Alžběta Šramínova (1919)

Báseň z doby českého utrpení a ponížení (1733), Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
ALŽBĚTA ŠRAMÍNOVA
[1] KNIHY ZVONU. – KNIHA 14. POŘÁDÁ FR. S. PROCHÁZKA. – TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[2] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ):
ALŽBĚTA ŠRAMÍNOVA BÁSEŇ Z DOBY ČESKÉHO UTRPENÍ A PONÍŽENÍ (1733.)
PSÁNO R. 1916
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKC. SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1919
[3] SPISOVATEL VYHRAZUJE SI PRÁVO PŘEKLADU DO VŠECH JAZYKŮ A VŠECHNA PRÁVA VŮBEC
[4] Příteli a dobroději trpících, váženému pánu MUDru A. D. HAASZOVI, primáři České dětské nemocnice v Praze, věnuje vděčně oddaný J. R. V Praze, 4. března 1918.
[5]
I.
Nad zkaleným proudem vrba vykotlalá kmene zbrázděného hlavu naklání, jako by již stářím dřímala a spala, nebo chýlila se v němém pokání. Pod ní nade břehem bělostné a zlaté, usměvavé z rána, v den i z večera kvítko vypučelo, ráno rosou vzňaté, skvělé za dne, bílé ještě za šera. Červi dnem i nocí ryjí v staré hrudi, hlavu vrby šedá můra oblétá – vzpomínání časy minulé v ní budí, sny ji odvádějí v dálku od světa. Sladká šťáva stoupá kvítka útlým stvolem, pestří, bílí k němu letí motýli – v usmívání jenom ohlíží se kolem, čeká, jaké štěstí přijde za chvíli. A proud plyne dole večer jako z jitra, jako když kmen vrby proutkem bývával, nebo květ když klíčil – včera jako zítra bez ustání proudí, plyne dál a dál... 7
II.
„– Co to skrýváš v truhle? Ukaž mi to, babi! Stříbrný to peníz nebo zlatý jest? Jsou to slzy perel, jejichž lesk je slabý, kámen drahý s leskem jako v nebi hvězd?“ Mlčky ohlédla se tchyně Šramínova, když zapadlo víko pestré truhlice, pohleděla vnučce v oči beze slova, v oči, jež k ní zřely mládím záříce. Rukou vrásčitou pak za bradu ji vzala, hebčí nežli drahý, měkký aksamit – v oči děvčete se modré zadívala, jaké city chová jejich záře kmit. Uschlý lupen ležel hebkém na pažitě, než jej závan větru na svém křídle vznes... Uschlou ruku vztáhla, řekla: „– Pojď sem, dítě, poklady, jež chovám, ukážu ti dnes. Zdá se mi, že tvoje studánkové oči nedovedou klamat, nedovedou lhát, jahodová ústa že mne neosočí, že jim může věřit ten, kdo má je rád. Přece však mně přislib při matčině jménu, že, co u mne uzříš, ode mne co zvíš, živé duši ani za života cenu nikdy nevyzradíš, nikdy nepovíš!“ 8 Ruku, jež jak lupen za jeseně zhnědla, vážně vzhůru vznesla jako k přísaze – za ní jak květ bílou ruku vnučka zvedla a ret: „SlibujiSlibuji!“ děl v náhlé odvaze. Stiskly se dvě ruce, jedna zkornatělá, druhá hebká, hnědá ta, ta z úběli – a zpod hladkého a vrásčitého čela zářné, kalné oči vstříc si hleděly... „– Poklad mám v té truhle, ne však s toho světa, o němž mluvila jsi, milá Alžběto – poklad, jehož símě vyklíčí a zkvétá, pro věčný jsouc život v duši zaseto. Není kov to drahý, šňůra s perel řadou, nádherná ni roucha nejsou v truhle, věz – perly, drahý kámen zloději nám kradou, roucho kazí moli, kovy ruší rez. Co jsem zavřela v ní, když jsi přicházela, dává poklad, jehož nepokazí mol, aniž rez ho zkazí z části ani zcela, zloděj neukradne, jenž se plíží kol. Poklad, jenž se může jako těsto zmnožit, které kyne v díži, až ji naplní, může jako zrní vložené v zem ožít, až se celé pole klasy rozvlní. Roucho, kov či perla dává radost lživou, rez, mol, zloděj snadno v žal ji promění – poklad můj mi dává vodu věčně živou, která ze studánky věčné pramení. 9 Pila z ní tvá máti, kterou hrudy kryjí, duše její však z ní věčně bude žít – ty máš její oko, tváře, vlas i šíji, chceš i ze studánky její, dítě, pít?“ Stařena v těch slovech všecka rozchvěla se, když jí zatanula mrtvá její dci – vnučka měla slzu v modrých očí řase, když jí za odpověď zašeptala: „– Chci!“ Na to slovo znova ruka stářím zhnědlá růžovou a bílou ručku sevřela – potom víko rudé s květy, ptáky zvedla, pod plachetku sáhla ještě nesmělá. Ještě pohleděly oči zakalené v oči jako nebe, jako lněný květ – a když uzřely je touhou zanícené, čistou rosou citu planout a se stkvět, rychle ruka vznesla, plachetka co kryla, nad čím víko spadlo cizím před zrakem, z čeho stará hlava sílu svoji pila Izrael jak z vody, trysklé zázrakem. V zkostnatělé ruce desek tuhých kniha, zčernalejších nežli stařenina pleť, neboť po nich větší přešla věků tíha – a rty zašeptaly: „– To můj poklad, hleď!“ Stiskem starých prstů klapla dvojí spona, z rozedřených listů vanul dávna dech... „– Do té knihy se mnou hledívala ona, jížto podobáš se v tváři, pohledech. 10 Z ní se těšívala, když jsi byla malá, pívala z ní se mnou vodu života, nežli smrt ji s této země bídy vzala tam, kde se jak boží hvězda mihotá. Hle, tu kadeř její, která s její hlavou nad touto se knihou denně skláněla – dceruško, skloň nad ní také svoji plavou, políbí tě duše matky, anděla...“ Schýlila se vnučka nad zežloutlé listy, dlouze políbila drahou památku – v slze uviděla matčin obraz čistý i svou uplynulou dětství pohádku. Vzpomněla si na ty uplynulé časy, kdy se nad ní, děckem zvlhlý, orosen skláněl pohled milý, hlava s těmi vlasy, tvář, jež vyvstává jí jako mlžný sen... 11
III.
Dávno tomu, co zde matka chodívala, její krok co dozněl v síni, na záspi, sirotou co tady zbyla dcerka malá, kdežto matka u zdi na kopečku spí. Kostelík tam, stará zvonice se kloní, řady křížů, rovy s květin, půvaby, cesta mezi nimi, duma kráčí po ní, nad ní za jeseně rudnou jeřáby. Doma zůstal smutek, bába chodí v pláči, otec hlavy skleslé nalomený kmen – jenom děd se přísní, zamračeně kráčí, tvrdý jak dub starý, pevný, nezlomen. Slzy uschly časem, dotesknily nářky, práce, od níž matka navždy odešla, ujaly se ruce staré výměnkářky, píle, trud byl jako v léta předešlá. Jenom scházel úsměv mladé hospodyně, který jako slunce zářil na všecky – nyní šerem jizby, komory a síně mdlý jen bloudil přísvit, úsměv stařecký. Chyběla jen zvučná píseň nebožčina, která zněla jako trilek skřivaní – teď jen časem nota ozvala se jiná, při níž v zádumě se hlava naklání... 12 Matčino jen zmlklo děcku vyprávění, a když bába cos jí chtěla povědět, slova uvázla jí na rtu v uděšení přísným pohledem, jímž utkvěl na ní děd. Černý, jak děd přísnýpřísný, otec jezovita teď jen vyprávěl jí místo mateře – říkal, tajemství že odhalí jí skrytá, že ji přišel vyrvat ďáblu, nevěře. Líčil hrůzy pekla, v něž se řítí duše zatvrzelá k církvi, duše zbloudilá – bude vyťata a shoří jako hruše, ovoce že plané, trpké rodila. Bála se ho, i když po tváři ji hladil, i když nosíval jí svaté obrázky – chtěl jí v srdce vštípit, ale nezasadil k staré hospodyni símě nelásky. Proč by měla svoji bábu nemilovat? Vráskami cos tvář i čelo rozrylo, jako list když seschl na podzim a povad – dobrotou však vše z té tváře mluvilo... Ráda měla ji, však přitulit se bála k svadlé její hrudi, seschlé ke tváři, děd že stane u ní tvrdý jako skála, že se s ní i s bábou v hněvu znesváří. Také k otci by se přitulila ráda; často na ní měkce utkvěl jeho hled, jenž jí děl, jak rodič její těžce strádá – chtěla v jeho náruč... hle však, byl tu děd... 13 Míjely tak v chatě neradostné roky: děd se mračil přísně, otec mlčel jen, stařeniny v práci sunuly se kroky, vnučka – ptáče, jehož let je přistřižen... 14
IV.
Až té chvíle vnučka s babou ustaranou stulily se k sobě starou nad biblí – dítě, plaché ptáče, v poupěti jest pannou, život stařenin už plamínek je mdlý. Ale přece ještě v kahanu se kmitá věda, že jest velké záře odleskem – tvář je sic jak role věku rádlem zryta, ale oko pátrá v světle nebeském. Za umdlené nohy běhají teď mladé, za rozchvělé ruce dívčí pracují – tělo mdlé se často v komořici krade, odkud myšlenky v dál věčnou putují. A zde v komůrky své tísni, pološeru, světa od šaleb kam prchala a zla – po tolika letech dcery svojí dceru teprve dnes jak by byla nalezla. Pro její co ztrátu již se nasoužila, děd že odvedl ji z víry matčiny – a hle, zde se sklání hlavička ta milá nad té víry dávný pramen rodinný! Dověřivši jí a na závoru dveřímdveřím, nad drahou se sklání biblí Kralickou, která jí i dceři, dědům, pramateřím nesla v utrpení sílu nadlidskou. 15 Dívka jako ručej ženoucí se prudce, dívčina jak hbitá, lehkonohá laň – svěřila se nyní její vetché ruce, usláblému údu, spolehla se naň. Vloživši svou hebkou v její ztuhlou ruku, v evangelickou šla za ní, slunnou dál, poslouchajíc náhle srdce svého tluku, který se jí hlasem matčiným být zdál. Bábu s jedné strany, matčin přízrak bílý s druhé strany tušíc, bibli před sebou v zem se dala, nad níž oliva se chýlí, kudy kráčí prorok s nebes velebou. Za ním s učedníky spěla mezi klasy, za ním k jezeru šla, za ním na horu, slyšela, jak mluvil andělskými hlasy v tichých očích lásku, v srdci pokoru. S bábou, matky stínem k jeho nohám sedla mezi nesčíslné, lačné zástupy, viděla, jak jeho láska všecky vedla všude tam, kde člověk v bolu zaúpí. Poslouchala, kterak chudým blahoslaví, slibuje jim tiché boží království, kterak přislibuje nasytiti davy těch, kdož lační, žízní, těch, kdož v bídě tkví. Poslouchala, kterak učí milovati nepřátele, kteří nenávidí nás, dobrořečit jim, byť chtěli proklínati, modliti se za ně, byt nás vedli v sráz. 16 A když blahoslavil těm, kdož v pravdě trpí, jimž lid zlořečí, že Krista hledají – cítila, jak s očí modrých jako chrpy šupiny jí náhle k zemi padají. Co dřív jako v mlze tušila jen temně, vyplynulo před ní jasně pojednou – jako by byl Kristus hlinou matky země oči její potřel řka: Ať prohlédnou! Hle, zde bába její po celé své žití snahou usilovnou pravdu hledala, ta jí ve bludišti zlatou byla nití, jiných bohatství ni statků neznala. Chuda byla jako strom je v listopadu, po spravedlnosti vždy jen žíznila, nikdo od ní nešel o žízni a hladu, chlebem chudé, všecky láskou krmila. Byla ticha, mírna jako holubice, byla srdcem čistá, jakou lilji řkou – a děd přece na ni chmuřil hněvem líce, kněz ji přece nazval tuhou kacířkou. Přec jí zlořečili, mluvili zle o ní, přec jí protivenství v cestu nakladli nedbajíce, že již nad zemí se kloní jako za jeseně stonek povadlý. A co dí zde Kristus? Člověk dobrý s klidem z pokladu své duše dobré vynáší – zlý však jenom zlé že dávat může lidem, když jest srdce jeho zlého salaší. 17 Ze skutků se pozná, kdo jest zlý, kdo boží, jako po ovoci strom se poznává – neboť hroznů vinných nesbírají s hloží, aniž sladkých fíků trní vydává... Hlavu nachýlila, kněz jí v mysli tane hněvných, mstivých očí, třeba hlásal kříž – z bible Kristus volá: Co mi říkáš, Pane, Pane, ale co jsem pravil, nečiníš? A zas bábu vidí pevné víry, stálé, jížto protivenství žádné nezhroutí – jako dům, jenž základ hluboko má v skále, že ni povodeň jím nemůž’ pohnouti... A tu, jasně vidouc, třeba oči pluly v slzách, jež se náhle z duše vylily, objala svou bábu bílým loktem v půli, k srdci jejímu se tiskla za chvíli – k srdci, které v žití tolik vytrpělo, že jen ona sama a s ní Bůh to ví, které jako boží andělé se stkvělo, zavírajíc v sobě boží království... 18
V.
