PRSTEN.
S démantem měl jsem prstenu kruh, do masa ryl se a vpíjel se do žil – vzpučelo v srdci símě, jež Bůh přede dnem zrození do něho vložil. Vyrostl palmy vysoký kmen, vějířem rozložil nad náma listy – kol plály květy neznámých jmen, a my v nich snili sen lásky své čistý. Červ zatím, který ve kmeni spal, procit’ a hlodal svůj určený podíl – prstenu kruh jsem s ruky své sňal, daleko od břehu do vln jej hodil. Myslel jsem: dávný zhltil jej čas, pod vodou zašlosti spočívá na dně – – bouř sáhla ke dnu, vyplynul zas a nyní srdce mé zachvátil zrádně. Svírá je jako kovová pěst, démant v něm vyrostl na mlýnský kámen..kámen... Bože, ten démant – slza tvá jest, prsten – to rozpjetí bílých tvých ramen!... [7]

KVÍTÍ VE SNĚHU.
Povadly květy, list padá s buků, podzimek zavzdychal v nich, všecko je ztlumeno v barvě i zvuku – na cestu napadal bělostný sníh. Souvrati zchudlé, rozryté líchy, všecko skryl kmentový šat; zbledly v něm radosti, zbělely hříchy, v kukle je motýl a pod zemí had. Zapadlou cestou kráčím tou plání; co kdysi vlnilo cit, květem co hořelo na lukách, stráni – pod sněhem mrtvo, a v srdci je klid. Myslil jsem, že již navždy tak bude; v hloubi jsem duše se chvěl, květy když našel jsem – sněženky chudé, naděje barvu a očisty běl. Něžný květ, jako chýlí se ve sny, ze sněhu kalíšek zdvih’ – princezna z pohádky, živůtek těsný, pod řasou zamžený pohled se mih’. [8] Šel jsem již cestou k prameni Lethe, kdo mě moh’ s pěšiny svést? Proč jsi tu vyrostl, andělský květe, kdo tě tu vyvolal v sněhu mých cest? Možno-li, tuchu nového jara že by tvůj přinášel zjev?... Oči mi zastírá lehounká pára, teplo se rozlévá do žil a cev. Přivírám oči – klam to snad pouhý, znova zřím – musím se chvět: nad bílým sněhem tu, jarní pln touhy, bělostné sněženky nevinný květ... 9

VEŠLA JSTE V PŘÍTMÍ DRÁHY MOJÍ...
Vešla jste v přítmí dráhy mojí, divoké víno ve vlasu – po divých bouřích zápasů obraz váš u mé líchy stojí, čajovou růži u pasu. Přívaly pole mé zpustošily – vy, jeden z božích zázraků, čisté sny mládí ve zraku u něho stanula jste chvíli, bílému rovna oblaku. S kající oblohy popel splývá na smutný, zpustošený lán – kde bylo všecko sen a plán, pole jen zcuchaných stébel zbývá, klas nohou bouře zadupán. Zkázu jste viděla mých klasů, ke hrudi hlavu sklonila – o čem jste, duše, myslila?... Náhle jste rychle sáhla k pasu, svoji mně růži hodila. [10] Za vámi hledím v své dráhy šeru, zřím vaší hlavy tichý sklon... Myslím, než s věže zazní zvon, nežli se schýlí k podvečeru – nemám-li zorat zpustlý hon?... 11

MY JSME SE JIŽ DÁVNO ZNALI...
My jsme se již dávno znali, což já vím kdy, drahá duše? Bylo to kdys nazpět v dáli, kam se vracím v temné tuše. Vím, i ty se v čas ten vracíš, když se hlava k ňadrům sklání a ty s duší svou se ztrácíš v zamyšlení, v zadumání. Vzpomínáš, jak tehdáž bylo, duše tvá se dávnem zpíjí – před tebou je všecko bílo od růží a od lilijí. Ňadra dmou se těžkým vzdechem, oko patří do daleka – ale jenom temným echem hučí dávných věků řeka. Tak, až naše dny s ní splynou, v jiném světě, v jiném čase, každý podobu snad jinou, setkáme se, duše, zase. [12] V oči sobě pohlédneme, byť jen na okamžik malý – myšlénkou se zachvějeme: Kde a kdy jsme se již znali? 13

