XVI.
Noc je bez měsíce, nikde hvězdy ani,
vítr honí mraky černou oblohou –
ne noc čarovná, je truchlící to paní,
v černý závoj halí hlavu ubohou.
Mraky táhnou nebem, hlavou černé dumy,
vítr nade štíty časem zakvílí,
stromů korunami těžké vzdechy šumí,
nebe rozplyne se v slzách ve chvíli...
Smutno na hřbitově, vítr břízou klátí,
starý kříž v něm časem teskně zaskřípí –
ale ti, kdož z hrobů již se nenavrátí,
i v tom živlů boji nerušeně spí.
Pusto na hřbitově, smutno, prázdno, hluše,
jen tam u zdi nízké štíhlý stín se kmit’ –
jako z nekonečna by sem přišla duše
k hrobu vlastního se těla pomodlit.
Je to část té duše, která ve mžik velký
zrození se v drobné tílko vtělila,
štěstím oblila tvář matky, trpitelky,
jež tu v hrobě tlí a kterou přežila.
Dcera rozloučit se přišla s drahým rovem
v temné noci, jak by páchala zlý čin –
paní truchlivá ji nezradí ni slovem,
nezradí ji ani popel nebožčin.
80
Proutek barvínku jen utrhne si ještě,
hrob že nejdražší jí kryje jeho spleť –
a již ve větru a za šumění deště
dívčí šat se mihl přes nizoučkou zeď.
Nepoví noc tmavá, kudy přešla polem
a kde pod větvemi sosen zmizela –
les jak černá zeď se zavře kol a kolem,
stopu těm, kdož slídí, ztají docela...
Jaká to jest jiná houštinami cesta,
nežli byla večer dvěma před lety!
Obraz tehdy zřela neznámého města
a v něm příští život svůj jak zakletý.
Teskno bylo jí, však snila o svobodě,
za níž z ponížení svého prchala,
touha hnala ji jak laň, jež spěje k vodě,
jako loď, jež v první pouť se vydala.
Jiná je to také cesta temným lesem,
nežli byla tudy večer před týdnem –
s úzkostí šla tehdy, ale také s plesem,
s touhou nedočkavou v srdci neklidném.
Teď se vrací, vše, co chtěla, vykonala,
povolilo struny mocné napětí,
není strach, že praskne struna, jak se bála,
že se přepětím v dva kusy rozletí.
Ale také nezní v srdci jejím dneska
struny vysoký a rozjásaný tón –
zvolna jen se chví a pod ní zvučí deska
temně, hluboce jen jako puklý zvon.
81
Bábu viděla i tetu ustaranou,
v duše osamělé vnesla útěchu –
a teď život zase tvrdou svojí hranou
na ní spočine a nedá oddechu.
Zpátky půjde zase v mnohé nebezpečí,
mnohá budou na ni číhat osidla,
strach ji bude děsit úzkostlivou řečí,
hlava bude planout, klesat noha mdlá.
Tam sic v zemi cizí českou za hranicí
volnost na ni čeká, v oku zář a lesk –
ale také smutek vážných, bledých lící,
smutek vyhnanství a po domově stesk.
A což bába tady, stále chorá teta,
neobjala jich snad nyní naposled?
Přivedou-li ji sem ještě příští léta,
najde ještě obě? Zbude po nich sled?...
Jako mraky nebem myšlenky se honí
její hlavou temné, tlumí světlo hvězd –
nedbá, do noci že hvozdy silně voní,
bloudí spletí ve tmě utonulých cest.
Jako v snění lesem k úvalu jen míří,
praděd její kde spal v sněhu bezduchý –
mlčí zpěvný pták, kol duše netopýři
jenom poletují, teskné předtuchy...
Vítr v borovicích nad hlavou jí hučí,
mnohou suchou větev láme s praskotem –
ona zachvěla se, myšlenka ji mučí,
nežene-li se i jejím životem,
82
aby větve lámal, korunou by zmítal,
aby vyvrátil kmen její z kořene...
Chrást se kolem nohou jako had jí splítal,
těžce klopýtaly údy zmořené...
Snad již zabloudila ve hlubině lesa –
úzkostlivý pot jí smáčí vlas i skráň...
v kmeny vráží v temnu, klopýtá a klesá...
„– Pane na nebesích,“ volá, „spas mne, chraň!...“
Jako ozvěna jí z lesa ozývá se
známý hlas – tam čeká na ni Madlena...
Zvedá se a za tím hlasem jako k spáse
míří – v náruč družky klesá umdlena...
„– Díky Hospodinu, že tě vedl ke mně!
V lesa hlubinách že marně zahynu,
cosi v úzkostech mých děsilo mne temně...
dej, ó duše, ať se k tobě přivinu!
Chmurně zpáteční má cesta začala mi,
bála jsem se, že mi skončí neblaze...“
„– Jenom naději měj, doufej: nejsme samy,
Bůh nás doprovodí dlouhé na dráze.“
„– Ano, jak dvě sestry, Naděje a Víra,
půjdem’ – boží Láska bude nad námi...“
A již ruku v ruce do dálky a šíra
jdou si hledat cesty tmou a mlhami...
83