A když na tom srdci dost se vyplakala, vstala mnohaleté tíže zbavena a prosila bábu: „– Vyprávěj, bych znala, jaký rodu mého děj a proměna.“ „– Jaký osud náš byl? Smutné vyprávění – a zas při něm srdce plesá radostí: žal, že mukou hořkl chléb nám každodenní, radost, že nás sílil Bůh náš s výsosti, duch že nepoklesl utrpením těla, statečně že kalich zeměžluči pil, přinutit se nedal, byť jím bolest chvěla, od víry by otců zrádně odstoupil. – Děd můj slunce boží spatřil zlého roku, kdy krev česká tekla pražském na rynku, kdy se slzy chvěly v každém českém oku – a tak bolest, muka dostal do vínku. Nejdřív bili pány, pustošili města, potom přišli do vsí na nás, selský lid – kdo být zrádcem nechtěl, zkusil, jak se trestá, jako zvěř ho štvali, brali duše klid. Jesuité s dráby učit přicházeli, věrnost církvi žádat – pusta je však ves: muže, děti, ženy, s nimi statek celý v tajemné své stíny pojal černý les. 19 Děd můj, statný jinoch, na stodoly štítu se druhy se střídal bdělé na stráži – na koni v noc jezdil v pole do úsvitu, zda se nepřítel nám blížit nesnaží. A když na obzoru shlédl nebezpečí, rychle po vsi volal – a již za chvíli ženy děti v náruč, za ruku ty větší, muži dobytčata z chlévů honili, a vše mizí v boru, jenž se ke vsi blíží, ten svou kravku žena, druhý klisnu zas, s bochníky ten chleba, žena s peřin tíží a s modlitbou na rtu: Chraň nás, Bože, spas! Hvozdu ve hlubině úval zapadlý je, tam své útočiště obec nalezla, tam své životy a stateček svůj skryje, nežli vyjde ze vsi moc a vůle zlá. Tam byl jejich domov, nebeskou měl střechu, tam se dověřili hvozdů závorám – a když stařec sáhl bible pro útěchu, vše když poslouchalo, byl tam jejich chrám. Nejednou tak prchli z dědiny svých otců, od ohniští rodných, kde se zhřívali – až se zdálo, že jsou ušetřeni bodců, nepřítel že zemdlel, když se nevzdali. Děd již pod střechu si přived ženu mladou, ta mu milostného synka povila, mnili, nad statečkem, poli, nad zahradou duha míru že svůj oblouk vznítila. 20 Ale bylo to jen ticho, které vládne, když se za obzorem sbírá na bouři, ticho zlověstící, dusné, těžké, zrádné – nežli pomníš, nebe již se zachmouří. Z rána kdys v den Páně – nebděly již stráže – náhle buben víří blízko vesnice, a než pomyslil kdo, raneček že sváže, ostře s druhé strany vřeští polnice. Zlověstné ty zvuky všude hrůzu šíří, všude šíří zmatek, bezradnost a děs – nežli se kdo nadál, vůkol mušketýři zastupují cesty do polí a v les. Každý, také děd můjmůj, prchá, úkryt hledá, za ním v mrákotách se žena potácí, dítě k prsům tiskne zsinalá a bledá – marně: do všech koutů vnikli vojáci. Na děda z nich jeden jako luňák padne, tvrdou mušketu má, železnou má pěst – druhý žádostně se chápe ženy vnadné... ach, toť víc, než může lidské srdce snést! Jednomu se vyrvat, srazit násilníka byl jen zablesknutí krátký okamžik; žena s děckem dědu v náručí již vzlyká – rychle, rychle k dveřím, aby zhoubě znik’! Ale v dveřích třetí nepřítel již, běda! – děd se kácí k zemi z rány krvavé... V světnici se žoldnéř jeden, druhý zvedá – žena klesá k muži, hlava ke hlavě... 21 Smutná neděle to byla ve vsi naší, všude křik a nářek – Pane, pomiluj! Děd a bába v jizbě, kleslí pod palaši, u nich drobné dítě pláče – otec můj. Z mrákoty děd zvolna probírá se, patří: děcko vidi v slzách, matku bez hnutí – ach, to ne zvěř divá, to mu lidé, bratří učinili v hříšném ďábla vnuknutí... Těžce dovrávoral k vědru, ke studnici, noha zůstavuje rudou šlápotu – vodou, slzou smáčí ženu bledolící, by ji vrátil děcku, sobě, životu. A když dech se zvlnil hrudí milovanou, ret se pohnul, vzhlédla jeho Terezka – bylo mu, jak kdyby nasycen byl manou, cítil, že je s ním zas milost nebeská. Venku na dědině jako ku hodince nad pokořenými zvonek vyzváněl – za mrtvé ti tady zůstavení v síňce Bohu děkovali, že je v lásce měl. Odstoupila od nich na mžik milost boží, zlu že odpírali, ráně bránili – hřích však smyli krví, Bůh jim řekl: Ožij! – oba žijí zas i synek rozmilý. Ti tam venku klečí vojskem obklopeni, církvi přisahají v kříže znamení – ti zde z mrtvých vstalí, slabí, zkrvácení pohanění toho byli zbaveni...“ 22
VI.
„– To jest příběh děda mého a mé báby. Mnoho vytrpěli ještě hoře, běd – všecky vylíčiti síly mé jsou sláby: přec však neochabli ona ani děd. Víru svoji starou zachovali synu, knih téžtéž, po praotcích poklad nemalý – své pak odevzdali duše Hospodinu čisté, jak je z jeho rukou přijali. A můj otec? Vešel v život za té hrůzy, která děsila, že všecky rozdrtí, a měl také těžkou utrpením chůzi po celičký život svůj až do smrti. Že byl pevné víry, stále nad ním bděli, často vcházel slídič do statečku bran, v kostel honili jej drábi na neděli, svobodu mu brali, hojně přáli ran. Ale všecko marně; byl jak skála pevný, po ráně jak před ní, včera jako dnes – trpěl, nevznítil však ani pohled hněvný; ač byl souzen, trestán, ani nezahles’. Bludař zarputilýzarputilý, říkali mu za to, že mu není rovna na dál, do šíra – on však dál si chránil, co být nemůž’ vzato: boží království, jež v srdci zavírá. 23 A jak bývalo nám blaze za večerů, když jsme okenice, chatu zavřeli, a když při louči nám, málem v pološerupološeru, z knihy čítával hlas jeho rozchvělý! S dechem zatajeným, k matce přitulena slova otcova jsem duší vnímala – často svezla jsem se maně na kolena, jak bych byla chléb a víno přijala. Venku vítr skučel, déšť či sníh tam honil, temno přikrývalo lesy, pole, luh – my tu cítili, jak mír se v duše ronil, jasno bylo nám, neb sklonil se k nám Bůh. Jako oko v hlavě ostříhal své knihy dobrý otec, které choval po dědu, protivenství snášel pro ně velké tíhy, pro ně obětoval život k posledu. Byla jsem již pannou asi jako ty jsi, zralou přijít v nový domov pod střechu – kazatel když ze Sas tajně přišel kdysi přinést posilu nám, přinést útěchu. V zimní čas to bylo, vůkol všecko v běli, bez bylin, jen v okna květy kouzlil mráz, rampouch na okapu, rybník zamrz’ celý, sníh vše zavál, srovnal, pole, rybník, hráz. Tma když za večera zhoustla nad vesnicí, vrátka uzavřena vedle velkých vrat, sněhem po kolena, větrem, metelicí stín k nám za stínem se po záhumní krad’. 24 Vítr metal sníh jak jehly v tvář, jak kopí, přece každý věrný na pouť chutě vstal – sotva došli cíle, za nimi ni stopy: sníh je zapadával, vítr zametal. Už se v naší jizbě tísní bratří, sestry nejen ze vsi naší, také z okolí, kožichy a pleny tvoří obraz pestrý – nad ním potichounku píseň hlaholí. A když dozvučela, bratr ze Sas v komži všecky jménem Páně tiše pozdravil – nejedno se oko rosou citu omží, že se dočekalo blahých těchto chvil. Ucho slova vnímá, která utěšení přinášejí lidu Páně v dobách zlých – oko na stůl prostý hledí v zanícení, na chléb nalámaný, Páně na kalich. Ó, když přijala jsem tělo a krev Páně, klečíc vedle otce, matky bez hnutí – bylo mi, jak kdyby oblétaly skráně moje a všech vůkol bílé peruti... Jistě jak já každý blaha cítil chvění – zlo že nám se blíží, nikdo netušil. Náhle vyskočili všichni v uděšení – na dvorní kdos vrata prudce zabušil. Vidím otce, s chvatem jak, než rozvážlivě hosty svoje zadem z chaty propouštěl – na vrata co stále buší rány divě, jak by nepřítel sem mocí vniknout chtěl. 25 Za maličkou chvíli není tu ni duše, každý v metelici o záchranu dbal – otec oblékl se, těžké ve předtuše rychle objal matku a mne zulíbal. „– Jdi otevřít vrata, já opatřím knihy,“ tiše kázal matce a již bez dechu, skokem, jak by náhle pozbyl věku tíhy, spěchal v tajný úkryt vzhůru pod střechu. Sama v jizbě jsem, pryč snové moji zdobní, místo nich mne chvátí úzkost největší... Skřipla vrátka, četné kroky na záhrobni... v síni teď... Zda otec již je v bezpečí?... Dvéře do světnice prudce otevřeny, jimi s dráby dovnitř vnikl římský kněz; ohlédl se, zraky pomstou rozšířeny, matky ptá se: „– Kde máš muže? Odpověz!“ „– Není doma,“ matka tiše odpovídá. „– Kde muž ze Žitavy?“ Matka: „– Nevím nic.“ „– Všichni hledat! Jeden ať ty ženy hlídá!“ A již do komor se dali, do světnic. Všecko zpřevraceli, lože, skříně s šaty, všecko zprohlíželi s půdy do sklepa – marně. „– Utekl nám tuhý kacíř klatý – i ta ze Žitavy šelma sveřepá!“ Ulevilo se mi, matka oddechla si: Šťastně otec ušel – budiž Bohu dík! „– Za nimi,“ kněz volá a s ním jiné hlasy, „ať nám neunikne dvojí podvodník!“ 26 Všechno ven se hrne, kroky zanikají, s námi jen tu zbývá zamračený mnich, naléhavě zvídá, kde že máme v taji bibli Kralickou, kde skrýše našich knih. Ústa má i matky jak by oněměla, jen se vzdechy draly ze stísněných plic – ať nás vábil sladce, ať si hrozba hřměla, o pokladech našich nezaslechl nic. A tak počal znova slídit celou chatou; přikázal nám truhly, skříně zotvírat, pátral po dutinách, podupával patou, v každý vnikl koutek po krov ode vrat. Až tam pode střechou – krev nám v žilách tuhla – zajásal, když v koutě pohnul půvalem: rychle trhal trámce – pod půvalem truhla! Trnuly jsme obě v strachu nemalém. Truhlice, v niž poklad náš byl, objevena! Otec nestačil snad knihy odnésti – chvějeme se... Rychle skřínka otevřena, víko nazdviženo... Prázdna – na štěstí! Hněvem bledý vzkřikl, pohrozil nám pěstí a již dal se v úprk se schodů a ven, a již závějemi cestu sobě klestí... My jen vzdychly: „– Budiž Pán Bůh oslaven!“ Ale po radosti úzkost přišla záhy: Kam se otec poděl v tuto pustou noc, Kde as nyní jeho splétají se dráhy? S chvěním modlíme se k Bohu o pomoc. 27 Vítr metá sníh jak jehly v tvář, jak kopí – on v té metelici prchá do světa. Nebály jsme se, že najdou jeho stopy – sníh je zapadává, vítr zametá. Horší slídičů však zima jako nože, nemohl-li k bratřím, nýbrž do lesa – tam-li uchýlil se, budiž sám s ním, Bože, dej, ať jeho noha v sněhu neklesá!... Hrozná noc to byla, dlouhá k nepřečkání, celou probděly jsme v hrůze do dnění – jenom děsila nás časem divná zdání, od nichž utíkaly jsme se k modlení. A když po hodinách noci na obzoru první úsměv jitra zasvit do dáli – v úzkosti jsem s matkou vycházela z dvoru, bychom po okolí otce hledaly. Jdeme po sousedech, věrných naší víry, jdeme do vůkolí – nikde ani stop. Ve hvozd naposled se vydáváme širý – noha klesá, duch však volá: Vzchop,Vzchop se, vzchop! V úval v lesa hloubi tušení nás vede, sněhem brodíme, sníh padá se snětí – zpola zapadlé tam drahé líce bledé, ruce knihy tisknou v pevném objetí... Zde můj spočal otec jak sníh kolem bílý, jak by na podušce sladce, tiše snil – zachránit svůj život neměl více síly, ale knihy, drahé knihy zachránil. 28 Přijal chléb a víno, zlíbal dítě, ženu a šel, vyštván od nich zlobou nelidskou, vypustil svou duši ničím neztíženu v lesy, na svých prsou bibli Kralickou...“ 29
VII.
