VII.
„– A mám, dítě, svůj ti příběh vyprávěti?
Smutný dědův byl, jenž prchal v lesní chvůj,
smutný otcův, sníh jejž zapad v lese – třetí
je však nejsmutnější ze všech: příběh můj.
Děd můj za svobodu víry splatil krví,
otec vlastní život za ni položil –
ale přece při tom druhý jako prvý
za všech protivenství doma šťastně žil.
Bába Terezie, Anežka, má matka,
byly s nimi věrné víry strážkyně –
krutý osud zvenčí, doma shoda sladká,
děti rostou v otců víře, v matčině.
Jiný můj byl osud; podle srdce hlasu
když jsem vyvolila, vyšla za děda –
byla bych si rvala, co jsem měla vlasů...
Tak si osud strojí člověk nevěda.
Že sic není pevné víry, věděla jsem,
nikdy v tajných schůzích našich nebýval –
mnila jsem však, že v něm upevním ji časem,
by ji jako já svým útočištěm zval.
S počátku jen staré zpívala jsem písně,
kudy chodila jsem denní po práci –
on ni slova nikdy, jen se mračí přísně,
jen se dál svým dílem pachtí, trmácí.
30
Myslila jsem: uvnitř dobrý boj snad vede,
a když ne, je aspoň ke mně snášeliv –
rád má zor můj tmavý, rád mé líce snědé,
snad jej podmaní i mojí duše vliv.
Potom – bylo to kdys za večera klidu –
počala jsem o těch písních rozhovor,
co v nich útěchy jest věřícímu lidu,
jak se při nich snadno vede žití vor.
On jen při těch slovech více schmuřil brvy,
ale nepromluvil, ani nezahles’.
Ticho, jenom šumot venku táhl drvy,
když tam prudký vichr obořil se v les.
Až když v jiný večer blahé u vzpomínce
vyprávěla jsem, jak strýc mne obdařil
knihou těchto zpěvů – náhle při té zmínce
jeho obličej se slabě ozářil.
„– Máš tu knihu, ještě?“ – v účastenství živém
rychle otázal se,se a já řekla: „– Mám.“
„– Dej mně číst ji,“ žádal, zásvit v oku sivém,
a já na tu prosbu ráda řekla: „– Dám.“
V tom však svitlo mi cos hlavou jako v hvozdě,
když tam korunami vnikne slunce zář,
a já dořekla: „– Dnes na čtení však pozdě –
zítra.“ On jen lehce pozachmuřil tvář.
A když skřivan s písní povznesl se k výši
a muž za pluhem se vydal do polí,
pro milou jsem knížku sáhla v tajnou skrýši –
a hned u srdce jak když mne zabolí.
31
Zakolísala jsem v duši, zaváhala –
ukrýt zase knihu nebylo by líp?...
Nelze, myslím sobě, vždyť jsi slovo dala –
mělas vážit, než jsi vystřelila šíp.
A tak za večera po trudu a práci
oba za den celý unaveni, mdlí
při plameni louče jak dva chtiví žáci
nad knihou jsme za stůl k sobě usedli.
Nebylo mi však jak s otcem, při mateři,
prsa železný jak svíral by mně kruh –
vidím, při čtení si divně knihu měří,
divně usmívá se nad listy můj druh.
Málo v ní jen četl, přemítal v ní krátce,
potom vstal a knihu zavřel v truhlici.
Jen jsem ruku vztáhla – nechtěla jsem hádce –
u srdce mne bodlo, plamen na líci.
„– Zítra zase, viď,“ jen potichu jsem řekla.
„– Zítra,“ odpověděl s divným pohledem...
Ach, jak nekonečně zdlouha noc se vlekla!
Hned jsem v ohni byla, hned jak pod ledem.
Divných myšlenek co vnikalo mi v duši,
ostrých jako jehly, břitkých jako nůž!
Srdce uvnitř v hrudi, tepny v spáncích buší –
marně ústa šepcí: Vždyť je to přec muž!
Svítalo již skoro, chýlilo se k ránu,
když mne vlídná náruč spánku pojala.
Přišel ke mně otec, který dřímal v Pánu,
máť, jež krátce za ním šla, mne líbala.
