Sedí u knih, listů neobrací...
dobře ví, co psáno v nich –
i jej stihl osud konfiskací,
a pak uved’ stav ho výminečný
od prohlídek domovních
ve výslechů řetěz nekonečný...
jakés řeči o nejdražší z otčin
lnoucí k zlaté svobodě
troufal sobě v národě
šířit tiskem – – jaký hrozný zločin!
Sedí u knih s přimhouřeným okem,
zpola myslí, zpola sní,
jak se nyní mocným valí tokem
česká síla stále mohutněji,
a jak škodě ku vlastní
nepřátelé zastavit ji chtějí –
ach, co škodí, výrokem-li soudu
bude v žalář uvržen...
vždyť je pouhou kapkou jen
v tomto dále valícím se proudu!
Sedí u knih sotva znamenaje,
jaká změna, před ním zvlášť,
vlny vzduchu halí v barev taje,
že již chýlí ku konci se vláda
Noci, jež svůj hvězdný plášť
ponenáhlu se svých ramen skládá,
a v to šedé přítmí že se leje
z lampy žlutých plamenů
ke stropu i na stěnu
cos jak kouzla z lampy čaroděje.
A co takto dále nad knih hřbety
sní a dumá na polo,
pojednou se jakýs přízrak kletý
tajůplně a tak líně zdvihá...
rozhlíží se okolo...
tuť je stůl a na něm leží kniha,
a z ní v šero, jež sem padá s hůry,
jako sloupy dýmu se
valí cos, kus po kuse –
ne, ne sloupy, živé divné stvůry.
Zírá na ně... jaká zvláštní těla...
s ciframi a písmeny!
Jedná suchá, druhá nabubřelá,
všechny bez noh, každá o ohoně,
mnohé divně skrouceny,
ani jedna rovná bezúhonně;
ale všechny šlehají svým tělem,
šlehají a kroutí se,
přímo před něj staví se
jako hadi se hlavami šelem.
„Chcete býti,“ praví, „paragrafy
našich trestních zákonů!...
ó byť jste i čněly nad žirafy,
nebojím se jako čertů kopyt
ani vašich ohonů!
Před kým měl bych oči strachem klopit?
Matka vaše – chyba zaživadla,
a váš otec – špatné té;
slovo jen, a prchnete
jako vrabci, do nichž rána padla.
Nuže, zmizte! v nivec rozplyňte se!“ –
ale zjevy netvorů
stály kolem jako stromy v lese,
a teď znova tělem mrskajíce
dolů se a nahoru,
blížily se k němu víc a více
děsným kruhem, který stále užším
stával se mu u hlavy,
a jich sykot sípavý
vyzývavě nes’ se k jeho uším.
Cosi blesklo v oka jeho zoru,
cos mu trhlo pažemi,
a on pravil v klidném tichém vzdoru:
„Nuž ať tedy pravé obrazy jste
paragrafů, jak se mi
obrážejí v mysli bláně čisté...
Ale darmo se všech stran i shora
na mě hrůzu pouštíte,
vždyť se sotva umíte
na českého dívat redaktora.
Paragrafy!... Hmota uhnětená
vždy jen podle potřeby,...
jaká může býti jejich cena?...
Paragrafy!... Který z nich, ač stvořen
z hesel plných veleby,
v lásce k lidu zapustil svůj kořen?!
Zdali spíše není moc a síla
onou půdou, ze které
ssají štávy veškeré
pro svůj život... tato křehká díla!?
Paragrafy!... Či se lepším stává
duch jich času pokrokem?
Jsou jen značky pochybného práva!
Dosud chrání vyvolené třídy
před lidskosti nárokem
příslušníků neštěstí a bídy.
Dosud lidu utahují všecka
práva křivdy řetězem,
by dál byla vítězem
despocie církevní i světská.
Dokud bude pouhé záští rvát se
s humanitou o pojem
pravdy, dobra, povinnosti, práce
na barbarském stojíc stanovisku,
že lid má být nástrojem
libovůle, špinavého zisku,
dotud také nikdy neodklidí
bojechtivá péra se
v krásném svatém zápase
za myšlénku rovnosti všech lidí.“
Ustal chvíli, však ni po té řeči
nezmizely ohavy,
strhly řev a sykot ještě větší,
po jeho se hnaly obličeji,
a jich sykot sípavý
zněl mu v uši stále zřetelněji:
„Odvolej ta slova, smělče český,
řády světa rušící –
jinak musí zasíci
nejkrutší tě pokut našich blesky!“
„Marné svody,“ volal, „nejsem dítě strachu
ni jak člověk, ni jak Čech,
ani přítel zbytečného tlachu.
Vždyť vy nejste stělesněním práva,
jak má zářit v zákonech,
však jen toho, co se do nich dává,
a já budu bojovati pořád,
dokud bude bezpráví
panovati nad právy,
na místě pak řádu pouhý zlořád!“
Děsná chvíle!... obludy se v mžiku
shlukly naň a k lavici
mrštily jím za vřavy a ryku – –
v tom se náhle otevřely dvéře...
jeho žena s konvicí
vonné kávy do jizby se béře...
hledí k muži... v hlubokém je snění,
že jí ani neslyší –
„Vstávej, čas je nejvyšší,
musíš k soudu, slyšíš, k přelíčení!“