„– A mám, dítě, svůj ti příběh vyprávěti? Smutný dědův byl, jenž prchal v lesní chvůj, smutný otcův, sníh jejž zapad v lese – třetí je však nejsmutnější ze všech: příběh můj. Děd můj za svobodu víry splatil krví, otec vlastní život za ni položil – ale přece při tom druhý jako prvý za všech protivenství doma šťastně žil. Bába Terezie, Anežka, má matka, byly s nimi věrné víry strážkyně – krutý osud zvenčí, doma shoda sladká, děti rostou v otců víře, v matčině. Jiný můj byl osud; podle srdce hlasu když jsem vyvolila, vyšla za děda – byla bych si rvala, co jsem měla vlasů... Tak si osud strojí člověk nevěda. Že sic není pevné víry, věděla jsem, nikdy v tajných schůzích našich nebýval – mnila jsem však, že v něm upevním ji časem, by ji jako já svým útočištěm zval. S počátku jen staré zpívala jsem písně, kudy chodila jsem denní po práci – on ni slova nikdy, jen se mračí přísně, jen se dál svým dílem pachtí, trmácí. 30 Myslila jsem: uvnitř dobrý boj snad vede, a když ne, je aspoň ke mně snášeliv – rád má zor můj tmavý, rád mé líce snědé, snad jej podmaní i mojí duše vliv. Potom – bylo to kdys za večera klidu – počala jsem o těch písních rozhovor, co v nich útěchy jest věřícímu lidu, jak se při nich snadno vede žití vor. On jen při těch slovech více schmuřil brvy, ale nepromluvil, ani nezahles’. Ticho, jenom šumot venku táhl drvy, když tam prudký vichr obořil se v les. Až když v jiný večer blahé u vzpomínce vyprávěla jsem, jak strýc mne obdařil knihou těchto zpěvů – náhle při té zmínce jeho obličej se slabě ozářil. „– Máš tu knihu, ještě?“ – v účastenství živém rychle otázal se,se a já řekla: „– Mám.“ „– Dej mně číst ji,“ žádal, zásvit v oku sivém, a já na tu prosbu ráda řekla: „– Dám.“ V tom však svitlo mi cos hlavou jako v hvozdě, když tam korunami vnikne slunce zář, a já dořekla: „– Dnes na čtení však pozdě – zítra.“ On jen lehce pozachmuřil tvář. A když skřivan s písní povznesl se k výši a muž za pluhem se vydal do polí, pro milou jsem knížku sáhla v tajnou skrýši – a hned u srdce jak když mne zabolí. 31 Zakolísala jsem v duši, zaváhala – ukrýt zase knihu nebylo by líp?... Nelze, myslím sobě, vždyť jsi slovo dala – mělas vážit, než jsi vystřelila šíp. A tak za večera po trudu a práci oba za den celý unaveni, mdlí při plameni louče jak dva chtiví žáci nad knihou jsme za stůl k sobě usedli. Nebylo mi však jak s otcem, při mateři, prsa železný jak svíral by mně kruh – vidím, při čtení si divně knihu měří, divně usmívá se nad listy můj druh. Málo v ní jen četl, přemítal v ní krátce, potom vstal a knihu zavřel v truhlici. Jen jsem ruku vztáhla – nechtěla jsem hádce – u srdce mne bodlo, plamen na líci. „– Zítra zase, viď,“ jen potichu jsem řekla. „– Zítra,“ odpověděl s divným pohledem... Ach, jak nekonečně zdlouha noc se vlekla! Hned jsem v ohni byla, hned jak pod ledem. Divných myšlenek co vnikalo mi v duši, ostrých jako jehly, břitkých jako nůž! Srdce uvnitř v hrudi, tepny v spáncích buší – marně ústa šepcí: Vždyť je to přec muž! Svítalo již skoro, chýlilo se k ránu, když mne vlídná náruč spánku pojala. Přišel ke mně otec, který dřímal v Pánu, máť, jež krátce za ním šla, mne líbala. 32 Otec jenom stále hladil moje vlasy, oba s lítostí mně v oči hleděli – a já ptala jsem se, proč ta lítost asi?... Procitla jsem, bylo jitro v neděli. Slunce vysoko již stálo nad obzorem – rychle s lože a již oblékám se v chvat. Tolik hodin bude! Lekla jsem se skorem. Muže nebylo tu – na ranní šel snad. Stelu lože, sklízím, šukám po stavení, stále na Tomáše myslím při práci; stavím na ohniště oběd – muž tu není; strojím na stůl – muž se stále nevrací. Vše mi z rukou padá, všecka v nepokoji ze vrat vybíhám, ba na starý až val – až tu po poledni ve dveřích muž stojí. „– Konečně!“ – jej vítám. „– Kde jsi prodléval?“ „– Hlad mám jako vlk,“ on místo odpovědi. Spěchám hladového rychle nasytit, čekám pak, až jazyk rozváže – on sedí, roztržitě zří... mne svírá divný cit. Pojednou se ozvou na zápraží kroky. Hledím – kolem okna kmit’ se cizinec, a již v černé říze kněz tu černooký jako oné noci, ale jiný přec. Nohy se mi chvějí, úzkost pojala mne, když se ptal, zda knihy bludné mám. Dím: „– Ne.“ „– Lžeš, bludařko!“ zvolal. „Slovo tvé je klamné!“ A již něma hledím v hrůze ohromné: 33 Sáhl pod šat černý – hle, můj kancionál, jejž byl muž můj včera k sobě uschoval! Co mne jímal sen – on dílo zrádné konal... Proto máť mne, proto otec litoval! Jako beránek, jejž vedou na zabití, dala jsem se vodit, kudy chodili hledajíce, kde mí pokladové skryti... Hle, kam zavedl mne cit můj zpozdilý! Hrozili mně, ptali se mne – mlčela jsem, žalem nebyla bych mohla promluvit. Kdos mi šaty rval, kdos trhal mojím vlasem – z čeho lidských útrap věnec neuvit! Mlčím, ať je uvit z trní nebo kvítí, odsouzení mého nic už nezmění: vidím jen, jak mého štěstí dům se řítí, jak se z domova mi stává vězení... Nenalezli nic, ač všecko prohledali od zčernalých došků v sklepa zášeří – ještě než jsme otce v zemi pochovali, dobře ukryli jsme poklad s mateří. Co se dále dělo, žila jsem jak v snění: výslechy a soudy, hrozby, násilí, přísahy jsem také jako v omámení odříkala v chrámě, k nimž mne nutili. Ne však moje srdce, ne však duše moje, to jen ret můj církvi věrnost přisahal – ne já klamala jsem: ten, jenž u mne stoje nutil mne tak mluvit, za mne Bohu lhal. 34 Pustý byl můj život, prázdný od těch časů: muž mi nebyl mužem, nepřítelem jen – nesměla jsem v knihách srdci hledat kvasu, měl-li zůstati můj poklad utajen. Když však byla poutpouť má nejvíc zasmušilá, když jsem klesala již, Bůh mi dodal sil – čekajíc jen smrt jsem náhle pocítila, že se v životě mém nový ohlásil. Od té chvíle z jámy, v niž můj život klesl, stoupala jsem vzhůru stupeň po stupni – naději Bůh dal mi, z pádu zas mě vznesl: daroval mi dceru a já žila v ní. Tomáš se mnou krutě zápolil sic o ni, ale ani s knězem mně ji neodňal – k srdci matčinu vždy dcera víc se kloní, a tak žár, co ve mně, také v ní se vzňal. Jak já v staré víře žila tvoje matka, v ní jsem proti dědu měla posilu – žel, že její cesta byla příliš krátká, žel, že pochovala jsem ji v mohylu! Jak jsem žila pak, jak vzali mně i tebe, dobře víš – však teď zas žíti počínám: shlédlo na mne vlídně spravedlivé nebe – díky jemu za to, že tě zase mám!“ 35
VIII.
Soucitně se vnučka k bábě přitulila. „– A co o otci mně můžeš povědět?“ zašeptala tiše, v líci zasmušilá. Stařena se prudce hnula: „– Pozor – děd!“ Alžběta již vzlétla, dveřmi jen se kmitla jako pestrých křídel plachá babočka – ruka se síťkou se blíží, by ji chytla, lehounký však motýl lovce nedočká. Nežli na záspi chod dědův zazněl těžký, než s ním nebezpečí na síň vkročilo, byla zase v díle domácnosti kněžky – kdož moh’ tušit, jak jí srdce bušilo! A když den se schýlil, ona ve přístěnku, v svojí komůrce se k spánku zavřela, sen k ní než se snížil, les co šuměl venku, celá minulost k ní přišla zemřelá. Celá minulost, již bába odkryla jí, osud pramateří, osud pradědů, kteří se svou vírou skrývali se v taji, osud její báby smutný k posledu. Ve šlépějích starých také matka její v životě svém krátkém věrně chodila – jaký úděl dán jí v pestrém rodu ději? Zdali lépe nežli bába volila? 36 O jejím se otci bába nezmínila – byl-li jedné duše s její matičkou? Či snad peluň, kterou bába s dědem pila, také on jí sypal v cestu kratičkou?... Stanul v mysli před ní v zamyšlení, tichý se svým zamlženým, smutným pohledem. Moh’ by takto hledět člověk krutý, lichý? Což i mluvou očí klamat dovedem? Viděla, jak často chtěl jí cosi říci, cítívala na své hlavě jeho dlaň, vzdychal jako člověk těžce strádající – mlčky odcházel však, plachý jako laň. Ne, to nebyl muž, jenž ženu svou by týral, ne, to nebyl mrak, jenž bouří byl by hřměl – city hluboké v své duši uzavíral, bílý oblak byl, jenž v nebi osaměl. Druhý obláček, jenž plul s ním po blankytu, dávno beze stop se v prázdno rozplynul – on jen vzpomínání na něj chová v skrytu, jak s ním společně sny nadpozemské snul... S matkou-li však byli jedné mysli, víry, která vznášela je od pozemských běd – jaký bol as trpěl bez mezí a míry, když se vlády v domě ujal krutý děd! Když si přibral moc, jíž bránit nemůže se, když mu ženin odkaz, když mu dceru vzal! Dcera zavedena v cizím bloudí lese, v níž by útěchu byl otec nalézal! 37 Dcera, otec, bába vzdáleni jak hvězdy léta v osamělém žití kroužili: pod jednou ač střechou – děd je dělil vezdy, ač se celou duší sejít toužili... Tak se v přemítání, v pochybností sporu, v nadějích i stesku dlouho zmítala, mnohý vzdech se mísil do šumění boru – až ji náruč spánku vlídně objala. A jak druhdy k bábě, k ní dnes přišli taky milý otec její s mrtvou mateří – ne však se smutnými, lítostnými zraky: oba s úsměvem k ní vešli do dveří. Za ruku se vedli jako milující, jako když šli spolu kdysi k oltáři, šťastni skláněli se k dcery svojí líci... Ještě pocely ty cítí na tváři. Ještě na rtu cítí jejich políbení, ještě blaženě se všecka usmívá – oči otvírá... ne, rodičů tu není, v komůrku dne svítí hvězda zářivá. Vzpamatovala se, s lože seskočila hbitě jako lesní ptáče s větvice, a než vyšla k práci, že tak blaze snila, rozezpívala se jako pěnice. Líce růží plane, oko nebem září, touha jako vlny ňadra zdvíhá jí – sotva vyšli v pole oba hospodáři, rychle do komory k bábě potají! 38 „– Co mi řekneš, babi, o mém otci asi?“ Bába tiše badá v oku zářivém, potom líbá ret a hladí zlaté vlasy: „– O mrtvých jsem řekla, povím o živém. Neboť já již také mezi mrtvé sluším, pro ten svět jsem dávno mrtva odpola; čím dál více vzlétám k minulým těm duším, než mne nadobro k nim Pán Bůh zavolá...“ „– A což já? Což otec? Ještě žít máš komu, ještě úlohu máš zemské na pouti. Hle, mně, uloupené z matky mého domu, dovedla jsi nový život vdechnouti...“ Bába zaslzela, jemně přiklonila zlatou hlavičku k svým skráním šedivým: „– Myslíš, že bych také otci něčím byla? Což ty o něm víš?“ A vnučka řekla: „– Vím. Viď, že nebyl matce, čím byl děd můj tobě?“ „– Nebyl, ne.“ „– A viď, že matku mou měl rád?“ „– Měl, ó měl!“ „,– A že jest víry jak vy obě, pro kterou náš rod byl trpěl mnohokrát?“ „– Jest, ó jest a víry pevné vždycky býval, i když před otcem s ní bylo se mu krýt. Z jedné víry lásky vyplynul jim příval a šli jednu brázdu do života rýt. Slunko vysvitlo nám na ta krátká léta, pod naši co střechu přišel mírný Jan, co jsem zřela, jak se osud dceřin splétá s jeho osudem, když rozhodl tak Pán. 39 Děd ho rád měl, vždyť byl synem jeho druha, který ved’ jej v bázni k církvi všemocné – vždyť mu sám, když viděl, s dcerou že jej stuha lásky poutá, podal ruky pomocné. Dcery své byl jist, vždyť sám ved’ její kroky; budou tři, si myslil, zdárně opatří dílo své. A tak nám míru přišly roky. My jsme byli šťastni, že jsme byli tři. Potom s tebou vzešla nová záře domu. Děd tvůj nebděl již tak přísně nade mnou – až když přišla smrt jak udeření hromu, roztrhla i naši roušku tajemnou. Pustá byla noc, tvá matka umírala a když cítila, že jdou již mrákoty, pomodlit se za vlast, za Jednotu přála jako poslední kdys biskup Jednoty. Šeptla: „– Říkej se mnou modlitbu tu, Jene, kterou Komenský se za nás vymodlil...“ V smrti vytryskl proud víry utajené z duše, ať se komu vhod či nevhod lil. Nemyslili jsme, jak ona nemyslila smrti na prahu, že děd je s námi zde. „– Rozžehnat se s tebou jest mi, vlasti milá... Živ buď, posvěcený v Bohu národe...“ Jan se modlil se mnou její nad pelestí, modlitba táž vyšla její na ústa: „– Bůh ti žehnej, abys zůstal ratolestí, která podle studnic, nad zeď vyrůstá... 40 Modlíme se již se nebojíce zlého, s ní jen modlíme se, děj se co se děj: „– Zlomuj, Hospodine, ledví vrahů jeho, zlomuj ledví těch, kdož nenávidí jej...“ „Přijdiž čas, by řekli národové: Lide vysvobozený skrz Pána z bídy své, blahoslaven buď! On, jenžto v slávě přijde, paveza je tvá, meč důstojnosti tvé!...“ Ztuhla ústa její při posledním slově v smrti spravedlivých blahým úsměvem – v pevné naději, že zkvetem zase nově, duše vzlétla v kraj, jejž nebem Páně zvem... Ona našla mír, my o mír přišli znova, k smutku o mrtvou nás dědův stihl hněv – odtud neměl pro nás přátelského slova, mstu nám přisáh’, víru naši pohaněv. Tebe vzal nám, dal tě jesuitu, soužen otec byl, i na mne znova šli – knih sic nenašel, ty byly v dobrém skrytu, my však v domě klidu také nenašli. Jeho hněv nás tížil, víc však tvoje ztráta, že nám bránil ke tvé duši přístupu...“ „– Však teď ztracená zas v náruč vaši chvátá!“ „– Budiž za to chválen Pán, Bůh zástupů!...“ 41
IX.