32
Otec jenom stále hladil moje vlasy,
oba s lítostí mně v oči hleděli –
a já ptala jsem se, proč ta lítost asi?...
Procitla jsem, bylo jitro v neděli.
Slunce vysoko již stálo nad obzorem –
rychle s lože a již oblékám se v chvat.
Tolik hodin bude! Lekla jsem se skorem.
Muže nebylo tu – na ranní šel snad.
Stelu lože, sklízím, šukám po stavení,
stále na Tomáše myslím při práci;
stavím na ohniště oběd – muž tu není;
strojím na stůl – muž se stále nevrací.
Vše mi z rukou padá, všecka v nepokoji
ze vrat vybíhám, ba na starý až val –
až tu po poledni ve dveřích muž stojí.
„– Konečně!“ – jej vítám. „– Kde jsi prodléval?“
„– Hlad mám jako vlk,“ on místo odpovědi.
Spěchám hladového rychle nasytit,
čekám pak, až jazyk rozváže – on sedí,
roztržitě zří... mne svírá divný cit.
Pojednou se ozvou na zápraží kroky.
Hledím – kolem okna kmit’ se cizinec,
a již v černé říze kněz tu černooký
jako oné noci, ale jiný přec.
Nohy se mi chvějí, úzkost pojala mne,
když se ptal, zda knihy bludné mám. Dím: „– Ne.“
„– Lžeš, bludařko!“ zvolal. „Slovo tvé je klamné!“
A již něma hledím v hrůze ohromné:
33
Sáhl pod šat černý – hle, můj kancionál,
jejž byl muž můj včera k sobě uschoval!
Co mne jímal sen – on dílo zrádné konal...
Proto máť mne, proto otec litoval!
Jako beránek, jejž vedou na zabití,
dala jsem se vodit, kudy chodili
hledajíce, kde mí pokladové skryti...
Hle, kam zavedl mne cit můj zpozdilý!
Hrozili mně, ptali se mne – mlčela jsem,
žalem nebyla bych mohla promluvit.
Kdos mi šaty rval, kdos trhal mojím vlasem –
z čeho lidských útrap věnec neuvit!
Mlčím, ať je uvit z trní nebo kvítí,
odsouzení mého nic už nezmění:
vidím jen, jak mého štěstí dům se řítí,
jak se z domova mi stává vězení...
Nenalezli nic, ač všecko prohledali
od zčernalých došků v sklepa zášeří –
ještě než jsme otce v zemi pochovali,
dobře ukryli jsme poklad s mateří.
Co se dále dělo, žila jsem jak v snění:
výslechy a soudy, hrozby, násilí,
přísahy jsem také jako v omámení
odříkala v chrámě, k nimž mne nutili.
Ne však moje srdce, ne však duše moje,
to jen ret můj církvi věrnost přisahal –
ne já klamala jsem: ten, jenž u mne stoje
nutil mne tak mluvit, za mne Bohu lhal.
34
Pustý byl můj život, prázdný od těch časů:
muž mi nebyl mužem, nepřítelem jen –
nesměla jsem v knihách srdci hledat kvasu,
měl-li zůstati můj poklad utajen.
Když však byla poutpouť má nejvíc zasmušilá,
když jsem klesala již, Bůh mi dodal sil –
čekajíc jen smrt jsem náhle pocítila,
že se v životě mém nový ohlásil.
Od té chvíle z jámy, v niž můj život klesl,
stoupala jsem vzhůru stupeň po stupni –
naději Bůh dal mi, z pádu zas mě vznesl:
daroval mi dceru a já žila v ní.
Tomáš se mnou krutě zápolil sic o ni,
ale ani s knězem mně ji neodňal –
k srdci matčinu vždy dcera víc se kloní,
a tak žár, co ve mně, také v ní se vzňal.
Jak já v staré víře žila tvoje matka,
v ní jsem proti dědu měla posilu –
žel, že její cesta byla příliš krátká,
žel, že pochovala jsem ji v mohylu!
Jak jsem žila pak, jak vzali mně i tebe,
dobře víš – však teď zas žíti počínám:
shlédlo na mne vlídně spravedlivé nebe –
díky jemu za to, že tě zase mám!“
35