V.
A když na tom srdci dost se vyplakala,
vstala mnohaleté tíže zbavena
a prosila bábu: „– Vyprávěj, bych znala,
jaký rodu mého děj a proměna.“
„– Jaký osud náš byl? Smutné vyprávění –
a zas při něm srdce plesá radostí:
žal, že mukou hořkl chléb nám každodenní,
radost, že nás sílil Bůh náš s výsosti,
duch že nepoklesl utrpením těla,
statečně že kalich zeměžluči pil,
přinutit se nedal, byť jím bolest chvěla,
od víry by otců zrádně odstoupil. –
Děd můj slunce boží spatřil zlého roku,
kdy krev česká tekla pražském na rynku,
kdy se slzy chvěly v každém českém oku –
a tak bolest, muka dostal do vínku.
Nejdřív bili pány, pustošili města,
potom přišli do vsí na nás, selský lid –
kdo být zrádcem nechtěl, zkusil, jak se trestá,
jako zvěř ho štvali, brali duše klid.
Jesuité s dráby učit přicházeli,
věrnost církvi žádat – pusta je však ves:
muže, děti, ženy, s nimi statek celý
v tajemné své stíny pojal černý les.
19
Děd můj, statný jinoch, na stodoly štítu
se druhy se střídal bdělé na stráži –
na koni v noc jezdil v pole do úsvitu,
zda se nepřítel nám blížit nesnaží.
A když na obzoru shlédl nebezpečí,
rychle po vsi volal – a již za chvíli
ženy děti v náruč, za ruku ty větší,
muži dobytčata z chlévů honili,
a vše mizí v boru, jenž se ke vsi blíží,
ten svou kravku žena, druhý klisnu zas,
s bochníky ten chleba, žena s peřin tíží
a s modlitbou na rtu: Chraň nás, Bože, spas!
Hvozdu ve hlubině úval zapadlý je,
tam své útočiště obec nalezla,
tam své životy a stateček svůj skryje,
nežli vyjde ze vsi moc a vůle zlá.
Tam byl jejich domov, nebeskou měl střechu,
tam se dověřili hvozdů závorám –
a když stařec sáhl bible pro útěchu,
vše když poslouchalo, byl tam jejich chrám.
Nejednou tak prchli z dědiny svých otců,
od ohniští rodných, kde se zhřívali –
až se zdálo, že jsou ušetřeni bodců,
nepřítel že zemdlel, když se nevzdali.
Děd již pod střechu si přived ženu mladou,
ta mu milostného synka povila,
mnili, nad statečkem, poli, nad zahradou
duha míru že svůj oblouk vznítila.
20
Ale bylo to jen ticho, které vládne,
když se za obzorem sbírá na bouři,
ticho zlověstící, dusné, těžké, zrádné –
nežli pomníš, nebe již se zachmouří.
Z rána kdys v den Páně – nebděly již stráže –
náhle buben víří blízko vesnice,
a než pomyslil kdo, raneček že sváže,
ostře s druhé strany vřeští polnice.
Zlověstné ty zvuky všude hrůzu šíří,
všude šíří zmatek, bezradnost a děs –
nežli se kdo nadál, vůkol mušketýři
zastupují cesty do polí a v les.
Každý, také děd můjmůj, prchá, úkryt hledá,
za ním v mrákotách se žena potácí,
dítě k prsům tiskne zsinalá a bledá –
marně: do všech koutů vnikli vojáci.
Na děda z nich jeden jako luňák padne,
tvrdou mušketu má, železnou má pěst –
druhý žádostně se chápe ženy vnadné...
ach, toť víc, než může lidské srdce snést!
Jednomu se vyrvat, srazit násilníka
byl jen zablesknutí krátký okamžik;
žena s děckem dědu v náručí již vzlyká –
rychle, rychle k dveřím, aby zhoubě znik’!
Ale v dveřích třetí nepřítel již, běda! –
děd se kácí k zemi z rány krvavé...
V světnici se žoldnéř jeden, druhý zvedá –
žena klesá k muži, hlava ke hlavě...
21
Smutná neděle to byla ve vsi naší,
všude křik a nářek – Pane, pomiluj!
Děd a bába v jizbě, kleslí pod palaši,
u nich drobné dítě pláče – otec můj.
Z mrákoty děd zvolna probírá se, patří:
děcko vidi v slzách, matku bez hnutí –
ach, to ne zvěř divá, to mu lidé, bratří
učinili v hříšném ďábla vnuknutí...
Těžce dovrávoral k vědru, ke studnici,
noha zůstavuje rudou šlápotu –
vodou, slzou smáčí ženu bledolící,
by ji vrátil děcku, sobě, životu.
A když dech se zvlnil hrudí milovanou,
ret se pohnul, vzhlédla jeho Terezka –
bylo mu, jak kdyby nasycen byl manou,
cítil, že je s ním zas milost nebeská.
Venku na dědině jako ku hodince
nad pokořenými zvonek vyzváněl –
za mrtvé ti tady zůstavení v síňce
Bohu děkovali, že je v lásce měl.
Odstoupila od nich na mžik milost boží,
zlu že odpírali, ráně bránili –
hřích však smyli krví, Bůh jim řekl: Ožij! –
oba žijí zas i synek rozmilý.
Ti tam venku klečí vojskem obklopeni,
církvi přisahají v kříže znamení –
ti zde z mrtvých vstalí, slabí, zkrvácení
pohanění toho byli zbaveni...“
22