Jak se rozjasnilo v stálém chaty šeru, nad níž nevlídný jen mrak se tměl a tměl – opuštěný otec našel svou zas dceru: jak ji v náruč sevřel, když s ní osaměl! Jaké slunce vzešlo tesklivému srdci, jemuž vzata choť i dcera ve chvíli, v němžto ryli stále utrpení krtci, červi bolestí jak v stínu mohyly! Zahleděl se v modré květy jejích očí – ach, jak po mateři byla spanilá! Zdálo se mu, že se půda pod ním točí – jak by se mu dobrá žena vrátila! Pod jedinou střechou žili – neznali se, nepohlédli sobě nikdy do duší; denně omáčeli spolu v jedné míse – její tvář však jak by skryta loktuší. Stála mezi nimi zášť a zloba lidí, jak by mezi nimi šedá byla zeď – léta odňatou, teď dceru svou zas vidí, ženu ztracenou zří ožilou v ní teď!... Dosud věrou srdcí byli jedno s tchyní, pod mukami oba šíje kloníce – jako bývávalo, zase bude nyní, zase budou svorných duší trojice... 42 Přes propasti náhle překlenuty mostymosty, s hvězdy na hvězdu a z duše do duše – tiše poplyne jim nyní život prostý v krásnějšího žití blahé předtuše. Bába ožila zas, šťastna svojí vnučkou, otec ožil dcerou, ona oběma – šedou hlavu může hebkou hladit ručkou, když ne matku, aspoň otce zase má. Jaké jsou to pro ni chvíle plné kouzla, které chytá jako vězeň dychtivě! Žalářník se vzdálil – rychle k bábě vklouzla a již bloudí spolu věčné po nivě. Z Galileje, Judska, od Jordánu řeky, kudy za onoho času chodil Pán, přešly spolu v české nivy, v nové věky, jimiž v duchu Páně kráčel mistr Jan. Jako celou duší Krista poslouchala, který vítal každou ovci zbloudilou, v Betlémě tak nyní v zanícení stála, vnímala hlas, jenž k ní mluvil Postillou. Hlas ji vzněcoval, jenž horlil proti pýše, proti násilí a pyšných neřestem, kteří praví, moc že mají od Ježíše, hříšni jsou a chodí v rouše peřestém. A zas poslouchala vyprávění báby, kněz jak horlivý a vůdce mužů, žen, od násilných, pyšných ústa vznešená by národ neodvedla, v oheň uvržen. 43 Jak jej vyvábili z vlasti, zrádně jali, v žalář uvrhli, by pravdu odvolal, a jak on, kde chvějní mocným by se vzdali, než by pravdu zradil, raděj ohněm vzplál. A jak ohněm jeho celá země naše od Boubínu k Sněžce jasně vzhořela, jak se vztyčil, kdo dřív jen se chýlil plaše, zem jak obránila dlaň dřív nesmělá. Kterak učení i prostí, lid i páni v plamenů těch záři pravdu hledali – až jak stádce byli vlkem rozehnáni, ten byl udáven, ten prchal do dáli. Šedé hlavy vůdců mečem zutínány, lid, jenž pravdu hledal, k zemi povalen – na trup zkrvavený sletěly se vrány, že chtěl Boha hledat, havranům dán v plen. Krváceje z ran však nebyl mrtev dosud, z knihy české tajně posilu svou pil – jako Hus a Kristus přijímal svůj osud, trpěl, než by od své pravdy odstoupil... Tak i ona bude – však jí v srdci klíčí síla, odhodlání všemu vzdorovat: půjde ve své víře, násilí se vzpříčí, po pravdě jen touhy povede ji chvat!... A již s bábou svojí v Labyrintu bádá, kde jest srdce ráj, kde světa bludiště, kde je dobra zář, kde zla jest klam a vláda, dnes kam směřovat a vždycky napříště. 44 Dívá se v ty moudré oči Poutníkovy, na něž marně tisklo brejle Mámení, poslouchá, co vážný jeho ret jí poví, kterého se vůdce svěřit rameni. Jaký je v tom úkoj, co ta ústa praví, jaký je v tom mír a jaký velký klid! Vůkol zuří bouře, příval hučí dravý – on tím kolotáním, vede boží lid. Lidu utrpení ryje pod tím čelem, ale na něm leží převelebný mír – vlastí rozléhá se řev a vytí šelem, on však přece slyší zvuky rajských lyr. Těší, napomíná, balsám lije v rány, učí, povzbuzuje, k nebi povznáší – při tom úzkostlivě hledí na vše strany, vlast jak obrániti proti palaši. A když vidí, všecko, vše že ztraceno je, stádo rozptýleno, vzaty životy – ještě požehnává jako prorok stoje svému lidu, vlasti Kšaftem Jednoty... Jak se uchvácena celou duší noří v tyto žaloby a stesku výkřiky, nad nimiž přec plane, podoben jsa zoři, naděje a víry zážeh veliký! To jest ona záře, která její matce ještě cestu smrti jasně oblila, při níž nebožce se umíralo sladce, když se v jejím svitu duše modlila! 45 To jest záře, která jí též planout bude, byť i měla strádat v žalářových zdech – v jejím světle půjde, byť i krve rudé měla nacediti, po poslední vzdech!... 46
X.
Dny tak míjely a míjely jim týdny v nově nalezeném štěstí života – den, jenž bodal je, teď objímal je vlídný, neděsila jich v něm pustá prázdnota. Jen jim bylo dbáti, aby utajili, co jim bylo jejich blaha pramenem, ni stín podezření, čím teď všichni žili, v dědově by nevstal srdci kamenném. Ale jako světlo rozžehnuté svíce těžko očím skrýti, těžko utajit – tak i světlo štěstí, které září více, těžko skrýt, by nebyl patrn jeho svit. Zavřete si okna pevnou okenicí, světlo pronikne přec těsnou skulinou – uzavřete štěstí v duši jásající.jásající, pronikne přec aspoň víček průlinou. I když ret je zamkne přísném u mlčení, přece jeho světlem oko zazáří – a i když se víčko přivře mdlobou snění, cestu úsměvem si najde na tváři. Spatřil děd tu záři v modrém dívčím zraku: láska – kmitlo mu – aj, odtud proměna. Když však zeťův zrak i ženin místo mraku viděl plát, se tázal: „– Co to znamená? 47 Všichni jako dřív sic chodí mlčelivi, ale očí mluví řečí tajemnou... Záře vážných zraků, dívčí pohled snivý, co ty všecky oči tají přede mnou?“ Tajemným tím světlem v jeho duše hloubi símě podezření klíčit počalo, v býlí vyrazilo plné jedu zhouby, nejednou i v noc jej z lůžka vyhnalo. Spánek odhánělo od znavených víček, od myšlení v čelo vábilo mu pot – kolem chaty vítr kvílel jako sýček – všecku krev mu zvířil jedovatý plod. A zas všecko zdálo v jinou se mu chvíli, že jen přeludy jsou, zdání jen a klam: vše jest, jako bylo – ano, on se mýlí – – Přece však ten pohled, oka zář a plam – –? Snad se mýlí, nikdo ze tří snad se s dráhy, kterou vykázal mu, uhnout nesnaží – ale když se pochyb rozkývaly váhy, zvýší bdělost svoji, bude na stráži... A bděl dnem i nocí, číhal jako kočka, všude vnikal jeho pohled ostříží; nebyl netrpěliv, neútočil, počká, v bezstarostný klid až zvěř se pohříží. – Míjel čas. Máj přišel, v sadě kvetly štěpy, rašil keř a luh se jasně zelenal, z luk i u cest v svět se díval kvítek lepý, i bor zestárlý zas pupeny už hnal. 48 Svátek byl a večer tichl poznenáhla, ke starému druhu vypravil se děd – pochybnost však zase rukou po něm sáhla, sotva s cesty půli vrátila jej zpět. Zbočil do polí a zmizel v stínu hvozdu, který vůní svou a ptačí písní zval – avšak starce píseň nevábila drozdů, jenom lesa úkryt, jenž se setmíval. Nikým nezřen, viděl z lesa tmy a houští chatu, stodolu i dvůr a štěpný sad. Šero v poli houstne, večer níž se spouští. Kdosi vyšel. Vnučku vábí večer snad? Ne, to stařena jest, ze dvora se plíží, stodolu i stáje, chatu obchází, do vsi dívá se, pak k potoku se blíží, mizí za vrbou, teď hledí ku hrázi. Hlídku asi koná – zpět zas mezi vrby, domů sadem teď se belhá, klopýtá. „– Jak je schoulena již, čím dál víc se hrbí – ale kacířka je stále zarytá,“ stařec myslí sobě, z lesa tiše mechem, potom hebkou travou míře ke dvoru – pod okno se krčí se ztajeným dechem, za ním stařena má těsnou komoru. Chvíli bušiti jen srdce svoje slyší, jeřáb studně skřípe ve vsi, šumí les – nyní však zní slova uvnitř, zprvu tišší, ponenáhlu sílí hlas, až zase kles’. 49 Kdož by pochyboval! Nad starou tam biblí bába polohlasem, zvolna předčítá – skráně pod sněhem se ke knize až shýbly, netuší, žeť venku zrada ukryta. Hněvem srdce kypí – ale tiše, tiše, abys, bloude starý, nezaplašil zvěř. Byť i údy tuhly, neopouštěj skrýše, není-li tam s bábou nebožčina dceř! Hlas teď umlk’ čtoucí, všecka mlčí chata, jenom knihy spona tiše zaklapla... Což tam není hlava vnučky jeho zlatá? Pozor! Znova hlas... A oko divě plá. Ke hlasu, jenž stářím zaznívá jen dutě, připojil se mladý, jako ptačí hlas – stařec tají dech a sedí nepohnutě, jenom tvrdá pěst se svírá zas a zas. Z dvojích úst tam jedna modlitba zní vroucí, dvě tam duše jedna peruť povznáší – jeden hlas je svěží, co ten druhý mroucí, ale duch ni v těle vetchém nezháší... Děd tu za křovinou pod oknem se choulí – v hrudi staré divá bouře burácí... Hrdlo staženo, zrak do temna se poulí – veta mnoholeté jeho po práci! Byl by vzplanul ohněm blesku jarní bouře, byl by vydal z prsou hněvu divý řev – jen však odplížil se brvy mračně chmouře, oheň i ryk hněvu v sobě uzavřev. 50 Zpátky k lesu schoulen tiše ustupoval, lesem, poli ke vsi, cestou k samotě – ve vrátkách stín zeťův, jen se za ně schoval: dobře v houstnoucí jej shlédl temnotě. „– Pozdě, milý zeti, špatnou byl jsi stráží,“ pomyslil si stařec tlumě v prsou hněv; kráčí po záhrobni, co má počít, váží – aj, tu na zápraží vyšel dívčin zjev. „– Záhy navracíš se – je ti něco, děde?“ starostlivě dívka rychle dodává:dodává; děd se chvěje, tváře popelavě šedé, oči divné, že jich sotva poznává. „– Jak by kdos mne uřkl, vše se točí se mnou,“ děd se starostlivé chopil otázky, tak jak podávanou chopil ruku jemnou svojí rukou, tvrdou jako oblázky. „– Nevím, co se děje, všechno kol mne letí – z květu lipového vař mi, děcko, lík; úzkost smrtelnou mám – pro kněze spěj, zeti, ať mne utěší, jsem dobrý katolík...“ Dívka uděšena spěchá ku ohništi, děd tak udýchán a hledí divoce... „– Po večeru tichém jaké bude příští?“ s němou otázkou zří s děda na otce – Ten již venku zmizel... Chvějící se rukou křeše – – konečně že oheň plápolá. Děd v tom na ni vzkřikl s divokou jak mukou, ať mu bábu rychle, rychle zavolá. 51 Chtěla pospíšiti k její komořici, však tu bába sama stojí ve dveřích: na děda se upřel pohled pátrající, dědův zrak se přivřel, jak by tajil hřích. Tiše k němu kráčí, na něm oči dumné, tiše ptá se: „– Co se děje, Tomáši?“ „– Nevím, Běto, jen si sedni tuhle u mne,“ dí a zraky k ženě zvolna povznáší... Co si povídají tyto dvoje oči, zatím co jsou ústa pevně zamčena? Bába klidně zří, děd často zrakem zbočí – co to mlčení, co vše to znamená?... Úzkost dívku svírá – oddychla si z hloubi, pes když zaštěkal, že s otcem vchází kněz. Nevěděla, za ním stín že vešel zhouby – že se započíná příběh její dnes. Zvěděla však rychle. Sotva kněze zočil, jak by s děda spadla tíha nemoci: zrak mu divě zaplál, rychle s lože skočil, po bábě se ohléd’, po ní, po otci. „– Otče velebný, hle, nešťastného kmeta, jenž by v zoufalosti rval si šediny: ač bděl ve dne v noci, kacířka ta kletá vyrvala mu i ten kvítek jediný. Co v té dívce svatá církev vypěstila, otrávil už její jedovatý dech – durmanu a blínu plod jí v duši vsila ze knih kacířských, jež chová v těchto zdech.“ 52 „– Nechovám,“ dí bába blednouc, ale pevně. „– V hrdlo lže, jen vzhůru v její komoru!“ volá děd a s knězem v síňku míří hněvně, za ním bába chůzí mdlou, však bez vzdoru. Vnučka uděšena kráčí, kam jí velí, jak by rána hromu v sluch jí zahřměla – všecko zotvírali, všecko zpřevraceli, nad knihou však jak by zem se zavřela. Zuřil děd a hrozil kněz, však bába ticha. „– Být zde musí! Ztajen venku pod keři slyšel jsem z ní číst“ – děd volá, ztěžka dýchá. Náhle vzkřikl – a již pádí ze dveří. Jako blesk mu kmitlo: v komoře-li není ani v chatě celé skrýš, je venku snad! Však svou ženu zřel, když haslo světlo denní, z chalupy se plížit k potoku a v sad. K vodě se tam vrby drobnolisté kloní, mezi mladými tam vrba stařena; ostrým kusadlem červ léta ryje do ní – duté hrudi té snad kniha svěřena!... Když děd vyběhl, sic bába více zbledla a jak nohy když se pod ní zachvějí – nesklonila se však hlava její zšedlá, srdce její mělo ještě naději. Když však děd se vrátil šedou skřínku v rukou, jejíž poklad k smrti bránil pantáta – zasažena v srdci nevýslovnou mukou skácela se k zemi jako podťata... 53
XI.
