XV.
Na vrcholu hory – smavá ta, ta snivá –
poutnice dvě mladé stojí nad srázem:
zase tady všude, kam se oko dívá,
prostírá se drahá, širá česká zem!
Zvlhlé oko stíhá pahorky a doly,
tuší vsi a města, skrytá v údolích,
lesy v ranní páře, luka, lány polí –
kdesi v rozjásání skřivan vzlétl z lích.
Se skřivanem také v srdci radost jásá,
že v těch údolích se tulí český rod,
od Boha že dána všecka mu ta krása...
V tom však bolest, jak by k srdci vnikl hrot.
Ano, český rod tu všude, jen že úpí
cizí pod pěstí, jež všecko urvala –
aneb neúpí-li, na vše hledí tupý
a ještě jej těší cizích pochvala.
Víra otců mečem, v krvi potlačena
v bázni skrývá se neb z vlasti utíká –
a řeč mateří jak opuštěná žena
před vetřelkyní jen zmlká, zaniká.
Víra a řeč otcův jsou jak ony samy –
dcery země té, však jako plachá zvěř;
vracejí se domů lesů pustinami,
aby znikly pout, stín hledají a šeř.
73
Přece však se v rodná hnízda navracejí,
třeba na zapřenou, třeba potají –
třeba bylo jim tu hynout v beznaději,
přece tam, kde žily, zase vnikají...
Objaly se v pasu, hlavy k sobě v touze,
kadeř zlatoplavá k černé kadeři,
v obraz plný slunce pohlížely dlouze –
vzdychly pak a znikly v lesů zášeří...
Kudy bloudily? Kde chléb svůj pojídaly?
Z horského kde pily vodu pramene?
Kde se ukládaly k spánku? Kde a zdali
kdo jim bratrského podal ramene?
Znáte skrýš a cesty kolouchův a laní,
co jich tají širý, nekonečný hvozd?
Pít kam chodí, kde se v noci klade k spaní,
před chrty kam prchá plachý lesů host?...
Skalinami, roklí, cestou kamenitou,
hebkým zase mechem, bahnem, přes vodu
blížily se v rodnou vísku v dálce skrytou
samy a zas v tajných bratří průvodu...
Ve hlubině hvozdu úval zapadlý je –
zde se rozejdou svou každá pěšinou;
na noc, nečíhá-li někde zrady zmije,
každá pod svým rodným krovem spočinou...
Neděle zas míjí, večer schyluje se,
jako bylo kdysi v létě předloni –
ticho, den již pohas’, stíny houstnou v lese,
tu tam ještě ptačí píseň zazvoní.
74
Bděle jako plachá laňka děvče mladé
pěšinu si hledá lesa k pokraji –
tiše, tajemně se k rodné chatě krade,
staré sosny jen ji mlčky vítají.
Na pokraji boru v husté spleti mlází
s utajeným dechem sedá rozchvěta,
rodnou vísku zmlklou k rybníka až hrázi
jedním pohlédnutím oka přelétá.
Hledí k Libčanům, kde na dědiny konci
její matka klidně v zemi spočívá –
nepostihnou jí už slídiči a honci,
nerozdnívá se jíjí, už ni nestmívá.
A tu nedaleko před ní její střecha,
pod níž roznítil jí peklo dědův hněv –
přec k ní s touhou zase tajně zpátky spěchá
bábin pro pohled a milý pro úsměv.
Najde-li tam ještě vážnou její duši,
či již z pout se vznesl uvolněný duch?
Nic ji z pokoje ni klidu nevyruší,
děd ni jesuita?... Nedej, nedej Bůh!
A zda děd je živ? Či zpustla rodná chatka?
Či snad cizí kdos tam vládne naposled?
Zachvěla se... Z dvorku zaskřipěla vrátka –
kdosi vyšel ke vsi – nahrbený kmet...
Je to on – děd... Jak se shrben k zemi chýlí,
jak se zvolna k předu šourá o holi!
Býval jako vítr – nyní každou chvíli
zastavuje se a s dechem zápolí.
75
Jaká změna se s ním stala za tu dobu!
Krutý byl, však přec ji pro něj stiskl žal...
Nachýlil se k zemi, přiblížil se k hrobu –
Změkl? Či je tvrdou skalou v srdci dál?...
Mizí ve vsi; ona z úkrytu se zvolna
plíží po záhumní – srdce jako mlat
buší uvnitř hrudi... Stodola zde, kolna –
projít na dvůr tudy přímo v chatu snad?
Ne, kdož ví, zda cizí kdos tam ještě není.
