X.
Dny tak míjely a míjely jim týdny
v nově nalezeném štěstí života –
den, jenž bodal je, teď objímal je vlídný,
neděsila jich v něm pustá prázdnota.
Jen jim bylo dbáti, aby utajili,
co jim bylo jejich blaha pramenem,
ni stín podezření, čím teď všichni žili,
v dědově by nevstal srdci kamenném.
Ale jako světlo rozžehnuté svíce
těžko očím skrýti, těžko utajit –
tak i světlo štěstí, které září více,
těžko skrýt, by nebyl patrn jeho svit.
Zavřete si okna pevnou okenicí,
světlo pronikne přec těsnou skulinou –
uzavřete štěstí v duši jásající.jásající,
pronikne přec aspoň víček průlinou.
I když ret je zamkne přísném u mlčení,
přece jeho světlem oko zazáří –
a i když se víčko přivře mdlobou snění,
cestu úsměvem si najde na tváři.
Spatřil děd tu záři v modrém dívčím zraku:
láska – kmitlo mu – aj, odtud proměna.
Když však zeťův zrak i ženin místo mraku
viděl plát, se tázal: „– Co to znamená?
47
Všichni jako dřív sic chodí mlčelivi,
ale očí mluví řečí tajemnou...
Záře vážných zraků, dívčí pohled snivý,
co ty všecky oči tají přede mnou?“
Tajemným tím světlem v jeho duše hloubi
símě podezření klíčit počalo,
v býlí vyrazilo plné jedu zhouby,
nejednou i v noc jej z lůžka vyhnalo.
Spánek odhánělo od znavených víček,
od myšlení v čelo vábilo mu pot –
kolem chaty vítr kvílel jako sýček –
všecku krev mu zvířil jedovatý plod.
A zas všecko zdálo v jinou se mu chvíli,
že jen přeludy jsou, zdání jen a klam:
vše jest, jako bylo – ano, on se mýlí – –
Přece však ten pohled, oka zář a plam – –?
Snad se mýlí, nikdo ze tří snad se s dráhy,
kterou vykázal mu, uhnout nesnaží –
ale když se pochyb rozkývaly váhy,
zvýší bdělost svoji, bude na stráži...
A bděl dnem i nocí, číhal jako kočka,
všude vnikal jeho pohled ostříží;
nebyl netrpěliv, neútočil, počká,
v bezstarostný klid až zvěř se pohříží. –
Míjel čas. Máj přišel, v sadě kvetly štěpy,
rašil keř a luh se jasně zelenal,
z luk i u cest v svět se díval kvítek lepý,
i bor zestárlý zas pupeny už hnal.
48
Svátek byl a večer tichl poznenáhla,
ke starému druhu vypravil se děd –
pochybnost však zase rukou po něm sáhla,
sotva s cesty půli vrátila jej zpět.
Zbočil do polí a zmizel v stínu hvozdu,
který vůní svou a ptačí písní zval –
avšak starce píseň nevábila drozdů,
jenom lesa úkryt, jenž se setmíval.
Nikým nezřen, viděl z lesa tmy a houští
chatu, stodolu i dvůr a štěpný sad.
Šero v poli houstne, večer níž se spouští.
Kdosi vyšel. Vnučku vábí večer snad?
Ne, to stařena jest, ze dvora se plíží,
stodolu i stáje, chatu obchází,
do vsi dívá se, pak k potoku se blíží,
mizí za vrbou, teď hledí ku hrázi.
Hlídku asi koná – zpět zas mezi vrby,
domů sadem teď se belhá, klopýtá.
„– Jak je schoulena již, čím dál víc se hrbí –
ale kacířka je stále zarytá,“
stařec myslí sobě, z lesa tiše mechem,
potom hebkou travou míře ke dvoru –
pod okno se krčí se ztajeným dechem,
za ním stařena má těsnou komoru.
Chvíli bušiti jen srdce svoje slyší,
jeřáb studně skřípe ve vsi, šumí les –
nyní však zní slova uvnitř, zprvu tišší,
ponenáhlu sílí hlas, až zase kles’.
49
Kdož by pochyboval! Nad starou tam biblí
bába polohlasem, zvolna předčítá –
skráně pod sněhem se ke knize až shýbly,
netuší, žeť venku zrada ukryta.
Hněvem srdce kypí – ale tiše, tiše,
abys, bloude starý, nezaplašil zvěř.
Byť i údy tuhly, neopouštěj skrýše,
není-li tam s bábou nebožčina dceř!
Hlas teď umlk’ čtoucí, všecka mlčí chata,
jenom knihy spona tiše zaklapla...
Což tam není hlava vnučky jeho zlatá?
Pozor! Znova hlas... A oko divě plá.
Ke hlasu, jenž stářím zaznívá jen dutě,
připojil se mladý, jako ptačí hlas –
stařec tají dech a sedí nepohnutě,
jenom tvrdá pěst se svírá zas a zas.