Ticho ve přístěnku, mouchy bzučí pouze, pod strop k vířivému reji vzlétají, jiné tlukou v letu do okénka v touze, ale zpátky ve svůj žalář padají. Ticho ve přístěnku, jenom v trámu kdesi vytrvale hryže, klepá červotoč – zvuk ten tajemný však báby nepoděsí, její duch se neptá, odkud zní a proč. Nehnutě tu sedí lůžka na pelesti, oko tupě se kams dívá, nedívá, ucho nevnímá, zda kde co zašelestí, ruka v klínu leží jako neživá. Není zde ni duší v době, jež teď plyne, z přítomnosti stále zpět se navrací k chvíli, od níž jako podtržena hyne, od níž srdce stále tiše krvácí. Se skřínkou zří muže, v ní jsou drahé knihy, za něž otec kdysi život položil – v srdci ránu cítí, balvan velké tíhy, cítí, jak jí život náhle prchá z žil. A dál nic už neví, temno pohltilo další hrozné chvíle, další hrozný děj – jako by ji lůno hrobu zastínilo... nic... nic... ani sen k ní neslét’neslét’, čaroděj. 54 Když se probrala, zde byla ve přístěnku na svém loži, kdosi u ní tiše štkal, májový déšť šuměl tiše v listí venku, jako by se nad číms také rozplakal. Kdo to pláče u ní? Jaké jsou to změny?... Víčko těžké, že ho nelze otevřít, ústa ztuhlá, jazyk jako olověný – nemůže se ptáti ani okem zřít... Zase temno v duši, zase mrak ji halí, slunce vědomí s ním těžko zápolí... Co se to s ní stalo?... Cípek roušky malý odestřen... Je chora? Nic ji nebolí. Teď se víčko zvolna otevřelo – hledí: Alžběta tu v slzách nad ní skloněna, Jan tu se svěšenou hlavou, oba bledí... Jaká se to s ní jen stala proměna?... V tom jak na obloze větru zavanutím když se příkrov mlhy rázem rozptýlí, vyjasnilo se jí náhlým duše hnutím, vše k ní vrátilo se jedné ve chvíli... „– Jsme tu sami?“ – ztěžka, zvolna zašeptala. „– Sami – farář dávno odešel i děd.“ Alžbětina ručka hladila ji malá, Jan se sklonil nad ni zarmoucen a bled. „– Vzali knihy?...“ „Vzali...“ Všecko pravda tedy! „– Poklad navždy ztracen,“ tiše zalkala – slzy vyprýštily, prolomeny ledy, jimiž všecko ztuhlo... duše zoufala! 55 V těžkém okamžení tom jak anděl boží byl by na útěchu její promluvil: „– Ne však poklad v srdci, který sám se množí, který do posledních zůstane nám chvil. Knihy vzít nám mohli – přežel budiž Bohu – mohou tělo týrat, vrhat v pohromy, mohou poutat ruce, mohou poutat nohu, ne však poklad vzít, jejž máme v svědomí!...“ Kdo ji to tak těší? Je to vnučka její? Ta, jež odňata jí byla po léta? Oči září jí, ač slzami se skvějí – je to dcery její dítě, Alžběta!... Byla ztracena – a zas je nalezena, byla umřela – a zase ožila; z děcka bezradného je teď pevná žena, símě chová, jež v ni bába vložila. Knihy ztraceny – však drahý poklad jejich v srdci této dívky dál jest zachován; otec knihy schránil sněhu ve závějích – poklad jejich zmnožit dopřál dceři Pán... Usmála se slabě na svou vnučku milou, obrátil se zvlhlý pohled na zetě – a již oči přimkla, jata spánku silou, nevěděla o zlu, žalu, o světě... Nevěděla o něm dlouhé dny a týdny, u jejího lože smrt již hlídala – darovala jí však ještě život bídný, dnů, jichž syta byla, ještě přidala. 56 A tak bába pila ještě hořký kalich, jejž byla již jednou do dna vypila – vzali přísahy z úst jejích k smrti zralých, žít že nechce věrou otců zpozdilá, že se zříká bludné víry podobojí a že věrna chce až k smrti zámořím zůstat církvi svaté, na skále jež stojí, jejíž přemocnou jest hlavou věčný Řím... Alžbětu tak přísné nepostihly tresty, jen se zpovídala, snesla pokání – bylať ovečka jen zavedená s cesty, ale zachráněná příkré na stráni. Pilně jen má chodit na mše do kostela, na cvičeních bývat často na faře – pod její pak rukou rouška přeumělá s květy ku ozdobě vzniká oltáře. Jan zas chodí smuten se svěšenou hlavou, zamračen zas v pole, luka chodí děd – jen to dítě s hlavou sličnou, zlatoplavou chodí mezi nimi jako živý květ... Vše to táhne myslí neodbytně, dlouze... Kdesi s pastvin teskní píseň šalmají... Mouchy tlukou v letu do okénka v touze, ale zpátky ve svůj žalář padají... Pod myšlenek tíhou bába hlavu věsí, oko vpřed se dívá, ale neví proč... Ticho ve přístěnku, jenom v trámu kdesi vytrvale hryže, klepá červotoč... 57
XII.
V tom jak náhle by se před ní rozjasnilo, jak by sluneční sem vnikl hojný svit – tělo nehybné cos rázem oživilo, duch se vrátil, úsměv na tváři se kmit’. Zasvitly to oči modré jako nebe, zazářil to hebký, zlatoplavý vlas, zarděly se rty, dvě růže vedle sebe, zazvonil to dívčí jako ptačí hlas. Bába vzbuzena tou samoty své změnou ptá se, kde byl její poklad jediný? „– Mluvila jsem, babi, s Volných Majdalenou – a mám pro nás velké, velké noviny! Dřív však, než je povím, hle, co drahého si nesu, co mi kněz dal v náhlé důvěře.“ A již ukazuje, oči plny rosy, stužkou ovázané, zlaté kadeře. Ztracené s knih počtem, s nimi oplakané z nenadání k ní se opět vrátily! „– Že jsou základy mé víry nezviklané, kněz mi daroval je dobré ve chvíli.“ Slzou usmála se: „– Jsou, jsou jako skála – ne však víry římské: víry pradědů, matky mé, jíž s hlavy tato kadeř vlála, víry, k níž se znala v smrti pohledu.“ 58 Bába pohladila tvář své vnučky hebkou, rozkvetlou a smavou mládí pohádku – a co táhlo asi starou její lebkou, když zas tiskla ke rtu drahou památku! Když ji navracela, oči citem vzňaté na ní utkvívaly s vláhou patrnou a rty žadonily: „– Viď, že k této zlaté dáš mi, babi, svoji kadeř stříbrnou?“ Úsměv divný slétl k stařeninu líci, dívce odpovídal přitlumený hlas: „– Nejde smrt, by shasla moji skrovnou svíci – proč bys chtěla míti šedivý můj vlas? Přišla na mne rána hromu z nenadání, smrt však nevzala mé duše k výsosti – za hříchy Bůh žádá na mně, za pokání, abych pila dál svůj kalich hořkosti. Dále budu s tebou pokud vůle Páně – či snad ty chceš s bábou svou se rozžehnat?“ Těsněji k ní vnučka přitiskla své skráně, k tváři plné vrásek líce plné vnad. Slovo chce, však váhá na rty vyplynouti – bába chvíli pátrá v zraku dívčinu: „– Pověz, srdéčko mé, co tě náhle rmoutí?“ „– Musím říc’ ti, babi, svoji novinu. Posel ze Žitavy přišel, Majdalena mluvila s ním tajně, nežli v kraj šel dál.“ Odmlčela se a hledí zamyšlena, pohled jak by čehos bál se, čehos ždál. 59 „– Vrátí se však ještě,“ zase prohodila – bába utkvívá v ní němou otázkou. „...Pro Majdalenu... Prý už se nasytila zápasiti tady stále s neláskou. Tady v stálém strachu žije pro svou víru, trpí protivenství, snáší příkoří – svobodu mít bude duše v světa šíru, jak jen za Lužické přejde pohoří...“ Svěsila svou hlavu bába v zamyšlení, tvář jí přelét’ jako od oblaku stín, když pad’ na krajinu, barvy její mění, dumu vrhá v klasy, v trávu, do květin. Chvíle mlčení, jen srdce dvoje buší, jak by usilovně zápolilo oč, jen zní kolem hlavy tichý bzukot muší, jenom kdesi v trámu klepá červotoč... „– Šla bych také,“ šeptla bába jako ze sna, „nebýt obtížného stáří, nebýt let. Zde jsou neustálá duše muka děsná – šla bych s vámi také jinam v cizí svět. Není tam zem, krví otců napojená, je tam studená jen, chladná cizina; nezní řeč tam rodná, biblí posvěcená – na to vše se tam jen teskně vzpomíná. Ale nervou nám tam aspoň duše z těla, nepoutají aspoň naše svědomí – chtěla bych tam také, pouta zlomit chtěla, ale vetché údy už jich nezlomí...“ 60 Chtěla vnučka mluvit – hrdlo zadrhnuto. Však tu bába ptá se: „– Chceš s ní také jít?“ „– Ano,“ šepce dívka. „Srdce mé je tuto, nemnila jsem, že jest možno jinde žít. Ale od chvíle, jež v hruď nám zaryla se nemilosrdně jak v černou zemi rýč, co se obrátilo množství mnohohlasé proti nám – vše ve mně stále volá: Pryč! Co nám knihy vzali, utěšení naše, co jsem slyšela tě církvi přisahat, co se úzkostlivě skrývat musím, plaše s vírou srdce svého, ret co musí lhát, co mne líbat nutí ruce, poskvrněné krví naší, krví otců, mateří – cos mne neustále přemlouvá a žene, abych prchla jinam těchto ze dveří. Jenom nevím, babi, matičky mé matko, jak bych mohla tebe navždy opustit – poblíž tvého srdce bývalo mi sladko... všecko pryč mne žene – k tobě lásky cit...“ „– Nehleď na mne, dítě“ – bába slabým hlasem – „budu na tě každé chvíle vzpomínat. Zprávu o sobě, dá Bůh, mi pošleš časem, Bůh-li bude chtít, i navrátíš se snad. Půjdeš cestou, kterou praotců šly rody, kterou tisíce nás osud vyhání – mezi námi budou hory, řeky, brody, duše budou spolu až v den skonání... 61 S tebou, dítě, půjde moje požehnání a zde se mnou tvoje láska zůstane – aspoň nad tvou k zemi pokořenou skrání nebudou víc jásat naši katané!...“ Hlava pozdvihla se, uvolněny visí kolem vpadlých skrání řídké šediny, oko chmurně hledí, tvář má přísné rysy jako prorokyně štvané rodiny... Vnučka na ni patří zaníceným zrakem: jaká síla mluví ze stařeckých úst! Tělo jest jen pouhým, ztroskotaným vrakem, ale duch má sílu stále k nebi růst!... První zase bába chopila se slova: „– Otec o tom ví?“ „– Ví...“ Divný jal ji vzruch, když se celou duší vnučky ptala znova: „– Půjde s tebou?“ „– Půjde...“ „– Provázej vás Bůh!...“ 62
XIII.
V stínu zdi rov nízký, v hlavách bříza stojí, drn jej vroubí, s vrchu kryje barvínek, dýše mírem, který bolest každou zhojí, oblétá jej bílý motýl vzpomínek. V hlavách bříza roste, v nohách břízka živá v čistém ranním svitu stojí bez hnutí, z obou kmenů září bělost oslnivá, obou vlas se čeří v jitřním vanutí. Zelený vlas břízy v jitřním vánku šumí, zlatý dívčin kolem bílých skrání vlá – pod nimi se rodí o mateři dumy, slza při nich s brvy, rosa s břízy plá. Tolik roků již tu matka stlívá v zemi! Ona zatím vzrostla v její podobu, ústa má i oči, vlasy nad skráněmi jako ty, jež matka vzala do hrobu. Ale dětskou duši tvrdé ruce jaly, by ji od matčiny duše odvedly, aby podobna jí nebyla ni z dáli, aby nebyla ni odlesk její mdlý. Měla proklínat, co matce bylo svato, toho ctít, jenž matce protivenství klad’, místo ohně, jímž máť plála jako zlato, mělo srdce její ztuhnout v ledu chlad. 63 A hle, přec tu stojí s duší stejné touhy jako ta, jež matku k nebi vznášela; čím ji míti chtěli, dým a stín je pouhý – jest, jak byla duše matky, anděla! Můžeš tady, matko, v stínu bílé břízy spokojeně dřímat, spokojeně spát – neodloží dcera bílé duše řízy, jest jí nade všecko dražší tisíckrát. By jak tvoje zůstat mohla bez poskvrny, jako bříza, jež se k tobě naklání – volí raděj cestu bodláčím a trny, raději se sama z domu vyhání. Spi zde tiše, matko, dcera v dálce bude svojí duše řízy chránit čistý lem – její vzpomínky sem pod jeřáby rudé, k bílé bříze budou slétat motýlem... Zvolna odchází jak ve snu, v zadumání, slza modré oko stále zalévá... ještě ohlédla se, kde se bříza sklání... odchází... krok ještě vázne, prodlévá... Ještě dlouhý pohled – vyšla ze hřbitova. Domů vrací se... Hle, tam již rodná ves... Tam, hle, rybník... rodná střecha Šramínova... kolem známá pole, luka, lada, les... Po všem oko bloudí, duše ještě hledá, ze všeho co ráda měla nejvíce, obraz vpíjí, z něhož zvonička se zvedá, chaty, náves... celé Radikovice... 64 Doma po dvoře a sadem k vrbám bloudí, do stodoly zas a ve stáj ke kravám, nad potokem stane, zří, jak voda proudí... Kam as plyne, k jakým cizím dálavám?... A pak od ohniště, od práce co chvíli do komořice si k bábě zaskočí zlíbat chvějné ruce, pohladit vlas bílý, zahledět se moudrých, vážných do očí... Podivný to den jest, vše jak plno dumy, podivná to, vážná, dlouhá neděle – slunce žhne, však záři jeho cosi tlumí, stesk je na krajině, v srdci, na čele... Stesk je na všem – jenom nedotknul se děda. Míň se mračí dnes, je v srdci spokojen: do kostela s pýchou ubíral se, věda, že tam uzří dnes svůj vyplněný sen. Na oltáři roucha s květů mnohých zdobou vyšla z ruky jeho vnučky dovedné. Ta jest nyní svaté církve zdárnou robou – dnes k ní s pýchou celá obec pohlédne. Vyplety jsou bludy z její duše mladé, květina tam pravé víry vzpučela – oltář církve zdobí, zbožně na něj klade dar, jejž vykouzlila ruka umělá. Spokojeně večer k mládí svého druhu odcházel – dnes bude o čem rozprávět! Budou ve vzpomínek svěžích čarokruhu, prostřed něho vnučka jako jarní květ. 65 Ještě se mu mihla – na cestu se chystá v červencový večer vlahý otci vstříc: jako růže jest a jako lilje čistá – tam se červená a bělá, za ním zříc. Jan odešel z rána k loži svojí sestry – chora jest, kdož ví, jak dlouho bude žít – naproti mu vyjde obrázek ten pestrý, budou za úplňku pěknou cestu mít... Do vsi zašel, již se ztratil dívce s očí – – – s Bohem! Rozhodná již chvíle odbíjí... Ještě do přístěnku rychle k bábě skočí, ještě kol ní bílé rámě ovíjí... Ještě požehnání v cestu vzala od ní – a již přes práh, dvůr a ze zčernalých vrat! S Bohem, rodný kraji, s Bohem, bratří rodní – k cizím jde, Bůh bude její pevný hrad!... Ještě obrátí se, ještě ohlédne se na svůj rodný dům a rodnou dědinu – ještě šat se kmitl mezi kmeny v lese, a již mizí v jeho černou hlubinu. Touto cestou prchal kdysi před sto lety její báby děd a celý vsi té rod – tudy praděd, hněvu nepřátelské čety aby knihy spasil, sněhem dal se v brod. Tudy ona nyní, pravnučka těch stínů, jejichž odvaha jí září veliká, noci odevzdavši se a Hospodinu před násilím z domu otcův utíká... 66 Ve hlubině hvozdu úval zapadlý je, zřídka zabloudí sem noha člověka – jenom pták sem letí, jenom zvěř tu žije, jen tu šumí píseň borů odvěká. Ve hlubině hvozdu, v kruhu starých sosen pramen bublající, palouk jako dlaň – – Stín se mih’ tu... žízní připravena o sen snad se přišla zticha napít plachá laň?... Nad úvalem nocí plný měsíc šeří, bílé světlo lije lesních do pustin – ticho, jen teď v černém zašustělo keři, k stínu na palouk se blíží trojí stín... Šťastně setkali se: posel ze Žitavy, družka Alžbětina, otec tu i dceř – a teď dále nocí, lesem bez únavy a pak na den v úkryt jako štvaná zvěř! Paloukem se mihli a již mezi kmeny, ve hlubokém temnu lesa zmizeli – měsíc jenom šeří v úval opuštěný, za nimi se černé lesy zavřely... 67
XIV.