Jenom přikrade se tiše k přístěnku –
okno bábino tam – klepá na znamení – –
v bázni upíná tam zrak i myšlenku...
Ticho chvíli – teď se uvnitř hnulo cosi,
okno otvírá se, zvuk se ozval, znik’ –
opatrně nyní z okna pátrá kdosi...
Je to bába její! Budiž Bohu dík!
„– To jsem já; tvá vnučka – jsme tu, babi, samy?“
Zticha jako vánek šeptla Alžběta.
„– Jsi to ty, mé dítě drahé? Pán Bůh s námi!
Ještě obejmu tě stará na léta?“
Jako motýl již se dívka mihla v letu,
s bábou objímá se rodném na prahu:
plný ret se tiskne k uvadlému retu,
dvěma srdcím zdá se nebes o blahu.
Do komory se svým štěstím zavřely se,
chvíli šepce ret, zas blahem zavzlyká –
těsném ve přístěnku víc a více tmí se,
ale záře očí temno proniká.
76
„– Zdráv-li otec?“ – „– Zdráv a vzpomíná tě stále,
vzpomínáme na tě za den tisíckrát.
A což děd?“ – „Ta rána přišla nenadále,
měl tě přece, třebas divnou cestou, rád.
Hrd byl, že tě uved’ v lůno církve zpátky –
v tom Bůh z nenadání tak jej navštívil.
Myslila jsem, že snad vezme konec krátký,
když vás marně čekal do ranních až chvil,
když jste nepřišli pak ani do večera,
když se doslechl, žeť pryč i Madlena,
když vás hledali, když zněla zpráva sterá,
že je stopa vaše navždy ztracena.
Do nemoci upad’ – u něho jsem bděla –
dlouho kolísal se jeho pevný kmen,
nad propastí duše sklíčená se chvěla –
přece smrti unik’, ale ochromen...“
„– Viděla jsem, jak se z domu belhá bídně,
jak se k zemi kloní bílá jeho skráň.
Snad se obměkčil, snad přijal by mne vlídně,
kdybych objala jej?“ – „– Bůh tě, dítě, chraň!
Nemoc podťala jej, zchátralých je oudů,
srdce má však stále tvrdost žulovou,
ač jest pokořeno. Vydal by tě soudu,
byť by znal, že zhyneš rukou katovou.
Nezraď se ni dechem, ráda-lis, že žiješ,
svobodě-lis ráda! Nechce, zpozdilý,
vědět, že Bůh lidem kázal: Nezabiješ,
neučiníš bratru svému násilí!
77
Hříšná touha jejich srdce zatvrdila,
že chtí za podnoží míti celý svět,
pro Kristovo jméno rody rozdvojila,
syn je proti otci, proti vnuku děd.
Proto ty, kdož nechceš duší utonouti
v povodně té kalné proudu nečistém,
zapři sebe sám, ať vše se v tobě hroutí,
a jen směřuj celým srdcem za Kristem!...
Cesta trnitá, však Bůh mne na ní sílí,
ač jsem jako pára již jen, jako dech.
Často sice sobě srdce pozakvílí,
teskno jest mi jako v žalářových zdech,
leží na mne jako balvan velká tíha,
že zde nemám aspoň jednu duši jen,
že mi nezůstala aspoň jedna kniha –
dím však jako Job: Buď Pán Bůh pochválen!...“
U vytržení zrak dívčin na věštkyni
rodu svého zřel, duch sílu její pil,
jejím křídlem dal se unášet – až nyní
posledními slovy zpět se navrátil.
Modré oko radost osvítila náhlá,
na tvář červánkem stoup’ náhle její žár,
ruka rozechvělá do záňadří sáhla –
bábě užaslé již podává svůj dar:
Hle, tu utěšený, drobný Kancional –
Kšaft zde zmírající bratří Jednoty!...
„– Po čem duch můj toužil, po čem stonal,
Bůh mně posílá tu ze své dobroty!
78
On svých věrných nikdy, nikdy neopouští,
když jim nejhůř jest, on na ně vzpomene!
Nebudu již jako poutník v horké poušti,
kde ni stínu není ani pramene!
On hůl Mojžíšovu do tvé ruky vložil,
abys tvrdé, holé, pusté ze skály
pramen vykouzlila, jenž by vracel do žil
síly, když by hroznou mukou prchaly.
On mi poslal tebe, když jsem opuštěna
čekala již jen, až přijde hrobu klid –
on i zemi mou, jež pošlapána stená,
zase vysvobodí, i můj rod a lid!...“
79