Číšník.
Noc tichá tak a smutná jako tmavá,
jen na sov hradě v síni rytířské
je neslýchaná vřava.
Pan Volfram víc než hodokvasit umí –
dalť včera Poříč, svoje městečko,
obrátit ohněm v rumy.
A všechen lid svůj přísahati na nich,
že odřekne se víry kacířské
do prvních hodin ranních.
A nežli vzhořel do červánků západ,
už oslavoval skvělou hostinou
ten ďábelský svůj nápad.
A je už k ránu... kvas však dále trvá
a hlučno ještě, jakby zvedala
se teprv číše prvá.
56
A víc a více rudnou obličeje,
vždyť nejen požár města kacířůkacířů,
i víno pěkně hřeje.
A víc a víc ty kusy živé hlíny
si stelou pod stůl tvrdý na trnož
jak slávy na vavříny.
A víc a více skřeky zpitých lebí
žalm ranní dusí, který z žaláře
sem vniká cestou k nebi...
„V tmě žalářů i ve mučidel děsích
ty’s nejjistější naše pavéza,
ó Pane na nebesích!“
Pan Volfram zaslech’ prostou píseň tuto...
a jeho srdce bylo pojednou
jak ve dví rozetnuto.
„Hoj, povstaň,“ volá, „kdo se cítíš v týle,
a vhodný ještě prones přípitek
na konec kratochvíle!“
Hned každá ruka, i ta méně jistá,
se táhne pro číš, a co hodovník,
to k přípitku se chystá.
Tu vstává jeden, jehož do rubínu
nos zbarvený se kejklá nad knírem –
„Zdar burgundskému vínu!“
57
A nade stolem číše cinká o číš,
a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,
jak když je lýkem stočíš.
A když ta bouře ztišila se cele,
zas druhý zvolal tenký jako nit:
„Na zdraví hostitele!“
A nade stolem číše cinká o číš,
a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,
jak když je lýkem stočíš.
V to zvolá třetí, z vlasti zrádných synů:
„Zdráv buď náš Volfram, že kol vyplenil
kacířskou prašivinu!“
A nade stolem číše cinká o číš,
a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,
jak když je lýkem stočíš.
A znova v sále číšemi se točí –
jen starý sluha podál u konve
si stírá slzy s očí.
„Aj starý brachu,“ vece číšníkovi
pan Volfram zpitý, „nechť nám přípitek
i tvoje ústa poví!“
A co se takto vítězně naň šklebí,
žalm opět vniká v sál sem z žaláře
na svojí cestě k nebi:
58
„V tmě žalářů a ve mučidel děsích
ty’s nejjistější naše pavéza,
ó Pane na nebesích!“
A starý sluha ve poctivce šatě
jde hrdě k němu, jakby každý coul
byl na něm zlato v zlatě.
Pak chvíli ještě naslouchaje stojístojí,
a teprve když píseň dozněla,
pozvedá ruku svoji.
A praví klidně: „Srdce plné trudů,
to má je číše – a tu do smrti
své Vlasti prázdnit budu!“
„Ha, ovce vlčí, za to slovo vzdorné
já naučím tě vlasti připíjet
s krysami v hladomorně!“
Tak řve pan Volfram s tváří na smrt bledou,
pak kyne sluhům, a už žoldnéři
číšníka z koby vedou...
A na sov hradě dál a dál se kvasí,
a z hladomorny znova slyšet žalm –
však teď už dvěma hlasy...
„V tmě žalářů i ve mučidel běsích
ty’s nejjistější naše pavéza,
ó Pane na nebesích!“
59