Kolovrat se točí, tichou píseň vrčí, při ní duše ráda v dálku zalétá přes hory a doly, přes bory a smrčí, přes vody a širá pole osetá. Spěšně, bez ustání kolovrat se točí, v tenké niti režné spřádá šedý len, nad ním modrají se přadleniny oči, nad ním bloudí pohled v dálku zamyšlen. Pobledlá se k práci naklánějí líce, noha žene kolo, prsty předou nit – ale duše letí jako vlaštovice, pod šedou kde střechou býval její skryt. Přijala jí vlídně tato střecha cizí, před protivenstvím když v dálku prchala, našla pod ní srdce soucitná a ryzí – ale přec jen cizí střechou zůstala. Nic jí nepovídá, hluchá jest a něma, ztrnule jen zří, jak strádá její host – nemá pro ni zkazek, minulosti nemá, nemá vzpomínek, jen vážnou přítomnost. Pod doškovou střechou tam tou v sivé dáli mnoho smutku bylo, jakým dýše rov, srdce vládlo tam, jež tvrdost mělo skály – ale přece jenom byl to rodný krov. 68 Viděl ji, jak pláčem život pozdravila, viděl růst ji, k jejím přihlížel i hrám, o dětství a mládí jejím, jež tam žila, vyprávěl jí každý hřeb a každý trám. Ode štítu střechy do prahu až dveří všecko mělo pro ni řeč svou tajemnou, vše jí vyprávělo milé o mateři, zahalené v mysli mlhou přejemnou. Vše jí povídalo o životě otců, o vyhaslých dávno očích, pohledech, o doznělých krocích dávno mrtvých chodců – z všeho ještě na ni jejich vanul dech. Pak tam pod tím krovem smutné žije stáří bába její, která zář jí rozžehla, sama s krutým dědem, který s ní se sváří... Zdráva-li je – chora? Chodí – ulehla? V mlhách vidí její hlavu postříbřenou, vrásky její tváře, mdlého oka svit – jak by rozlétla se milou za stařenou obejmout ji, zlíbat, srdcem pozdravit! Jenom si s ní tajně pohovořit chvíli a pak zase tiše ze zčernalých vrat, přes hory a doly, lesy mnohou míli zase ke své práci, za svůj kolovrat... Dvakrát, co je zde, už listí opadalo, dvakrát zaleh’ kraj a opět sešel sníh, po druhé již jaro mladou zeleň zvalo, po druhé již třesně zkvetly na stráních. 69 Po druhé se z dáli vlaštovice vrací k hnízdu... Hledí na ni, teskní... Čím to? Čím? Tělo, ruce jsou zde upoutány prací, ale duch by vzlétl křídlem vlaštovčím. Ani nevěděla, závora že klapla. „– Kam tak zamyšlenazamyšlena, moje přadlena?“ Otec vrátil se – a živěj oko zaplá, vztahují se k němu bílá ramena. „– Myslila jsem domů, jak tam bába žije, zdráva-li – stesk náhle po ní srdce jal.“ Jako květný stonek sklonila se šíje, jako rosa na něm zrak se slzou vzňal. „– Jak tam bába žije?“ – otec ze hluboka opakoval po své dceři bezděky; duše jeho také – pravil pohled oka – rozepiala křídla v domov daleký. Vzpomínali často, vzpomínali denně, až tu náhle stesk, že hruď mu nestačí – oblaky tak nebem plynou rozptýleně, až se srazí v mrak a v déšť se rozpláčí. Nejsou jako v poušti děti Israele, hrnce egyptské jich nazpět nevábí – ale přec si časem duše stýská v těle, jsou jak zabloudilé v moři koráby. Duše zde jest volna, přec ji za pohoří, kde byl žalář její, žene tesknota – po břehu tak touží plavec v širém moři, byť mu hrozil, že mu koráb ztroskotá. 70 Nemluvil již o tom otec ani dcera – ale duše dál svůj vedly rozhovor; každý v práci svou se nořil jako včera – duše letěly, kde známý šuměl bor... Nic té k zemi lásky, nic jí neumoří – požata jak tráva vzpučí otavou; ať ji vyštvou, ať si za ní mosty zboří – na křídlech se k vlasti vznese dálavou... Přišla Majdalena, když se večer snížil – kolovrat a přádlo, přišla na táčky. Stesk si pověděly, který obě tížil, táhly vzpomínky jak nebem obláčky. Tyto sněhobílé, tamty do růžova, ty jak popel šedé, ty se černaly – z duší přeplněných poplynula slova, touha srdcí dvou se vznesla do dáli. Z touhy do úmyslu, od úmyslu k činu nedaleko bývá v květu mladých let – proč by nemohly se svěřit Hospodinu, by je doprovodil v domovinu zpět? Alžběta svou bábu vyhledá a tetu, bratry své a sestry zlíbá Madlena – a zas navrátí se, plno nových vznětů, obě posílí ta krátká proměna. Otec zalekl se těchto smělých řečí, zalekl se této mládí odvahy – aby z bídy jejich nevyrostla větší, aby nevstal jakýs osud neblahý. 71 „– Počkejte, až bratr Ostrý v pouť se vydá do Čech po sestrách a víry po bratřích – slabé dívky jste, tam pomsta cesty hlídá, v nebezpečí marně dávat se je hřích.“ „– Čekat do podzimu?“ touží mladé hlavy. „Do té doby dávno budem’ u tebe. Známe jeho skrýše, známe jeho stavy – a doufáme pevně v pomoc od nebe.“ Zamyslil se otec dlouze, váhá posud, pak vzhléd’ k Alžbětiných očí blankytu: „– Nevíme, kde na nás jaký číhá osud – a jsme všude v rukou božích, tam i tu. Dobré před Bohem jest hledat opuštěné – a tvá bába je tam jako v plotě kůl: tedy jdi, mé dítě, kam tě touha žene – pomni jen, žes víc mně nežli žití půl. Buďte opatrny jako holubice, číháť nepřítel, by zrádně zhubil vás. Ženou se tam proudy břehy trhajíce – modlete se, aby Bůh byl vaše hráz. Jdi – a ten, jenž hvězdou mudrce ved’ v Betlém, ten, v nějž Pán nás učí pevně doufati, jenž byl otců našich pavezou a světlem – ať tě na mé srdce zase navrátí!...“ 72
XV.
Na vrcholu hory – smavá ta, ta snivá – poutnice dvě mladé stojí nad srázem: zase tady všude, kam se oko dívá, prostírá se drahá, širá česká zem! Zvlhlé oko stíhá pahorky a doly, tuší vsi a města, skrytá v údolích, lesy v ranní páře, luka, lány polí – kdesi v rozjásání skřivan vzlétl z lích. Se skřivanem také v srdci radost jásá, že v těch údolích se tulí český rod, od Boha že dána všecka mu ta krása... V tom však bolest, jak by k srdci vnikl hrot. Ano, český rod tu všude, jen že úpí cizí pod pěstí, jež všecko urvala – aneb neúpí-li, na vše hledí tupý a ještě jej těší cizích pochvala. Víra otců mečem, v krvi potlačena v bázni skrývá se neb z vlasti utíká – a řeč mateří jak opuštěná žena před vetřelkyní jen zmlká, zaniká. Víra a řeč otcův jsou jak ony samy – dcery země té, však jako plachá zvěř; vracejí se domů lesů pustinami, aby znikly pout, stín hledají a šeř. 73 Přece však se v rodná hnízda navracejí, třeba na zapřenou, třeba potají – třeba bylo jim tu hynout v beznaději, přece tam, kde žily, zase vnikají... Objaly se v pasu, hlavy k sobě v touze, kadeř zlatoplavá k černé kadeři, v obraz plný slunce pohlížely dlouze – vzdychly pak a znikly v lesů zášeří... Kudy bloudily? Kde chléb svůj pojídaly? Z horského kde pily vodu pramene? Kde se ukládaly k spánku? Kde a zdali kdo jim bratrského podal ramene? Znáte skrýš a cesty kolouchův a laní, co jich tají širý, nekonečný hvozd? Pít kam chodí, kde se v noci klade k spaní, před chrty kam prchá plachý lesů host?... Skalinami, roklí, cestou kamenitou, hebkým zase mechem, bahnem, přes vodu blížily se v rodnou vísku v dálce skrytou samy a zas v tajných bratří průvodu... Ve hlubině hvozdu úval zapadlý je – zde se rozejdou svou každá pěšinou; na noc, nečíhá-li někde zrady zmije, každá pod svým rodným krovem spočinou... Neděle zas míjí, večer schyluje se, jako bylo kdysi v létě předloni – ticho, den již pohas’, stíny houstnou v lese, tu tam ještě ptačí píseň zazvoní. 74 Bděle jako plachá laňka děvče mladé pěšinu si hledá lesa k pokraji – tiše, tajemně se k rodné chatě krade, staré sosny jen ji mlčky vítají. Na pokraji boru v husté spleti mlází s utajeným dechem sedá rozchvěta, rodnou vísku zmlklou k rybníka až hrázi jedním pohlédnutím oka přelétá. Hledí k Libčanům, kde na dědiny konci její matka klidně v zemi spočívá – nepostihnou jí už slídiči a honci, nerozdnívá se jíjí, už ni nestmívá. A tu nedaleko před ní její střecha, pod níž roznítil jí peklo dědův hněv – přec k ní s touhou zase tajně zpátky spěchá bábin pro pohled a milý pro úsměv. Najde-li tam ještě vážnou její duši, či již z pout se vznesl uvolněný duch? Nic ji z pokoje ni klidu nevyruší, děd ni jesuita?... Nedej, nedej Bůh! A zda děd je živ? Či zpustla rodná chatka? Či snad cizí kdos tam vládne naposled? Zachvěla se... Z dvorku zaskřipěla vrátka – kdosi vyšel ke vsi – nahrbený kmet... Je to on – děd... Jak se shrben k zemi chýlí, jak se zvolna k předu šourá o holi! Býval jako vítr – nyní každou chvíli zastavuje se a s dechem zápolí. 75 Jaká změna se s ním stala za tu dobu! Krutý byl, však přec ji pro něj stiskl žal... Nachýlil se k zemi, přiblížil se k hrobu – Změkl? Či je tvrdou skalou v srdci dál?... Mizí ve vsi; ona z úkrytu se zvolna plíží po záhumní – srdce jako mlat buší uvnitř hrudi... Stodola zde, kolna – projít na dvůr tudy přímo v chatu snad? Ne, kdož ví, zda cizí kdos tam ještě není. Jenom přikrade se tiše k přístěnku – okno bábino tam – klepá na znamení – – v bázni upíná tam zrak i myšlenku... Ticho chvíli – teď se uvnitř hnulo cosi, okno otvírá se, zvuk se ozval, znik’ – opatrně nyní z okna pátrá kdosi... Je to bába její! Budiž Bohu dík! „– To jsem já; tvá vnučka – jsme tu, babi, samy?“ Zticha jako vánek šeptla Alžběta. „– Jsi to ty, mé dítě drahé? Pán Bůh s námi! Ještě obejmu tě stará na léta?“ Jako motýl již se dívka mihla v letu, s bábou objímá se rodném na prahu: plný ret se tiskne k uvadlému retu, dvěma srdcím zdá se nebes o blahu. Do komory se svým štěstím zavřely se, chvíli šepce ret, zas blahem zavzlyká – těsném ve přístěnku víc a více tmí se, ale záře očí temno proniká. 76 „– Zdráv-li otec?“ – „– Zdráv a vzpomíná tě stále, vzpomínáme na tě za den tisíckrát. A což děd?“ – „Ta rána přišla nenadále, měl tě přece, třebas divnou cestou, rád. Hrd byl, že tě uved’ v lůno církve zpátky – v tom Bůh z nenadání tak jej navštívil. Myslila jsem, že snad vezme konec krátký, když vás marně čekal do ranních až chvil, když jste nepřišli pak ani do večera, když se doslechl, žeť pryč i Madlena, když vás hledali, když zněla zpráva sterá, že je stopa vaše navždy ztracena. Do nemoci upad’ – u něho jsem bděla – dlouho kolísal se jeho pevný kmen, nad propastí duše sklíčená se chvěla – přece smrti unik’, ale ochromen...“ „– Viděla jsem, jak se z domu belhá bídně, jak se k zemi kloní bílá jeho skráň. Snad se obměkčil, snad přijal by mne vlídně, kdybych objala jej?“ – „– Bůh tě, dítě, chraň! Nemoc podťala jej, zchátralých je oudů, srdce má však stále tvrdost žulovou, ač jest pokořeno. Vydal by tě soudu, byť by znal, že zhyneš rukou katovou. Nezraď se ni dechem, ráda-lis, že žiješ, svobodě-lis ráda! Nechce, zpozdilý, vědět, že Bůh lidem kázal: Nezabiješ, neučiníš bratru svému násilí! 77 Hříšná touha jejich srdce zatvrdila, že chtí za podnoží míti celý svět, pro Kristovo jméno rody rozdvojila, syn je proti otci, proti vnuku děd. Proto ty, kdož nechceš duší utonouti v povodně té kalné proudu nečistém, zapři sebe sám, ať vše se v tobě hroutí, a jen směřuj celým srdcem za Kristem!... Cesta trnitá, však Bůh mne na ní sílí, ač jsem jako pára již jen, jako dech. Často sice sobě srdce pozakvílí, teskno jest mi jako v žalářových zdech, leží na mne jako balvan velká tíha, že zde nemám aspoň jednu duši jen, že mi nezůstala aspoň jedna kniha – dím však jako Job: Buď Pán Bůh pochválen!...“ U vytržení zrak dívčin na věštkyni rodu svého zřel, duch sílu její pil, jejím křídlem dal se unášet – až nyní posledními slovy zpět se navrátil. Modré oko radost osvítila náhlá, na tvář červánkem stoup’ náhle její žár, ruka rozechvělá do záňadří sáhla – bábě užaslé již podává svůj dar: Hle, tu utěšený, drobný Kancional – Kšaft zde zmírající bratří Jednoty!... „– Po čem duch můj toužil, po čem stonal, Bůh mně posílá tu ze své dobroty! 78 On svých věrných nikdy, nikdy neopouští, když jim nejhůř jest, on na ně vzpomene! Nebudu již jako poutník v horké poušti, kde ni stínu není ani pramene! On hůl Mojžíšovu do tvé ruky vložil, abys tvrdé, holé, pusté ze skály pramen vykouzlila, jenž by vracel do žil síly, když by hroznou mukou prchaly. On mi poslal tebe, když jsem opuštěna čekala již jen, až přijde hrobu klid – on i zemi mou, jež pošlapána stená, zase vysvobodí, i můj rod a lid!...“ 79
XVI.