KVĚTY POLNÍ.
Hrst květů lučních jak mé chudé žití, jak rostou v opuštění polních cest, jste v kytičku mně svila černou nití – v ní tráva, pomněnka a zvonek jest. Mých u cest chudá metlice jen roste a vítr její laty rozchvívá, zde vzpomínky je modré kvítí prosté a k pokání mne zvonek vyzývá. Toť život můj, ty květy s chvějnou travou, jež zdobí nejvýš z rána rosy třpyt – vy nevíte, co táhlo mojí hlavou, když vinula jste kol nich černou nit. Toť život můj, ty s travou polní květy, toť moje noci jsou a moje dny – však já je žiju s hořkostmi i vzněty a nedal bych je za královské sny! A nedal bych to chudých tvarůbarev kvítí ni za tropických květů kolorit – vždyť nad nimi mně vaše oko svítí... Dík za květy – i za tu černou nit! [14]

HARFA.
Dřímaly v harfě pohnuté tóny, arpeggií vlny, akkordů spád, výkřiky radosti, vzdechy a stony – pojďte je vzbudit, ó, slyšel bych rád vás na harfě hrát! Ke hrudi nástroj, sáhněte v struny pro tóny hluboké jako váš zrak, pro tóny temné jak pravěké runy, pro trylky též, s nimiž vyletí pták až pod nebes mrak. Vaše ať ruce, lilije bílé, probudí tóny, v nichž dříme můj cit, zazvučí harfa jak v posvátné chvíle souzvukem slavným, jenž, odsouzen snít, byl v nitru mém skryt. Vlny ty vniknou do vaší hrudi, rozchvěje duši vám tajemný hlas, nejasná tušení touhy v ní vzbudí –, schýlíte čelo, jak tížil by vás váš bohatý vlas. [15] Uzříte, bílých labutí zjevy ve dvou jak vypluly v měsíční svit – a tóny harfy jak vzdálené zpěvy budou nám do srdcí toužících znít, a budeme snít... 16

BÍLÝ KALICH.
Cítím, cosi mezi námi z hlubin srdcí roste, roste. Oddech neznámý a známý – Odkuďs přišel? Kdo jsi, hoste? Štíhlý stvol, jak meče listy, na vrcholu kalich bílý, listů šest, a každý čistý jako člověk v štěstí chvíli. Na tyčinkách plno zlata v prachu přejemného pelu – bílá číše vrchovata vůně liljí, asfodelů. Nesahejte po tom stvolu! krev by tryskla z něho vřelá, stáhla by nás k sobě dolů louka asfodelů ztmělá. Ať tu roste mezi náma bělejší květ nad liliji – vůně neznámá a známá ať nás v čistých duších zpíjí. [17] Vaše oko nad květinou, její kalich čistý, bílý – a pak dni ať k hrobu plynou, ať se slunce k pádu chýlí. Že jsme svoji, cizí prve, každý z nás v té chvíli tuší – vzrostlo kvítí z naší krve, bílý kalich z našich duší... 18

NA LODI.
V neurčitém kruhu splýval s oblohou můj obzor šírý, obléval jej světla příval, neměl mezí, neměl míry, A já chtěl jej změřit přece, zbádat na délku i v šíři... Nyní vím, že pluji v řece, voda proudí kol a víří. Sešel rok se s mnohým rokem, vím, co věděti jsem prahnul, obzor nyní měřím krokem, jejž jsem zrakem neobsáhnul. Země má jde na kraj lodi – stroje hučí, komín dýmá – divný brach loď proudy vodí, nad kormidlem stojí zpříma. Tváře bez masa, leb holá, z důlků janské mušky svítí, časem bez hlasu jen zvolá – přes palubu trup se řítí. [19] Otec můj šel za tím hlasem, loď se ani nezachvěla – kdo byl osením, je klasem, matička má zšedivěla. Horkou hlavu skládám v dlaně, na vodě se vlny honí; v zamyšlení zírám na ně – kdo se k mojí hlavě kloní? Ach, vy dítě čistých zraků, víte, kam ty vlny plynou? V moři, kde jsou hroby vraků, víte, že ty vlny zhynou? Chvějete se? Blíže ke mně, ruku oviňte kol pasu, duše má buď pevná země vaší noze v moři času! Nehleďte v ty kalné vlny, nezřete, kam plynou v dáli – hleďte, čím mé oči plny, zřetezřete, čím mé zraky vzplály! Široký můj obzor z mládí ve vaše se oko zoužil – to v své zornici vše svádí, po čem jsem kdy marně toužil... 20 Řeku brázdí lodní kola – dejte mně v své oči zříti: bez hlasu až vůdce zvolá, trupy dva se do vln sřítí... 21

