XVII.
Štíty domků hledí na prostranství malé,
prostý ten, ten zdoben smělým závitem,
na tom zčernalé jen dříví oprchalé,
je-li menší míry blaha úkrytem –
pod nimi se řada oken dolů dívá
s úzkých, přitulených k sobě průčelí,
tu se obří klíč, tu věnec při zdi kývá,
srdce plá tam na ní, rak tam zardělý –
ku oblouku oblouk při zemi se řadí,
podloubí tam běží dlouhé pod nimi,
chodce vábí, skráně za úpalu chladí,
v létě chrání deště, sněhu za zimy,
ve dne vykládá tam kupec svoje dary,
měšťanek tam zlaté čepce kmitají,
večer k besedě tam sejde soused starý,
v stínu se tam mladá srdce hledají...
Živo na podsínipodsíni, dnes i na náměstí,
novina se šíří ve přívalu slov –
zvláštní posel přišel k úřadu s tou zvěstí:
patres jesuité měli dobrý lov.
V Turnově až kdesi kacířky dvě tuhé,
obě z Radikovic, šťastně lapili,
spoutány je vezou pevně jednu k druhé
do Bydžova k nám, jsou tu snad za chvíli.
84
Ztratily se oběobě, dvě snad léta tomu,
jako by je byla země pozřela –
ze Sas vracely se teď snad tajně domů,
či snad z domova už do Sas docela.
Po lesích se kryly, ale do Turnova –
jak zvěř z lesů žene – přivábil je hlad;
chleba koupí jen a zase v cestu znova,
zde v té dálce nikdo nepozná jich snad.
Ale zmýlily se: misionář smělý,
pater Mateřovský v tom se kolem mih’ –
rychle v zástupu se ztratit, prchnout chtěly,
ale rychlejší je přehorlivý mnich.
Štěstí tomu chtělo, byl tu na misii –
tu se zdá mu, vidí známou dívčí tvář;
rychle vrátí se a znova dívku míjí,
a již pamět jak by osvětlila zář:
Je to ona, kterou kdysi vychovával –
ještě děcko – v svaté církve nauce;
zradila ji – nyní Bohu díky vzdával,
že mu ji tak náhle přived’ pod ruce...
Celý den tak od úst k ústům spěly, stále
rostly, měnily se tyto pověsti –
hloučky střídaly se, až tu nenadále
večer zvlnilo se celé náměstí.
Už se blíží vůz, v něm na seně a slámě
obě polapené vezou bludařky –
nohy v pouta jim a ku rameni rámě
spjali, nedbajíce na pláč, na nářky...
85
Tak zní pověst. Vskutku vezou zajatkyně,
ale nářku, pláče, vzlyků neslyšet:
obě bez pohnutí, v poutech ruce v klíně,
v tiché modlitbě se pohybuje ret.
Tváře pobledlé jak v svatém vytržení,
černé, modré oči v dálku upřeny –
ani stínu na nich po bázni a chvění,
jak by mír je objal svými rameny.
Umlkají hlasy, údiv místo hněvu
jímá celé množství, tiší celý dav –
soucit z něho s děvy na druhou zří děvu,
zoufalství ni zloby na nich neshledav.
Jenom pevnou víru v jasných očí světle,
klidném na čele i sličné na tváři –
májové jen mládí utěšeně zkvetlé,
které bude hynout v temném žaláři.
Slunce zapadalo, když je v žalář vedli,
poslední jim vtisklo pocel na čelo,
v ladný tváře ovál, snědý ten, ten zbledlý –
dveře zapadly a slunce zmizelo...
Z hloubi oddechly si, když se octly samy,
v sesterském se pevně stiskly objetí.
„– Konec naší cesty vrchy, dolinami,
zde náš cíl jest: za svou víru trpěti –“
šepce Alžběta, zář divnou v modrém oku,
v tváři neskonalý, nepozemský klid –
mladým tělem tiskne k družčinu se boku,
ale v dálku kamsi vnořen její vid...
86
„– Proto úzkost moje v temné oné noci,
v lesa pustině, kde nebylo zřít cest,
proto bázeň má, jíž nemohla jsem zmoci –
vlk se ovcím blížil, číhala již lest.
Nemám bázně nyní, úzkost spadla se mne,
vím, že trpět mám, jak moje mateře,
jasně před sebou zřím, co mně bylo temné –
a tou cestou půjdu v předků důvěře.
Vím, že Kristus děl, že budou v nenávisti,
kdo vždy za ním chodí v jeho učení –
kdo však vytrvají, mohou býti jisti,
po všech útrapách že budou spaseni.“
„– Bůh však ještě může,“ praví Majdalena,
„z vězení nás vyvést, volnost dáti nám.“
„– Může, avšak je-li smrt mne usouzena,
pevně vytrpím ji, v pravdě vytrvám!
Ach, jak lehko je mi, netísní mne pranic,
že se nepřátelský kolem sevřel kruh –
cosi od pozemských povznáší mne hranic,
volno jest mi, cítím, že je s námi Bůh...“
87