Noc je bez měsíce, nikde hvězdy ani, vítr honí mraky černou oblohou – ne noc čarovná, je truchlící to paní, v černý závoj halí hlavu ubohou. Mraky táhnou nebem, hlavou černé dumy, vítr nade štíty časem zakvílí, stromů korunami těžké vzdechy šumí, nebe rozplyne se v slzách ve chvíli... Smutno na hřbitově, vítr břízou klátí, starý kříž v něm časem teskně zaskřípí – ale ti, kdož z hrobů již se nenavrátí, i v tom živlů boji nerušeně spí. Pusto na hřbitově, smutno, prázdno, hluše, jen tam u zdi nízké štíhlý stín se kmit’ – jako z nekonečna by sem přišla duše k hrobu vlastního se těla pomodlit. Je to část té duše, která ve mžik velký zrození se v drobné tílko vtělila, štěstím oblila tvář matky, trpitelky, jež tu v hrobě tlí a kterou přežila. Dcera rozloučit se přišla s drahým rovem v temné noci, jak by páchala zlý čin – paní truchlivá ji nezradí ni slovem, nezradí ji ani popel nebožčin. 80 Proutek barvínku jen utrhne si ještě, hrob že nejdražší jí kryje jeho spleť – a již ve větru a za šumění deště dívčí šat se mihl přes nizoučkou zeď. Nepoví noc tmavá, kudy přešla polem a kde pod větvemi sosen zmizela – les jak černá zeď se zavře kol a kolem, stopu těm, kdož slídí, ztají docela... Jaká to jest jiná houštinami cesta, nežli byla večer dvěma před lety! Obraz tehdy zřela neznámého města a v něm příští život svůj jak zakletý. Teskno bylo jí, však snila o svobodě, za níž z ponížení svého prchala, touha hnala ji jak laň, jež spěje k vodě, jako loď, jež v první pouť se vydala. Jiná je to také cesta temným lesem, nežli byla tudy večer před týdnem – s úzkostí šla tehdy, ale také s plesem, s touhou nedočkavou v srdci neklidném. Teď se vrací, vše, co chtěla, vykonala, povolilo struny mocné napětí, není strach, že praskne struna, jak se bála, že se přepětím v dva kusy rozletí. Ale také nezní v srdci jejím dneska struny vysoký a rozjásaný tón – zvolna jen se chví a pod ní zvučí deska temně, hluboce jen jako puklý zvon. 81 Bábu viděla i tetu ustaranou, v duše osamělé vnesla útěchu – a teď život zase tvrdou svojí hranou na ní spočine a nedá oddechu. Zpátky půjde zase v mnohé nebezpečí, mnohá budou na ni číhat osidla, strach ji bude děsit úzkostlivou řečí, hlava bude planout, klesat noha mdlá. Tam sic v zemi cizí českou za hranicí volnost na ni čeká, v oku zář a lesk – ale také smutek vážných, bledých lící, smutek vyhnanství a po domově stesk. A což bába tady, stále chorá teta, neobjala jich snad nyní naposled? Přivedou-li ji sem ještě příští léta, najde ještě obě? Zbude po nich sled?... Jako mraky nebem myšlenky se honí její hlavou temné, tlumí světlo hvězd – nedbá, do noci že hvozdy silně voní, bloudí spletí ve tmě utonulých cest. Jako v snění lesem k úvalu jen míří, praděd její kde spal v sněhu bezduchý – mlčí zpěvný pták, kol duše netopýři jenom poletují, teskné předtuchy... Vítr v borovicích nad hlavou jí hučí, mnohou suchou větev láme s praskotem – ona zachvěla se, myšlenka ji mučí, nežene-li se i jejím životem, 82 aby větve lámal, korunou by zmítal, aby vyvrátil kmen její z kořene... Chrást se kolem nohou jako had jí splítal, těžce klopýtaly údy zmořené... Snad již zabloudila ve hlubině lesa – úzkostlivý pot jí smáčí vlas i skráň... v kmeny vráží v temnu, klopýtá a klesá... „– Pane na nebesích,“ volá, „spas mne, chraň!...“ Jako ozvěna jí z lesa ozývá se známý hlas – tam čeká na ni Madlena... Zvedá se a za tím hlasem jako k spáse míří – v náruč družky klesá umdlena... „– Díky Hospodinu, že tě vedl ke mně! V lesa hlubinách že marně zahynu, cosi v úzkostech mých děsilo mne temně... dej, ó duše, ať se k tobě přivinu! Chmurně zpáteční má cesta začala mi, bála jsem se, že mi skončí neblaze...“ „– Jenom naději měj, doufej: nejsme samy, Bůh nás doprovodí dlouhé na dráze.“ „– Ano, jak dvě sestry, Naděje a Víra, půjdem’ – boží Láska bude nad námi...“ A již ruku v ruce do dálky a šíra jdou si hledat cesty tmou a mlhami... 83
XVII.
Štíty domků hledí na prostranství malé, prostý ten, ten zdoben smělým závitem, na tom zčernalé jen dříví oprchalé, je-li menší míry blaha úkrytem – pod nimi se řada oken dolů dívá s úzkých, přitulených k sobě průčelí, tu se obří klíč, tu věnec při zdi kývá, srdce plá tam na ní, rak tam zardělý – ku oblouku oblouk při zemi se řadí, podloubí tam běží dlouhé pod nimi, chodce vábí, skráně za úpalu chladí, v létě chrání deště, sněhu za zimy, ve dne vykládá tam kupec svoje dary, měšťanek tam zlaté čepce kmitají, večer k besedě tam sejde soused starý, v stínu se tam mladá srdce hledají... Živo na podsínipodsíni, dnes i na náměstí, novina se šíří ve přívalu slov – zvláštní posel přišel k úřadu s tou zvěstí: patres jesuité měli dobrý lov. V Turnově až kdesi kacířky dvě tuhé, obě z Radikovic, šťastně lapili, spoutány je vezou pevně jednu k druhé do Bydžova k nám, jsou tu snad za chvíli. 84 Ztratily se oběobě, dvě snad léta tomu, jako by je byla země pozřela – ze Sas vracely se teď snad tajně domů, či snad z domova už do Sas docela. Po lesích se kryly, ale do Turnova – jak zvěř z lesů žene – přivábil je hlad; chleba koupí jen a zase v cestu znova, zde v té dálce nikdo nepozná jich snad. Ale zmýlily se: misionář smělý, pater Mateřovský v tom se kolem mih’ – rychle v zástupu se ztratit, prchnout chtěly, ale rychlejší je přehorlivý mnich. Štěstí tomu chtělo, byl tu na misii – tu se zdá mu, vidí známou dívčí tvář; rychle vrátí se a znova dívku míjí, a již pamět jak by osvětlila zář: Je to ona, kterou kdysi vychovával – ještě děcko – v svaté církve nauce; zradila ji – nyní Bohu díky vzdával, že mu ji tak náhle přived’ pod ruce... Celý den tak od úst k ústům spěly, stále rostly, měnily se tyto pověsti – hloučky střídaly se, až tu nenadále večer zvlnilo se celé náměstí. Už se blíží vůz, v něm na seně a slámě obě polapené vezou bludařky – nohy v pouta jim a ku rameni rámě spjali, nedbajíce na pláč, na nářky... 85 Tak zní pověst. Vskutku vezou zajatkyně, ale nářku, pláče, vzlyků neslyšet: obě bez pohnutí, v poutech ruce v klíně, v tiché modlitbě se pohybuje ret. Tváře pobledlé jak v svatém vytržení, černé, modré oči v dálku upřeny – ani stínu na nich po bázni a chvění, jak by mír je objal svými rameny. Umlkají hlasy, údiv místo hněvu jímá celé množství, tiší celý dav – soucit z něho s děvy na druhou zří děvu, zoufalství ni zloby na nich neshledav. Jenom pevnou víru v jasných očí světle, klidném na čele i sličné na tváři – májové jen mládí utěšeně zkvetlé, které bude hynout v temném žaláři. Slunce zapadalo, když je v žalář vedli, poslední jim vtisklo pocel na čelo, v ladný tváře ovál, snědý ten, ten zbledlý – dveře zapadly a slunce zmizelo... Z hloubi oddechly si, když se octly samy, v sesterském se pevně stiskly objetí. „– Konec naší cesty vrchy, dolinami, zde náš cíl jest: za svou víru trpěti –“ šepce Alžběta, zář divnou v modrém oku, v tváři neskonalý, nepozemský klid – mladým tělem tiskne k družčinu se boku, ale v dálku kamsi vnořen její vid... 86 „– Proto úzkost moje v temné oné noci, v lesa pustině, kde nebylo zřít cest, proto bázeň má, jíž nemohla jsem zmoci – vlk se ovcím blížil, číhala již lest. Nemám bázně nyní, úzkost spadla se mne, vím, že trpět mám, jak moje mateře, jasně před sebou zřím, co mně bylo temné – a tou cestou půjdu v předků důvěře. Vím, že Kristus děl, že budou v nenávisti, kdo vždy za ním chodí v jeho učení – kdo však vytrvají, mohou býti jisti, po všech útrapách že budou spaseni.“ „– Bůh však ještě může,“ praví Majdalena, „z vězení nás vyvést, volnost dáti nám.“ „– Může, avšak je-li smrt mne usouzena, pevně vytrpím ji, v pravdě vytrvám! Ach, jak lehko je mi, netísní mne pranic, že se nepřátelský kolem sevřel kruh – cosi od pozemských povznáší mne hranic, volno jest mi, cítím, že je s námi Bůh...“ 87
XVIII.
Klid a mír ji plnilplnil, i když soudili ji. Pater Mateřovský sám ji zbadat chtěl: oči jako meč jí v srdce až se ryjí, hlas hned rozbouřen, hned jak by odpouštěl. Ona patří naň a jen jí duší kmitá, jak k ní přicházel, když byla dítětem, jak ji peklem děsil přísný jesuita, bludaři kde hoří v místě prokletém – že to on, jenž přišel, sotva matku její od dítěte, chotě navždy odvezli, knihy od komínu hledat ku nístěji, všude vnikat, všude vrhat pohled zlý – jiný jako on že přišel na praděda z rodiny jej vehnat v smrti objetí – jiný jako on že knihy jejich, běda, odnesl a dal jim v ohni shořeti – na sta jich jak on že všude blíž i v dáli vpadá do stavení, týrá boží lid, knihy volným duchem naplněné pálí, pravdu hledajícím béře mír a klid – po sto let že jiných jak on na tisíce mocné světa volá český na národ, k pomstě volá meče katů, šibenice, palaše a pušky, pík a mečů hrot, 88 klidně zří, jak těla, duše krvácejí, jak sem cizích letí hejna havranů, před nimi jak jedni dům svůj opouštějí a jak druzí nesou v něm svou pohanu... „– Pověz, šla jsi domů ke své bábě zase, snad i v jiné domy bludu, zlotřilá?“ ptal se soudce její, hněv a zlobu v hlase – ona jenom na něj tiše patřila. Vzpomněla jen, jak stál Kristus před Pilátem, aniž na obranu otevřel svých úst – a tak při zvolání kněze tolikátém mlčí, dává jeho hněvu, zlobě růst. Vzpomněla též, jak děl Kristus: Nepečujte, kterak mluvit, byste zvítězili snáz; dánoť bude vám, co říc’ – jen pevné stůjte, nemluvíteť vy, duch boží mluví z vás. A když řekl kněz: „– Vím, ubohé jsi dítě, bába kacířka tě k zlému zavedla –“ porozuměla, že prostírá jí sítě, řekla pevně, třeba více pobledlá: „– Nesvedla mne bába, šla jsem sama stezkou, kudy kázalo mně jít mé svědomí: řeč jsem slyšela vás mluvit hladkou, hezkou, ale tvrdou, že div šíj mi nezlomí. Viděla jsem proti bábě hněv váš prudký a zas její tichou, mírnou dobrotu – a to potrhalo všecky vaše útky, to mne zachovalo předků životu. 89 Slyšela jsem Krista kázat: Milujte se! – a vy nesli jste nám jenom nenávist, zřela jsem, jak všecko před vámi se třese, před vaším jak hněvem nikdo není jist. A tak símě, jež jste vkládali v mou duši, nemohlo v ní vzklíčit ani na chvíli – vaše slova sice zněla kol mých uší, k svědomí však vaše činy mluvily!...“ „– Zadrž, děvče, zastav slova bohaprázná, vcházíš nebezpečnou jimi na cestu – ruka světské moci dosáhne tě rázná, nebudu s to, chránit tebe od trestu!“ „– Nemohu již mlčet, musím pravdu mluvit, neboť Kristus žádá: vyznat – nezapřít! Půjdu za tím, jehož věnec z trní uvit, nezapru ho, ať bych měla pro něj mřít!“ „– Ubohá, je z kořen vyvrácena všecka, svatá slova dí, však obrácená v blud! Kéž jí mírně tresce spravedlnost světská, kéž k ní milosrden jest i bič i prut!“ Spravedlnost světská buďbuď, že tvrda byla, buďbuď, že nechápala, co děl kněžský ret, dala dívce poznat, co jest moc a síla a jak bolí důtky uzlovaté v hřbet... Přivedli zas dívku, když trest vytrpěla – ale nenaříká, nelká, neúpí, byť se slza v očích od bolesti chvěla, byť se zardívala od své potupy. 90 „– Nuže, uznej blud svůj, vrať se k církvi svaté, konej poslušně v ní svoji úlohu –“ kněz k ní obrací se mírně, ruce spiaté. Dívka na to krátce: „– Nechci – nemohu!“ „– Považ, že se zhubíš, přijde míra trestů, že jí není s to tvé tělo unésti – neposlechneš-li nás, božích věrozvěstů, spadne na tě celá tíha neštěstí!“ „– Nebojte se těch, kdož tělo zabíjejí, ale duši zabít nemohou, dí Pán – –“ „– Zarytá!“ kněz volá, hněvem rty se chvějí – a moc světská velí: „– Ještě dvacet ran!“ Nazpět přivedli ji, sotva údy vláčí, ret se zatíná a křiví v bolestech – ale nezakvílí, oči nezapláčí, ústům neunikne sten, ba ani vzdech. „– Nuže, teď snad, když jsi tolik vytrpěla, abys krutějšímu ušla osudu, budeš povolnější!“... Slza se jí skvěla v oku, ale ústa řekla: „– Nebudu...“ Hněvem rudý volá kněz: „– Nuž, zatvrzelá, nestačí-li rány, naučí tě hlad!“ Ale ani tou se hrozbou nezachvěla, mlčky odcházela ve vězení chlad. Tam když vysílena v bídné klesla lože, v úsměvu si na svou bábu vzpomněla, zašeptala: „– Žes mne sílil, díky, Bože!“ – sáhla k srdci – mrak ji objal – omdlelaomdlela. 91
XIX.
