DOBRO A ZLO.
Já hledám dobro, Kristus jeho jméno
a láskou dýše úsměv Jeho vlídný –
zda najdu Jej, než smrti vrátím léno
mně Bohem půjčené, svůj život bídný?
Již nejednou se ukázal mně v davu,
jenž výská, kleje, modlí se a kvílí,
já uzřel v bledé záři jeho hlavu
a cítil jsem se očištěn v té chvíli.
Já cítil, hříchů tíž jak se mne padá,
mně zdálo se, že perutě mi rostou,
že do žil vniká nová síla mladá –
a oči zřely svatou pravdu prostou.
V tom žena přišla, rudý květ v svém vlasu,
a čistý ovál tváře, skoro dětský,
šat měla velkoměstský, těsný v pasu,
vlas černé hedvábí a účes řecký.
Vše v jejím zjevu vábná křivka hadí,
jež svíjela se svůdně v každém kroku,
a na rtech úsměv, k polibku jenž svádí,
a touhy oheň hořel v černém oku.
[64]
Já cítil ženskou vůni hebké pleti –
ó, darmo čelo chladit horkou dlaní!
Pták zlověstný, hle, nad mou skrání letí...
Mně kynula – a já, ó, já šel za ní!
A divoce kdos zachechtal se v dáli,
když schvátil jsem ji v objetí svých ramen – –
Již její polibky mne na rtech pálí,
a celého mne zažeh’ pekla plamen.
Co tisknu ke hrudi, je lesklá zmije,
kol těla vine se a v tvář mně syčí –
teď divý netvor z ní se stal a vyje
a krví podlité má oči býčí...
Ó, s hrůzou prchám od něho jak štvaný
a v prsou cítím těžký balvan viny...
A nikde nezřím Tebe, Požehnaný!
Jak bídný jsem! Ó, lidé, v tvář mou sliny! –
Sám důtky výčitek jsem na se spletl
a duši svoji do krve jsem ztýral...
Hle, bílý květ zas u mé cesty zkvetl,
jenž vadl již a pod nohou Zla zmíral.
A zase uzřel jsem Jej v lidstva davu,
jenž výská, kleje, modlí se a kvílí –
On ke mně obrátil Svou svatou hlavu
a utkvěl na mně tichým zrakem chvíli.
65
A bylo mně jak Petru v hrozné noci;
já hořce zaplakal nad samým sebou,
že třtina jsem tu, vzdaná větrů moci,
vždy klátící se mezi zlem a Tebou...
66