VI.
„– To jest příběh děda mého a mé báby.
Mnoho vytrpěli ještě hoře, běd –
všecky vylíčiti síly mé jsou sláby:
přec však neochabli ona ani děd.
Víru svoji starou zachovali synu,
knih téžtéž, po praotcích poklad nemalý –
své pak odevzdali duše Hospodinu
čisté, jak je z jeho rukou přijali.
A můj otec? Vešel v život za té hrůzy,
která děsila, že všecky rozdrtí,
a měl také těžkou utrpením chůzi
po celičký život svůj až do smrti.
Že byl pevné víry, stále nad ním bděli,
často vcházel slídič do statečku bran,
v kostel honili jej drábi na neděli,
svobodu mu brali, hojně přáli ran.
Ale všecko marně; byl jak skála pevný,
po ráně jak před ní, včera jako dnes –
trpěl, nevznítil však ani pohled hněvný;
ač byl souzen, trestán, ani nezahles’.
Bludař zarputilýzarputilý, říkali mu za to,
že mu není rovna na dál, do šíra –
on však dál si chránil, co být nemůž’ vzato:
boží království, jež v srdci zavírá.
23
A jak bývalo nám blaze za večerů,
když jsme okenice, chatu zavřeli,
a když při louči nám, málem v pološerupološeru,
z knihy čítával hlas jeho rozchvělý!
S dechem zatajeným, k matce přitulena
slova otcova jsem duší vnímala –
často svezla jsem se maně na kolena,
jak bych byla chléb a víno přijala.
Venku vítr skučel, déšť či sníh tam honil,
temno přikrývalo lesy, pole, luh –
my tu cítili, jak mír se v duše ronil,
jasno bylo nám, neb sklonil se k nám Bůh.
Jako oko v hlavě ostříhal své knihy
dobrý otec, které choval po dědu,
protivenství snášel pro ně velké tíhy,
pro ně obětoval život k posledu.
Byla jsem již pannou asi jako ty jsi,
zralou přijít v nový domov pod střechu –
kazatel když ze Sas tajně přišel kdysi
přinést posilu nám, přinést útěchu.
V zimní čas to bylo, vůkol všecko v běli,
bez bylin, jen v okna květy kouzlil mráz,
rampouch na okapu, rybník zamrz’ celý,
sníh vše zavál, srovnal, pole, rybník, hráz.
Tma když za večera zhoustla nad vesnicí,
vrátka uzavřena vedle velkých vrat,
sněhem po kolena, větrem, metelicí
stín k nám za stínem se po záhumní krad’.
24
Vítr metal sníh jak jehly v tvář, jak kopí,
přece každý věrný na pouť chutě vstal –
sotva došli cíle, za nimi ni stopy:
sníh je zapadával, vítr zametal.
Už se v naší jizbě tísní bratří, sestry
nejen ze vsi naší, také z okolí,
kožichy a pleny tvoří obraz pestrý –
nad ním potichounku píseň hlaholí.
A když dozvučela, bratr ze Sas v komži
všecky jménem Páně tiše pozdravil –
nejedno se oko rosou citu omží,
že se dočekalo blahých těchto chvil.
Ucho slova vnímá, která utěšení
přinášejí lidu Páně v dobách zlých –
oko na stůl prostý hledí v zanícení,
na chléb nalámaný, Páně na kalich.
Ó, když přijala jsem tělo a krev Páně,
klečíc vedle otce, matky bez hnutí –
bylo mi, jak kdyby oblétaly skráně
moje a všech vůkol bílé peruti...
Jistě jak já každý blaha cítil chvění –
zlo že nám se blíží, nikdo netušil.
Náhle vyskočili všichni v uděšení –
na dvorní kdos vrata prudce zabušil.
Vidím otce, s chvatem jak, než rozvážlivě
hosty svoje zadem z chaty propouštěl –
na vrata co stále buší rány divě,
jak by nepřítel sem mocí vniknout chtěl.
25
Za maličkou chvíli není tu ni duše,
každý v metelici o záchranu dbal –
otec oblékl se, těžké ve předtuše
rychle objal matku a mne zulíbal.
„– Jdi otevřít vrata, já opatřím knihy,“
tiše kázal matce a již bez dechu,
skokem, jak by náhle pozbyl věku tíhy,
spěchal v tajný úkryt vzhůru pod střechu.