Křehký tvor je člověk lehounké jak chmýří, jako pampeliška luční v odkvětu: přijde vítr boží, bílá pírka zvíří a již od stonku jak sníh jsou v rozletu. A co přece útrap, bolestí co snese, břemen nevýslovných, soužení a muk, ran, že pod nimi by klesly stromy v lese, že by neodolal jim ni tvrdý suk!... Jak je dobře, že nám příští okamžiky, dny a léta skrývá temná opona, která zastírá a tlumí krev i vzlyky, vše, co v budoucnosti člověk překoná! Nebýt jí, by tělo schlo jak polní tráva, mrazem pólů strach by vnikal do kostí, sníh by zaleh’ skráň, jak v lednu napadává, duše zmírala by v těle úzkostí... Jenom tušení když k Alžbětě se sneslo ve hlubinách lesa temné za noci, když se zdálo jí, že z rukou ztrácí veslo – jak se utíkala k boží pomoci! Jaká úzkost hrozná srdce jímala jí z toho, co v té noci tušil temný cit! Což zřít kdyby mohla, co se vskutku tají ve tmách pro ni, jaký osud je tam skryt! 92 Teď ten osud žila hořčí zeměžluči, tvrdší nežli skála, těžší balvanu – bolest čekala ji každým jitrem prudší, větší muka, trýzeň každém po ránu. Každý úd ji bolel, když se s lože zvedla, s větší bolestí vždy na lože se klad’ – sotva vláčela jej umdlená a zbledlá, vyzáblý když o ni opíral se hlad. Když ji objímal, když jako upír chladný síly střebal jí a krev pil z jejích žil, když byl jejím druhem na noci a na dny, by ji ponenáhlu, zdlouha usoužil. A zas výslechy a hrozby, přemlouvání, volnosti a blaha luzné obrazy – jen když církvi věrnost slíbí do skonání, hned jak slunce z mraků vyjde z nesnází. A když ke všem slibům, prosbám byla hlucha, ke všem otázkám když něma zůstala – zase rány bičem, hladu náruč suchá, zas jí zloba tvrdší lože ustlala. Tak den ze dne bylo, do mnohého týdne, jen že časem mračný navracel se mnich – prchlo jaro, léto, listí stromů řídne, v pole napadal a opět sešel sníh, vznikly prvosenky, petrklíče zkvetly, luh se zazelenal, žitný klas už vstal – dosud neumdlely důtky ani metly, hlad a žalář ještě dosti netrestal. 93 Vnady mládí, které k lásce zvaly muže, muka zhlodala, rty hladu strávily, s tváří ve vězení opadaly růže – jen ty oči stejnou krásou zářily. Ještě že tu měla družku v utrpení, nežli přijde smrt, ať dřív či později – ať si na ni hlad a zloba zuby cení: v sobě víru má a v družce naději. Ale boží láska kamsi převysoko jak by od nich byla navždy odlétla – marně v modlitbách se vznáší cit i oko, žalář bez tepla je jímá, bez světla... Okénko jen malé s tvrdou, rzivou mřeží slabý odraz dne jim přálo v soucitu – ale paprsk nevnik’ sem ni vánek svěží, pro ně nezářilo slunce s blankytu. Jenom šedé zdi sem dívaly se přísně, ubírajíce jim světla závistně – a jak vězeň lesům vzatý z dvoru tísně starý klen se vzpínal zbrázděného pně. Kořeny byl poután těsném ve vězení, kmen se marně z něho k slunci vypínal, ale větvemi se vznášel k hvězdě denní, se svobodnými se bratry objímal – větvemi se nad zeď nepřející shýbal, ve svobodný za ní rozhlížel se svět, s haluzemi stromů svobodných se líbal, v sad jich lupen střásal v podzim, z jara květ. 94 Vězňům ubožším přál útěchu, jak uměl, za pole a lesy se jim zelenal, o slunci jim, hvězdách, o měsíci šuměl, o oblacích, které vítr nebem hnal. Z jara ptáče slétlo jeho do koruny, zazpívalo jatým píseň svobody, rozehrálo všecky srdce jejich struny, touhu, s ním se vznésti přes vrch, přes vody... Majdalena teskně k stromu dívala se, nežli hvězda denní kdesi pohasla, dumně poslouchala ptáče stříbrohlasé – žízní svobody až mřeží zatřásla. Touha dala její ruce tolik síly, že se drobný prášek malty vydrolil. Dívala se, jak se sype prášek bílý – a jak otuchy by do duše jí vlil! Myšlenka jí kmitla pod havraním vlasem jako pod chmurami blesku záření: Drobná krůpěj deště trpělivě časem důlek vyhloubí i v tvrdém kamení – proč by ruka, třeba hladem oslabená, nemohla se téhož díla odvážit? Proč by ona, která ve vězení stená, nemohla v zeď silou zoufalosti rýt? A již prstem ryje, kde se podle mříže mrva malty hnula dílem náhody – venku na haluzích stromu blíž a blíže pělo ptáče svoji píseň svobody... 95 Zrnko po zrnéčku – práce neubývá – za to prst již raněn bolí, krvácí – ale Majdalena jako naděj živá znova se a znova k dílu navrací. Dveře okované soucitu víc měly nežli lidé: daly dívce v ruku hřeb – zajásal duch dívčin mladý, touhou smělý: není bez zbraně již, není bez potřeb! Jako drobný červík hryže bez ustání, dřevo dubové až v prášek promění – dívčina tak ruka hřeb svůj pevně v dlani ryla v staré zdi a v tvrdém kameni. Míjely dni, noci, týdny, měsíc dlouhý – ještě neskončena práce pomalá, co vryl v kámen hřebu hrot a síla touhy, dívka ještě cizím zrakům skrývala... Na klenu již listí žloutlo, hnědlo zvolna, za nedlouho vítr v dál je rozvěje, na zpěv vzpomínka jen zbyla sladkobolná – dívka nevzdala se dosud naděje. A den přišel dlouhým trudem vykoupený: pod dívčinou rukou povolila mříž... „– Sestro, svobodě zas budem’ navráceny, o níž mnila jsi, že víc ji neuzříš!“ Přišla noc, vše kolem tvrdým spánkem snilo, nikdo nedíval se k oknu vězení, nikdo nezřel, jak dvé stínů seskočilo, nikdo nezaslechl stromu šumění, 96 když se rozševelil pod dívčími těly, větev jeho přes zeď když jim byla most – když svůj zajatkyně žalář opouštěly, v sad když prchaly a v pole na volnost... Vítr letěl polem – mladé trpitelky necestou i cestou s větrem o závod, až je lesa přijal mír a pokoj velký, jak přijímá kámen tůně černých vod... S výše zřely tiše oči všehomíra – nocí, dýchající chladem podzimi, cestu hledaly si Naděje a Víra, neobsáhlá boží Láska nad nimi... 97
XX.
Večer za jeseně. V pustá pole, lada, v háj i sad se snáší jeho tichý stesk, žluté listí v sadu zvolna padá, padá, v rybníku plá slunce zapadlého lesk. Pole, lesy, nivy, celý kraj se stmívá, jenom vodní ještě září hladina, okem steskuplným k západu se dívá, kde zář denní zvolna, zvolna zhasíná. Vítr křídlo zvedá, v zřidlém listí šumí na větvích a spadlé v dálku pohání, v jeho šelestění všude plno dumy, plno lítosti a stesku, pokání. Z lesů, luk a polí k lidským chatám letí, stromy na zahradách z klidu vyruší, v okno chaty ťuká rozkývanou snětí, tichým šumem vniká lidských do duší... Otec Šramín z Písma zvolna hlavu zvedá, naslouchá těm zvukům, do neznáma zrak! V tváři víc je vrásek, hlava víc se šedá – ale ještě není zubožený vrak. Mnoho vzal mu příval, mnoho zhubil požár, ale nepoklesla ještě ruka mdlá: ještě pevně plachtu rozvinuje v stožár, ještě nespouští se svého kormidla. 98 Třeba že se kolem něho připozdívá, byť se přiblížila doba večerní – ještě nezoufá si, ať se vůkol stmívá: cestu ukáže mu hvězda severní... Sám jest na své lodi plavec osamělý, drahou ženu dávno, dávno pochoval – zmizela mu dcera, obraz matčin skvělý, kterou jako svoji spásu miloval. Na lodičce skrovné k zemi pustila se, od níž vyštvali je do neznámých vod – druhé léto míjí... navrátí se zase? Zmizela mu v moři jako drobný bod. Člun se ztroskotal jí? Mohla by se přece vrátit ještě k němu, třeba bez lodi: s pevnou vírou v duši, jakož Pán náš vece, člověk třebas širé moře přebrodí... Sklonil hlavu zase k Písmu, nad Matouše: na moři loď s Petrem, pod ní hlubina, z dálky středem noci Kristus v bílém rouše po moři se blíží jako vidina. Hledí učedníci na ten přízrak skvělý, strach je jímá, z hrdla výkřik uniká. „– Doufejtež, jsemť já to, nač byste se chvěli?“ Pán dí vida, žeť jich bázeň veliká. A tu Petr touhou zchvácen volá: „– Pane, kaž mně k sobě jít!“ A Kristus praví: „– Pojď!“ Petr silou touhy, slyše milované rty a vida Pána, opustil svou loď. 99 Vstoupil na moře a kráčí po něm, kráčí, ale silný vítr vzdouvá hladinu; Petra jímá strach – a v tom jej vlna smáčí, počne tonouti a volá: „– Zahynu! Pane, zachraň mne!“ A Pán mu ruku podá řka: „– Ó malé víry! Proč’s měl pochybnost?“ A šel s Pánem svým a netkla se ho voda, jak by po moři byl k lodi pevný most. Pevnou víru měj a přenést můžeš hory, na ramenou slabých každou sneseš tíž – dumá Šramín –, nad vším, třeba sláb a chorý, nad největší silou v světě zvítězíš... Zase vítr větví o rám oken ťuká, ba i dvéře chaty, zdá se, otevřel. V síni kroky – chápe závory se ruka – a již otec v oči dcery svojí zřel. Dcera jeho milá, za ní Majdalena, na něž myslil dříve, vešly z nádvoří – – „– Je to přízrak?“ ptá se duše udivená, jako Petr vida Pána na moři. „– Jsi to ty, ó dítě?“ volá jako oni, kteří byli zjevem Páně zděšeni. A již dcera k jeho prsům hlavu kloní, již se připíná mu k šíji, k rameni. Není přízrak to jen duše roztoužené, jenž se po chvíli zas mlhou rozplyne – koho v náruč svíráš, k prsům tiskneš, Jene, je tvé milované dítě jediné! 100 Je to dítě jeho, třebas očím zdá se, že jen stín to jeho svěží Alžběty: byla ztracena – a nyní přišla zase, vrátí se i život, jak byl před lety... „– Věděl jsem, že přijdeš, ty i Majdalena, nikdy nepřestal jsem v Boha doufati – smutna byla duše, ne však vyvrácena, věřil jsem, že zas mi Bůh tě navrátí! Věděl jsem, že ty máš také pevnou víru, že jest pevné víry také Madlena – že se neztratíte marně v světa šíru, ať vám cestu pouhé trní znamená. Léta trpěl jsem já zde, vy tam svá muka, mezi námi stálo mnohé pohoří – z všeho vyvedla vás boží zase ruka, jako kdysi Ježíš Petra po moři. Budiž jemu chvála!... A tak věřím, děti, že jak vy jste vyšly z muk a vězení – tak i tisícům, jimž dáno v bídě tkvěti, noční temno se zas v jitro promění. Věřím, že můj lid, jenž trpí nekonečně jako žádný národ, jejž kdy nesla zem, nebude jen jiným za podnoží věčně, nebude jen věčné bídy obrazem. Bude-li jen mít, jak vy jste měly, víry – by jich nestrh’, nejsou také řetězy, by jich nesnesl, muk není také míry: všecko překoná a nad vším zvítězí! 101 Hory svrhli na něj – on jak prášek drobný konečně je se svých beder odhodí; mořem bídy osud zaplavil jej zlobný – on se přec jím k pevné zemi dobrodí. Živ buď, národe můj, posvěcený v Bohu, nikdy nepoklesej v smrti mrak a šeř – na zvlněné moře pevně stav svou nohu, neutoneš v hloubi; Neboj se, jen věř!...“ 102 VYDÁNO 12. PROSINCE 1918. E: tb; 2006 [103]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihy Zvonu; Procházka, František Serafínský; Unie
(Knihy Zvonu. - Kniha 14. Pořádá Fr. S. Procházka. - Tiskem Unie v Praze. V Praze nákladem České grafické akc. společnosti Unie - 1919)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 104

Věnování: Haasz, Antonín Dominik
(Příteli a dobroději trpících, váženému pánu MUDru A. D. Haaszovi, primáři České dětské nemocnice v Praze, věnuje vděčně oddaný J. R. V Praze, 4. března 1918.)