VIII.

VIII.
Soucitně se vnučka k bábě přitulila. „– A co o otci mně můžeš povědět?“ zašeptala tiše, v líci zasmušilá. Stařena se prudce hnula: „– Pozor – děd!“ Alžběta již vzlétla, dveřmi jen se kmitla jako pestrých křídel plachá babočka – ruka se síťkou se blíží, by ji chytla, lehounký však motýl lovce nedočká. Nežli na záspi chod dědův zazněl těžký, než s ním nebezpečí na síň vkročilo, byla zase v díle domácnosti kněžky – kdož moh’ tušit, jak jí srdce bušilo! A když den se schýlil, ona ve přístěnku, v svojí komůrce se k spánku zavřela, sen k ní než se snížil, les co šuměl venku, celá minulost k ní přišla zemřelá. Celá minulost, již bába odkryla jí, osud pramateří, osud pradědů, kteří se svou vírou skrývali se v taji, osud její báby smutný k posledu. Ve šlépějích starých také matka její v životě svém krátkém věrně chodila – jaký úděl dán jí v pestrém rodu ději? Zdali lépe nežli bába volila? 36 O jejím se otci bába nezmínila – byl-li jedné duše s její matičkou? Či snad peluň, kterou bába s dědem pila, také on jí sypal v cestu kratičkou?... Stanul v mysli před ní v zamyšlení, tichý se svým zamlženým, smutným pohledem. Moh’ by takto hledět člověk krutý, lichý? Což i mluvou očí klamat dovedem? Viděla, jak často chtěl jí cosi říci, cítívala na své hlavě jeho dlaň, vzdychal jako člověk těžce strádající – mlčky odcházel však, plachý jako laň. Ne, to nebyl muž, jenž ženu svou by týral, ne, to nebyl mrak, jenž bouří byl by hřměl – city hluboké v své duši uzavíral, bílý oblak byl, jenž v nebi osaměl. Druhý obláček, jenž plul s ním po blankytu, dávno beze stop se v prázdno rozplynul – on jen vzpomínání na něj chová v skrytu, jak s ním společně sny nadpozemské snul... S matkou-li však byli jedné mysli, víry, která vznášela je od pozemských běd – jaký bol as trpěl bez mezí a míry, když se vlády v domě ujal krutý děd! Když si přibral moc, jíž bránit nemůže se, když mu ženin odkaz, když mu dceru vzal! Dcera zavedena v cizím bloudí lese, v níž by útěchu byl otec nalézal! 37 Dcera, otec, bába vzdáleni jak hvězdy léta v osamělém žití kroužili: pod jednou ač střechou – děd je dělil vezdy, ač se celou duší sejít toužili... Tak se v přemítání, v pochybností sporu, v nadějích i stesku dlouho zmítala, mnohý vzdech se mísil do šumění boru – až ji náruč spánku vlídně objala. A jak druhdy k bábě, k ní dnes přišli taky milý otec její s mrtvou mateří – ne však se smutnými, lítostnými zraky: oba s úsměvem k ní vešli do dveří. Za ruku se vedli jako milující, jako když šli spolu kdysi k oltáři, šťastni skláněli se k dcery svojí líci... Ještě pocely ty cítí na tváři. Ještě na rtu cítí jejich políbení, ještě blaženě se všecka usmívá – oči otvírá... ne, rodičů tu není, v komůrku dne svítí hvězda zářivá. Vzpamatovala se, s lože seskočila hbitě jako lesní ptáče s větvice, a než vyšla k práci, že tak blaze snila, rozezpívala se jako pěnice. Líce růží plane, oko nebem září, touha jako vlny ňadra zdvíhá jí – sotva vyšli v pole oba hospodáři, rychle do komory k bábě potají! 38 „– Co mi řekneš, babi, o mém otci asi?