Snubní prsten.
Z války svaté jede tich a něm
český rytíř známým úvozem
a s ním zbytky jeho věrné čety –
tam už z hvozdu kyne jemu hrad...
touhy jeho předmět mnoholetý.
Myslil naň, když smrť se zavěsíc
stejně na kříž jako půlměsíc
po bojištích táhla, zkáza za ní –
ach, teď opět hlavu zkolébá
na prsou své čarokrásné paní.
Tenkráte, když v svatou bral se zem,
panoše dal spoutat řetězem,
vrhnout v mornu, vranám na pospasy,
na krčku že bílém nosíval
v škapulíři jeho paní vlasy.
17
Dále duní o zem kopyta,
řinčí zbroj a přilba rozbitá...
však co to?... on posílal přec zprávy!
a teď nikdo trubek hlaholem
nevítá ho v lesku nové slávy.
A již vjíždí vraném na oři
se svou četou v staré nádvoří –
je jich málo, jenž ho vítají tu,
a jen starý zbrojnoš pomáhá
s koně mu a od pláště a štítu.
„Aj, kde lid můj a kde paní má?“
na zbrojnoše rytíř zahřímá.
„Bojím se, můj vzácný veliteli:
kdybych čistou pravdu pověděl,
ucítil bych hněv tvůj pod ocelí.“
„Mluv jen pravdu, třeba o smrti,
sic můj hněv tě ranou rozdrtí!“
„Sotva’s odjel, tvoje dobrá paní
ztratila se z hradu bez stopy
a tvůj lid – ví Bůh! – se ztrácel za ní.“
„Bídný lháři, za tu mrzkou lež
dnešní noci sotva dožiješ!“
a pán hradu krůpěj po krůpěji
stíral s čela, když jak zběsilý
hnal se chodbou do komnaty její.
18
Hledal, hledal – marné hledání,
volal, volal – marné volání,
plakal, plakal – ale holé stěny
vracely mu nářek ozvěnou,
až si zpomněl na páže své ženy.
„Byla by snad k vůli rozkošem
s uvězněným prchla panošem?...
Když s ním nešla, najdu jeho kosti!“
a hned v mornu hnal se s pochodní,
trýzněn hejnem černých pochybností.
Běžel kvapně dolů se schodů –
vyštval vrány... dávno po hodu,
jejž jim poskyt’poskyt’, nežli odjel z hradu,
a hned dal se spustit žebříkem
do žaláře hrobového chladu.
Sešel... mráz mu vběhl do těla...
v koutě vskutku kostra ležela...
pochodní si lépe svítil na ni...
ha tu druhá – a té na prstě
skvěl se snubní prsten jeho paní!
19