XIV.
Kolovrat se točí, tichou píseň vrčí,
při ní duše ráda v dálku zalétá
přes hory a doly, přes bory a smrčí,
přes vody a širá pole osetá.
Spěšně, bez ustání kolovrat se točí,
v tenké niti režné spřádá šedý len,
nad ním modrají se přadleniny oči,
nad ním bloudí pohled v dálku zamyšlen.
Pobledlá se k práci naklánějí líce,
noha žene kolo, prsty předou nit –
ale duše letí jako vlaštovice,
pod šedou kde střechou býval její skryt.
Přijala jí vlídně tato střecha cizí,
před protivenstvím když v dálku prchala,
našla pod ní srdce soucitná a ryzí –
ale přec jen cizí střechou zůstala.
Nic jí nepovídá, hluchá jest a něma,
ztrnule jen zří, jak strádá její host –
nemá pro ni zkazek, minulosti nemá,
nemá vzpomínek, jen vážnou přítomnost.
Pod doškovou střechou tam tou v sivé dáli
mnoho smutku bylo, jakým dýše rov,
srdce vládlo tam, jež tvrdost mělo skály –
ale přece jenom byl to rodný krov.
68
Viděl ji, jak pláčem život pozdravila,
viděl růst ji, k jejím přihlížel i hrám,
o dětství a mládí jejím, jež tam žila,
vyprávěl jí každý hřeb a každý trám.
Ode štítu střechy do prahu až dveří
všecko mělo pro ni řeč svou tajemnou,
vše jí vyprávělo milé o mateři,
zahalené v mysli mlhou přejemnou.
Vše jí povídalo o životě otců,
o vyhaslých dávno očích, pohledech,
o doznělých krocích dávno mrtvých chodců –
z všeho ještě na ni jejich vanul dech.
Pak tam pod tím krovem smutné žije stáří
bába její, která zář jí rozžehla,
sama s krutým dědem, který s ní se sváří...
Zdráva-li je – chora? Chodí – ulehla?
V mlhách vidí její hlavu postříbřenou,
vrásky její tváře, mdlého oka svit –
jak by rozlétla se milou za stařenou
obejmout ji, zlíbat, srdcem pozdravit!
Jenom si s ní tajně pohovořit chvíli
a pak zase tiše ze zčernalých vrat,
přes hory a doly, lesy mnohou míli
zase ke své práci, za svůj kolovrat...
Dvakrát, co je zde, už listí opadalo,
dvakrát zaleh’ kraj a opět sešel sníh,
po druhé již jaro mladou zeleň zvalo,
po druhé již třesně zkvetly na stráních.
69
Po druhé se z dáli vlaštovice vrací
k hnízdu... Hledí na ni, teskní... Čím to? Čím?
Tělo, ruce jsou zde upoutány prací,
ale duch by vzlétl křídlem vlaštovčím.
Ani nevěděla, závora že klapla.
„– Kam tak zamyšlenazamyšlena, moje přadlena?“
Otec vrátil se – a živěj oko zaplá,
vztahují se k němu bílá ramena.
„– Myslila jsem domů, jak tam bába žije,
zdráva-li – stesk náhle po ní srdce jal.“
Jako květný stonek sklonila se šíje,
jako rosa na něm zrak se slzou vzňal.
„– Jak tam bába žije?“ – otec ze hluboka
opakoval po své dceři bezděky;
duše jeho také – pravil pohled oka –
rozepiala křídla v domov daleký.
Vzpomínali často, vzpomínali denně,
až tu náhle stesk, že hruď mu nestačí –
oblaky tak nebem plynou rozptýleně,
až se srazí v mrak a v déšť se rozpláčí.
Nejsou jako v poušti děti Israele,
hrnce egyptské jich nazpět nevábí –
ale přec si časem duše stýská v těle,
jsou jak zabloudilé v moři koráby.
Duše zde jest volna, přec ji za pohoří,
kde byl žalář její, žene tesknota –
po břehu tak touží plavec v širém moři,
byť mu hrozil, že mu koráb ztroskotá.
70
Nemluvil již o tom otec ani dcera –
ale duše dál svůj vedly rozhovor;
každý v práci svou se nořil jako včera –
duše letěly, kde známý šuměl bor...
Nic té k zemi lásky, nic jí neumoří –
požata jak tráva vzpučí otavou;
ať ji vyštvou, ať si za ní mosty zboří –
na křídlech se k vlasti vznese dálavou...
Přišla Majdalena, když se večer snížil –
kolovrat a přádlo, přišla na táčky.
Stesk si pověděly, který obě tížil,
táhly vzpomínky jak nebem obláčky.
Tyto sněhobílé, tamty do růžova,
ty jak popel šedé, ty se černaly –
z duší přeplněných poplynula slova,
touha srdcí dvou se vznesla do dáli.
Z touhy do úmyslu, od úmyslu k činu
nedaleko bývá v květu mladých let –
proč by nemohly se svěřit Hospodinu,
by je doprovodil v domovinu zpět?
Alžběta svou bábu vyhledá a tetu,
bratry své a sestry zlíbá Madlena –
a zas navrátí se, plno nových vznětů,
obě posílí ta krátká proměna.
Otec zalekl se těchto smělých řečí,
zalekl se této mládí odvahy –
aby z bídy jejich nevyrostla větší,
aby nevstal jakýs osud neblahý.
71
„– Počkejte, až bratr Ostrý v pouť se vydá
do Čech po sestrách a víry po bratřích –
slabé dívky jste, tam pomsta cesty hlídá,
v nebezpečí marně dávat se je hřích.“
„– Čekat do podzimu?“ touží mladé hlavy.
„Do té doby dávno budem’ u tebe.
Známe jeho skrýše, známe jeho stavy –
a doufáme pevně v pomoc od nebe.“
Zamyslil se otec dlouze, váhá posud,
pak vzhléd’ k Alžbětiných očí blankytu:
„– Nevíme, kde na nás jaký číhá osud –
a jsme všude v rukou božích, tam i tu.
Dobré před Bohem jest hledat opuštěné –
a tvá bába je tam jako v plotě kůl:
tedy jdi, mé dítě, kam tě touha žene –
pomni jen, žes víc mně nežli žití půl.
Buďte opatrny jako holubice,
číháť nepřítel, by zrádně zhubil vás.
Ženou se tam proudy břehy trhajíce –
modlete se, aby Bůh byl vaše hráz.
Jdi – a ten, jenž hvězdou mudrce ved’ v Betlém,
ten, v nějž Pán nás učí pevně doufati,
jenž byl otců našich pavezou a světlem –
ať tě na mé srdce zase navrátí!...“
72