DOLŮ!
Dole v slunci město valné, život v něm a ruch, středem plynou vlny kalné, nad vším – ticha duch. V kamenných těch spoustách žijí statisíce hlav – sem však tichou melodií hučí jenom splav. Jenom vlaštovice v letu pozdrav nese nám, že tam dole plno vznětů, touhy – blud a klam. Jenom časem s šedých věží táhle odbíjí – smrt že na hodinách střeží pochod rafijí... Zřel jsem město dole v hloubi, tušil k němu sráz – cítil, s níž se krása snoubí, vedle sebe vás. [22] Dole město s lidským žitím, nad námi jen Bůh – vy zde jediným jste kvítím, já vám smutný druh. Hlava se mi zatočila, jaký hrozný pád! Ó, vy holubice bílá, vždyť jsem vás měl rád! Rád jsem měl ty vaše oči, zřely, nevím kam – hlava, svět se kolem točí, padám, padám sám. Silněji vždy řeka hučí, krev jde do hlavy, proud mne chvátí do náručí – kam mne odplaví?... 23

NENAUČIL JSEM SE ZPÍVAT...
Nenaučil jsem se zpívat, chléb můj vždycky býval tvrdý, kol mne muselo se stmívat – ale na vše to jsem hrdý. Zpívat jsem se nenaučil, skládal jsem jen hlavu v dlaně, otázkami jsem se mučil, stíhal záhad plaché laně. Kolem tísnily se skály, a já kráčel po kamení – jenom bílé hvězdy plály na mé cesty, v moje snění. Nikdo nechtěl kráčet se mnou – ani vy nechtějte jíti mojí skalní stezkou temnou: v trní zde se mění kvítí. Nemohl bych na kamení vaše krvavé zřít stopy, cítit vašich údů chvění, zřít, jak zrak se v slzách topí. [24] Jen, jak oko slzou svítí, trpně bych se musel dívat, nemoha vás utěšiti: nenaučil jsem se zpívat... Dnové moji v zamyšlení na mne dívají se přísně – údělem mým, drahá, není zpívat usměvavé písně. 25

POZDNÍ KVĚTY.
Napsala jste list mně plný stesku; viděl jsem zas vaše oči milé se soucitem ve svém vlhkém lesku na mne zřít, když měl jsem těžké chvíle. Vašeho zas hlasu slyším chvění, kdy jsem bloudil ve tmách pochybností, a vy zvala jste mne v slunce denní a mne smířit chtěla s minulostí. Teď mne z hustých řádků ovanula sladká vůně – snad to duše vaše v rozlet ke mně křídla rozepnula a mých skrání dotýká se plaše? Ach, toť resedy květ mezi listy! Zatknut v papír mezi vaše věty přináší mně od vás pozdrav čistý... Tedy, Bože, ještě rostou květy?... [26]

POZDĚ.
Proč musil jsem se setkat s vámi, když vše se stmívá kolem, když mlhy stojí nad vodami a večer lehnul polem? Proč nesvitly mně vaše zraky a úsměv vaší tváře, než slunce zašlo za oblaky a kraj než zmizel v páře? Teď barvy umřely i zvuky a pole, luka pustá. Co zbývá? Před nocí stisk ruky, bez slova semknout ústa – a zde ta cesta do neznáma, ni hvězdy nad níž není – a slunce, zašlé za horama.... Den shasnul... Kdož to změní!... [27]

