II.
„– Co to skrýváš v truhle? Ukaž mi to, babi!
Stříbrný to peníz nebo zlatý jest?
Jsou to slzy perel, jejichž lesk je slabý,
kámen drahý s leskem jako v nebi hvězd?“
Mlčky ohlédla se tchyně Šramínova,
když zapadlo víko pestré truhlice,
pohleděla vnučce v oči beze slova,
v oči, jež k ní zřely mládím záříce.
Rukou vrásčitou pak za bradu ji vzala,
hebčí nežli drahý, měkký aksamit –
v oči děvčete se modré zadívala,
jaké city chová jejich záře kmit.
Uschlý lupen ležel hebkém na pažitě,
než jej závan větru na svém křídle vznes...
Uschlou ruku vztáhla, řekla: „– Pojď sem, dítě,
poklady, jež chovám, ukážu ti dnes.
Zdá se mi, že tvoje studánkové oči
nedovedou klamat, nedovedou lhát,
jahodová ústa že mne neosočí,
že jim může věřit ten, kdo má je rád.
Přece však mně přislib při matčině jménu,
že, co u mne uzříš, ode mne co zvíš,
živé duši ani za života cenu
nikdy nevyzradíš, nikdy nepovíš!“
8
Ruku, jež jak lupen za jeseně zhnědla,
vážně vzhůru vznesla jako k přísaze –
za ní jak květ bílou ruku vnučka zvedla
a ret: „SlibujiSlibuji!“ děl v náhlé odvaze.
Stiskly se dvě ruce, jedna zkornatělá,
druhá hebká, hnědá ta, ta z úběli –
a zpod hladkého a vrásčitého čela
zářné, kalné oči vstříc si hleděly...
„– Poklad mám v té truhle, ne však s toho světa,
o němž mluvila jsi, milá Alžběto –
poklad, jehož símě vyklíčí a zkvétá,
pro věčný jsouc život v duši zaseto.
Není kov to drahý, šňůra s perel řadou,
nádherná ni roucha nejsou v truhle, věz –
perly, drahý kámen zloději nám kradou,
roucho kazí moli, kovy ruší rez.
Co jsem zavřela v ní, když jsi přicházela,
dává poklad, jehož nepokazí mol,
aniž rez ho zkazí z části ani zcela,
zloděj neukradne, jenž se plíží kol.
Poklad, jenž se může jako těsto zmnožit,
které kyne v díži, až ji naplní,
může jako zrní vložené v zem ožít,
až se celé pole klasy rozvlní.
Roucho, kov či perla dává radost lživou,
rez, mol, zloděj snadno v žal ji promění –
poklad můj mi dává vodu věčně živou,
která ze studánky věčné pramení.
9
Pila z ní tvá máti, kterou hrudy kryjí,
duše její však z ní věčně bude žít –
ty máš její oko, tváře, vlas i šíji,
chceš i ze studánky její, dítě, pít?“
Stařena v těch slovech všecka rozchvěla se,
když jí zatanula mrtvá její dci –
vnučka měla slzu v modrých očí řase,
když jí za odpověď zašeptala: „– Chci!“
Na to slovo znova ruka stářím zhnědlá
růžovou a bílou ručku sevřela –
potom víko rudé s květy, ptáky zvedla,
pod plachetku sáhla ještě nesmělá.
Ještě pohleděly oči zakalené
v oči jako nebe, jako lněný květ –
a když uzřely je touhou zanícené,
čistou rosou citu planout a se stkvět,
rychle ruka vznesla, plachetka co kryla,
nad čím víko spadlo cizím před zrakem,
z čeho stará hlava sílu svoji pila
Izrael jak z vody, trysklé zázrakem.
V zkostnatělé ruce desek tuhých kniha,
zčernalejších nežli stařenina pleť,
neboť po nich větší přešla věků tíha –
a rty zašeptaly: „– To můj poklad, hleď!“
Stiskem starých prstů klapla dvojí spona,
z rozedřených listů vanul dávna dech...
„– Do té knihy se mnou hledívala ona,
jížto podobáš se v tváři, pohledech.
10
Z ní se těšívala, když jsi byla malá,
pívala z ní se mnou vodu života,
nežli smrt ji s této země bídy vzala
tam, kde se jak boží hvězda mihotá.
Hle, tu kadeř její, která s její hlavou
nad touto se knihou denně skláněla –
dceruško, skloň nad ní také svoji plavou,
políbí tě duše matky, anděla...“
Schýlila se vnučka nad zežloutlé listy,
dlouze políbila drahou památku –
v slze uviděla matčin obraz čistý
i svou uplynulou dětství pohádku.
Vzpomněla si na ty uplynulé časy,
kdy se nad ní, děckem zvlhlý, orosen
skláněl pohled milý, hlava s těmi vlasy,
tvář, jež vyvstává jí jako mlžný sen...
11