Sama v jizbě jsem, pryč snové moji zdobní,
místo nich mne chvátí úzkost největší...
Skřipla vrátka, četné kroky na záhrobni...
v síni teď... Zda otec již je v bezpečí?...
Dvéře do světnice prudce otevřeny,
jimi s dráby dovnitř vnikl římský kněz;
ohlédl se, zraky pomstou rozšířeny,
matky ptá se: „– Kde máš muže? Odpověz!“
„– Není doma,“ matka tiše odpovídá.
„– Kde muž ze Žitavy?“ Matka: „– Nevím nic.“
„– Všichni hledat! Jeden ať ty ženy hlídá!“
A již do komor se dali, do světnic.
Všecko zpřevraceli, lože, skříně s šaty,
všecko zprohlíželi s půdy do sklepa –
marně. „– Utekl nám tuhý kacíř klatý –
i ta ze Žitavy šelma sveřepá!“
Ulevilo se mi, matka oddechla si:
Šťastně otec ušel – budiž Bohu dík!
„– Za nimi,“ kněz volá a s ním jiné hlasy,
„ať nám neunikne dvojí podvodník!“
26
Všechno ven se hrne, kroky zanikají,
s námi jen tu zbývá zamračený mnich,
naléhavě zvídá, kde že máme v taji
bibli Kralickou, kde skrýše našich knih.
Ústa má i matky jak by oněměla,
jen se vzdechy draly ze stísněných plic –
ať nás vábil sladce, ať si hrozba hřměla,
o pokladech našich nezaslechl nic.
A tak počal znova slídit celou chatou;
přikázal nám truhly, skříně zotvírat,
pátral po dutinách, podupával patou,
v každý vnikl koutek po krov ode vrat.
Až tam pode střechou – krev nám v žilách tuhla –
zajásal, když v koutě pohnul půvalem:
rychle trhal trámce – pod půvalem truhla!
Trnuly jsme obě v strachu nemalém.
Truhlice, v niž poklad náš byl, objevena!
Otec nestačil snad knihy odnésti –
chvějeme se... Rychle skřínka otevřena,
víko nazdviženo... Prázdna – na štěstí!
Hněvem bledý vzkřikl, pohrozil nám pěstí
a již dal se v úprk se schodů a ven,
a již závějemi cestu sobě klestí...
My jen vzdychly: „– Budiž Pán Bůh oslaven!“
Ale po radosti úzkost přišla záhy:
Kam se otec poděl v tuto pustou noc,
Kde as nyní jeho splétají se dráhy?
S chvěním modlíme se k Bohu o pomoc.
27
Vítr metá sníh jak jehly v tvář, jak kopí –
on v té metelici prchá do světa.
Nebály jsme se, že najdou jeho stopy –
sníh je zapadává, vítr zametá.
Horší slídičů však zima jako nože,
nemohl-li k bratřím, nýbrž do lesa –
tam-li uchýlil se, budiž sám s ním, Bože,
dej, ať jeho noha v sněhu neklesá!...
Hrozná noc to byla, dlouhá k nepřečkání,
celou probděly jsme v hrůze do dnění –
jenom děsila nás časem divná zdání,
od nichž utíkaly jsme se k modlení.
A když po hodinách noci na obzoru
první úsměv jitra zasvit do dáli –
v úzkosti jsem s matkou vycházela z dvoru,
bychom po okolí otce hledaly.
Jdeme po sousedech, věrných naší víry,
jdeme do vůkolí – nikde ani stop.
Ve hvozd naposled se vydáváme širý –
noha klesá, duch však volá: Vzchop,Vzchop se, vzchop!
V úval v lesa hloubi tušení nás vede,
sněhem brodíme, sníh padá se snětí –
zpola zapadlé tam drahé líce bledé,
ruce knihy tisknou v pevném objetí...
Zde můj spočal otec jak sníh kolem bílý,
jak by na podušce sladce, tiše snil –
zachránit svůj život neměl více síly,
ale knihy, drahé knihy zachránil.
28
Přijal chléb a víno, zlíbal dítě, ženu
a šel, vyštván od nich zlobou nelidskou,
vypustil svou duši ničím neztíženu
v lesy, na svých prsou bibli Kralickou...“
29