“ Bába tiše badá v oku zářivém, potom líbá ret a hladí zlaté vlasy: „– O mrtvých jsem řekla, povím o živém. Neboť já již také mezi mrtvé sluším, pro ten svět jsem dávno mrtva odpola; čím dál více vzlétám k minulým těm duším, než mne nadobro k nim Pán Bůh zavolá...“ „– A což já? Což otec? Ještě žít máš komu, ještě úlohu máš zemské na pouti. Hle, mně, uloupené z matky mého domu, dovedla jsi nový život vdechnouti...“ Bába zaslzela, jemně přiklonila zlatou hlavičku k svým skráním šedivým: „– Myslíš, že bych také otci něčím byla? Což ty o něm víš?“ A vnučka řekla: „– Vím. Viď, že nebyl matce, čím byl děd můj tobě?“ „– Nebyl, ne.“ „– A viď, že matku mou měl rád?“ „– Měl, ó měl!“ „,– A že jest víry jak vy obě, pro kterou náš rod byl trpěl mnohokrát?“ „– Jest, ó jest a víry pevné vždycky býval, i když před otcem s ní bylo se mu krýt. Z jedné víry lásky vyplynul jim příval a šli jednu brázdu do života rýt. Slunko vysvitlo nám na ta krátká léta, pod naši co střechu přišel mírný Jan, co jsem zřela, jak se osud dceřin splétá s jeho osudem, když rozhodl tak Pán. 39 Děd ho rád měl, vždyť byl synem jeho druha, který ved’ jej v bázni k církvi všemocné – vždyť mu sám, když viděl, s dcerou že jej stuha lásky poutá, podal ruky pomocné. Dcery své byl jist, vždyť sám ved’ její kroky; budou tři, si myslil, zdárně opatří dílo své. A tak nám míru přišly roky. My jsme byli šťastni, že jsme byli tři. Potom s tebou vzešla nová záře domu. Děd tvůj nebděl již tak přísně nade mnou – až když přišla smrt jak udeření hromu, roztrhla i naši roušku tajemnou. Pustá byla noc, tvá matka umírala a když cítila, že jdou již mrákoty, pomodlit se za vlast, za Jednotu přála jako poslední kdys biskup Jednoty. Šeptla: „– Říkej se mnou modlitbu tu, Jene, kterou Komenský se za nás vymodlil...“ V smrti vytryskl proud víry utajené z duše, ať se komu vhod či nevhod lil. Nemyslili jsme, jak ona nemyslila smrti na prahu, že děd je s námi zde. „– Rozžehnat se s tebou jest mi, vlasti milá... Živ buď, posvěcený v Bohu národe...“ Jan se modlil se mnou její nad pelestí, modlitba táž vyšla její na ústa: „– Bůh ti žehnej, abys zůstal ratolestí, která podle studnic, nad zeď vyrůstá... 40 Modlíme se již se nebojíce zlého, s ní jen modlíme se, děj se co se děj: „– Zlomuj, Hospodine, ledví vrahů jeho, zlomuj ledví těch, kdož nenávidí jej...“ „Přijdiž čas, by řekli národové: Lide vysvobozený skrz Pána z bídy své, blahoslaven buď! On, jenžto v slávě přijde, paveza je tvá, meč důstojnosti tvé!...“ Ztuhla ústa její při posledním slově v smrti spravedlivých blahým úsměvem – v pevné naději, že zkvetem zase nově, duše vzlétla v kraj, jejž nebem Páně zvem... Ona našla mír, my o mír přišli znova, k smutku o mrtvou nás dědův stihl hněv – odtud neměl pro nás přátelského slova, mstu nám přisáh’, víru naši pohaněv. Tebe vzal nám, dal tě jesuitu, soužen otec byl, i na mne znova šli – knih sic nenašel, ty byly v dobrém skrytu, my však v domě klidu také nenašli. Jeho hněv nás tížil, víc však tvoje ztráta, že nám bránil ke tvé duši přístupu...“ „– Však teď ztracená zas v náruč vaši chvátá!“ „– Budiž za to chválen Pán, Bůh zástupů!...“ 41