XII.

XII.
V tom jak náhle by se před ní rozjasnilo, jak by sluneční sem vnikl hojný svit – tělo nehybné cos rázem oživilo, duch se vrátil, úsměv na tváři se kmit’. Zasvitly to oči modré jako nebe, zazářil to hebký, zlatoplavý vlas, zarděly se rty, dvě růže vedle sebe, zazvonil to dívčí jako ptačí hlas. Bába vzbuzena tou samoty své změnou ptá se, kde byl její poklad jediný? „– Mluvila jsem, babi, s Volných Majdalenou – a mám pro nás velké, velké noviny! Dřív však, než je povím, hle, co drahého si nesu, co mi kněz dal v náhlé důvěře.“ A již ukazuje, oči plny rosy, stužkou ovázané, zlaté kadeře. Ztracené s knih počtem, s nimi oplakané z nenadání k ní se opět vrátily! „– Že jsou základy mé víry nezviklané, kněz mi daroval je dobré ve chvíli.“ Slzou usmála se: „– Jsou, jsou jako skála – ne však víry římské: víry pradědů, matky mé, jíž s hlavy tato kadeř vlála, víry, k níž se znala v smrti pohledu.“ 58 Bába pohladila tvář své vnučky hebkou, rozkvetlou a smavou mládí pohádku – a co táhlo asi starou její lebkou, když zas tiskla ke rtu drahou památku! Když ji navracela, oči citem vzňaté na ní utkvívaly s vláhou patrnou a rty žadonily: „– Viď, že k této zlaté dáš mi, babi, svoji kadeř stříbrnou?“ Úsměv divný slétl k stařeninu líci, dívce odpovídal přitlumený hlas: „– Nejde smrt, by shasla moji skrovnou svíci – proč bys chtěla míti šedivý můj vlas? Přišla na mne rána hromu z nenadání, smrt však nevzala mé duše k výsosti – za hříchy Bůh žádá na mně, za pokání, abych pila dál svůj kalich hořkosti. Dále budu s tebou pokud vůle Páně – či snad ty chceš s bábou svou se rozžehnat?“ Těsněji k ní vnučka přitiskla své skráně, k tváři plné vrásek líce plné vnad. Slovo chce, však váhá na rty vyplynouti – bába chvíli pátrá v zraku dívčinu: „– Pověz, srdéčko mé, co tě náhle rmoutí?“ „– Musím říc’ ti, babi, svoji novinu. Posel ze Žitavy přišel, Majdalena mluvila s ním tajně, nežli v kraj šel dál.“ Odmlčela se a hledí zamyšlena, pohled jak by čehos bál se, čehos ždál. 59 „– Vrátí se však ještě,“ zase prohodila – bába utkvívá v ní němou otázkou. „...Pro Majdalenu... Prý už se nasytila zápasiti tady stále s neláskou. Tady v stálém strachu žije pro svou víru, trpí protivenství, snáší příkoří – svobodu mít bude duše v světa šíru, jak jen za Lužické přejde pohoří...“ Svěsila svou hlavu bába v zamyšlení, tvář jí přelét’ jako od oblaku stín, když pad’ na krajinu, barvy její mění, dumu vrhá v klasy, v trávu, do květin. Chvíle mlčení, jen srdce dvoje buší, jak by usilovně zápolilo oč, jen zní kolem hlavy tichý bzukot muší, jenom kdesi v trámu klepá červotoč... „– Šla bych také,“ šeptla bába jako ze sna, „nebýt obtížného stáří, nebýt let. Zde jsou neustálá duše muka děsná – šla bych s vámi také jinam v cizí svět. Není tam zem, krví otců napojená, je tam studená jen, chladná cizina; nezní řeč tam rodná, biblí posvěcená – na to vše se tam jen teskně vzpomíná. Ale nervou nám tam aspoň duše z těla, nepoutají aspoň naše svědomí – chtěla bych tam také, pouta zlomit chtěla, ale vetché údy už jich nezlomí...“ 60 Chtěla vnučka mluvit – hrdlo zadrhnuto. Však tu bába ptá se: „– Chceš s ní také jít?“ „– Ano,“ šepce dívka. „Srdce mé je tuto, nemnila jsem, že jest možno jinde žít. Ale od chvíle, jež v hruď nám zaryla se nemilosrdně jak v černou zemi rýč, co se obrátilo množství mnohohlasé proti nám – vše ve mně stále volá: Pryč! Co nám knihy vzali, utěšení naše, co jsem slyšela tě církvi přisahat, co se úzkostlivě skrývat musím, plaše s vírou srdce svého, ret co musí lhát, co mne líbat nutí ruce, poskvrněné krví naší, krví otců, mateří – cos mne neustále přemlouvá a žene, abych prchla jinam těchto ze dveří. Jenom nevím, babi, matičky mé matko, jak bych mohla tebe navždy opustit – poblíž tvého srdce bývalo mi sladko... všecko pryč mne žene – k tobě lásky cit...“ „– Nehleď na mne, dítě“ – bába slabým hlasem – „budu na tě každé chvíle vzpomínat. Zprávu o sobě, dá Bůh, mi pošleš časem, Bůh-li bude chtít, i navrátíš se snad. Půjdeš cestou, kterou praotců šly rody, kterou tisíce nás osud vyhání – mezi námi budou hory, řeky, brody, duše budou spolu až v den skonání... 61 S tebou, dítě, půjde moje požehnání a zde se mnou tvoje láska zůstane – aspoň nad tvou k zemi pokořenou skrání nebudou víc jásat naši katané!...“ Hlava pozdvihla se, uvolněny visí kolem vpadlých skrání řídké šediny, oko chmurně hledí, tvář má přísné rysy jako prorokyně štvané rodiny... Vnučka na ni patří zaníceným zrakem: jaká síla mluví ze stařeckých úst! Tělo jest jen pouhým, ztroskotaným vrakem, ale duch má sílu stále k nebi růst!... První zase bába chopila se slova: „– Otec o tom ví?“ „– Ví...“ Divný jal ji vzruch, když se celou duší vnučky ptala znova: „– Půjde s tebou?“ „– Půjde...“ „– Provázej vás Bůh!...“ 62