Z dvojích úst tam jedna modlitba zní vroucí,
dvě tam duše jedna peruť povznáší –
jeden hlas je svěží, co ten druhý mroucí,
ale duch ni v těle vetchém nezháší...
Děd tu za křovinou pod oknem se choulí –
v hrudi staré divá bouře burácí...
Hrdlo staženo, zrak do temna se poulí –
veta mnoholeté jeho po práci!
Byl by vzplanul ohněm blesku jarní bouře,
byl by vydal z prsou hněvu divý řev –
jen však odplížil se brvy mračně chmouře,
oheň i ryk hněvu v sobě uzavřev.
50
Zpátky k lesu schoulen tiše ustupoval,
lesem, poli ke vsi, cestou k samotě –
ve vrátkách stín zeťův, jen se za ně schoval:
dobře v houstnoucí jej shlédl temnotě.
„– Pozdě, milý zeti, špatnou byl jsi stráží,“
pomyslil si stařec tlumě v prsou hněv;
kráčí po záhrobni, co má počít, váží –
aj, tu na zápraží vyšel dívčin zjev.
„– Záhy navracíš se – je ti něco, děde?“
starostlivě dívka rychle dodává:dodává;
děd se chvěje, tváře popelavě šedé,
oči divné, že jich sotva poznává.
„– Jak by kdos mne uřkl, vše se točí se mnou,“
děd se starostlivé chopil otázky,
tak jak podávanou chopil ruku jemnou
svojí rukou, tvrdou jako oblázky.
„– Nevím, co se děje, všechno kol mne letí –
z květu lipového vař mi, děcko, lík;
úzkost smrtelnou mám – pro kněze spěj, zeti,
ať mne utěší, jsem dobrý katolík...“
Dívka uděšena spěchá ku ohništi,
děd tak udýchán a hledí divoce...
„– Po večeru tichém jaké bude příští?“
s němou otázkou zří s děda na otce –
Ten již venku zmizel... Chvějící se rukou
křeše – – konečně že oheň plápolá.
Děd v tom na ni vzkřikl s divokou jak mukou,
ať mu bábu rychle, rychle zavolá.
51
Chtěla pospíšiti k její komořici,
však tu bába sama stojí ve dveřích:
na děda se upřel pohled pátrající,
dědův zrak se přivřel, jak by tajil hřích.
Tiše k němu kráčí, na něm oči dumné,
tiše ptá se: „– Co se děje, Tomáši?“
„– Nevím, Běto, jen si sedni tuhle u mne,“
dí a zraky k ženě zvolna povznáší...
Co si povídají tyto dvoje oči,
zatím co jsou ústa pevně zamčena?
Bába klidně zří, děd často zrakem zbočí –
co to mlčení, co vše to znamená?...
Úzkost dívku svírá – oddychla si z hloubi,
pes když zaštěkal, že s otcem vchází kněz.
Nevěděla, za ním stín že vešel zhouby –
že se započíná příběh její dnes.
Zvěděla však rychle. Sotva kněze zočil,
jak by s děda spadla tíha nemoci:
zrak mu divě zaplál, rychle s lože skočil,
po bábě se ohléd’, po ní, po otci.
„– Otče velebný, hle, nešťastného kmeta,
jenž by v zoufalosti rval si šediny:
ač bděl ve dne v noci, kacířka ta kletá
vyrvala mu i ten kvítek jediný.
Co v té dívce svatá církev vypěstila,
otrávil už její jedovatý dech –
durmanu a blínu plod jí v duši vsila
ze knih kacířských, jež chová v těchto zdech.“
52
„– Nechovám,“ dí bába blednouc, ale pevně.
„– V hrdlo lže, jen vzhůru v její komoru!“
volá děd a s knězem v síňku míří hněvně,
za ním bába chůzí mdlou, však bez vzdoru.
Vnučka uděšena kráčí, kam jí velí,
jak by rána hromu v sluch jí zahřměla –
všecko zotvírali, všecko zpřevraceli,
nad knihou však jak by zem se zavřela.
Zuřil děd a hrozil kněz, však bába ticha.
„– Být zde musí! Ztajen venku pod keři
slyšel jsem z ní číst“ – děd volá, ztěžka dýchá.
Náhle vzkřikl – a již pádí ze dveří.
Jako blesk mu kmitlo: v komoře-li není
ani v chatě celé skrýš, je venku snad!
Však svou ženu zřel, když haslo světlo denní,
z chalupy se plížit k potoku a v sad.
K vodě se tam vrby drobnolisté kloní,
mezi mladými tam vrba stařena;
ostrým kusadlem červ léta ryje do ní –
duté hrudi té snad kniha svěřena!...
Když děd vyběhl, sic bába více zbledla
a jak nohy když se pod ní zachvějí –
nesklonila se však hlava její zšedlá,
srdce její mělo ještě naději.
Když však děd se vrátil šedou skřínku v rukou,
jejíž poklad k smrti bránil pantáta –
zasažena v srdci nevýslovnou mukou
skácela se k zemi jako podťata...
53