SEN.
Na bílém čele lilje znak, v můj život, plný změn, vy vstoupila jste tiše tak, jak myšlenka, jak sen. A týdny minou hodinou a chvílkou prchne den, a okamžiky pominou jak oblaky, jak sen. Já odejdu, těch krajů host, vám ruku stisknu jen, vy splynete v mou minulost jak vzpomínka, jak sen. Však moji loď až zachvátí proud, plný bílých pěn, kdož ví, snad ke mně navrátí se obraz váš jak sen. Až slunce bude zapadat kdys v poslední můj den, kdož ví, snad u mne bude stát váš bílý stín jak sen. [28] A věčnosti až hlubiny můj pochovají kmen, snad vy budete jediný můj sen, můj sen, můj sen... 29

ODPUŠTĚNÍ.
Kde jest slunce? Kde jsou hvězdy moje? V náruč obejmula noc mne stinná, s čela stírám chladnou krůpěj znoje, v hruď se biji: moje, moje vina! Duše má, jak malý jsem a bídný! Vysoko vás vidím nad svou hlavou, jako zoře jest váš úsměv vlídný – a já? Hrob jen zarostlý jsem travou. Poklekněte, prosím, u té vlny země, sepněte své nad ní ruce bílé, v modlitbě své nakloňte se ke mně – snad to bude vykoupení chvíle. Snad se smiluje Bůh, skrytý v mraku, snad jej smíří vaší prosby chvění – snad mně svitne v čistém vašem zraku smilování boží, odpuštění... [30]

DEN NA ZÁPADĚ DOHOŘÍVAL...
Den na západě dohoříval a v úžasu kraj ztajil dech – my vyšli, v duších citů příval a pocel ticha na ústech. Kde lesy obzoru jsou hrází, jak vážná nebes nálada! My nevěděli, zdali vzchází nám slunce, či nám zapadá. My něvědělinevěděli, zdali plaše kol jeseň jde či podletí, jen tušili jsme, duše naše jak klesly sobě v objetí. Kdož ví, snad v toto okamžení se celičký náš život vlil, snad v jeho vlnění a vření ta největší jest ze všech chvil. Kdož ví, snad k ní se budem vracet, až určení nás rozvěje, až za dnem den se bude ztrácet, jak v moři deště krůpěje. [31] Snad ve tmách hrobu všecko zmizí, života smích i zalkání – a jediná ta chvíle ryzí nám nesmrtelnost zachrání... 32

CHVÍLE.
Jdou chvíle v západ cestou mého žití – ta v bílém šatě jako ku oltáři, ta v černém závoji a smutek v tváři, ta trní ve vlase, ta polní kvítí. Jen jako ve snách zřím, jak zraky svítí: ten tichým úsměvem, ten slzou září, a jako pohled Magdaleny Maří ten nezkojitelnou se touhou nítí. Ó, jednu chtěl jsem navždy zadržeti, mou hvězdou aby byla v proudů sporu, bych na vše zapomněl s ní ve objetí. Však pozdě. Z dálky šátečkem mně točí a brzo splyne s mlhou na obzoru... Ó, věčně budu vidět její oči!... [33]

DUŠE ŽENY.
Jsou duše vaše stkány z příze jiných světů – v nich kořeny tkví vašich tužeb, snů a vznětů, k nim do dálky váš pohled zírá roztoužený, když cit vás sevřel v objetí, ó, dívky, ženy. Tam v hájích tajemných jsou vaší lásky zřídla, tam duše vaše dostala svá bílá křídla, jež k oblakům vás nesou, když se láskou chvíte, a jimiž od země nás k nebi povznášíte. Vy blíž jste tajemství, jež vodí nás a kruší, vždyť každá žena část ho skrývá ve své duši – a jeho vůně vzbuzuje v nás citů vření, když na rtech vašich spočineme v políbení. Ó, bytosti, jež v duši chováte svět jiný, jen vámi jsou vše naše myšlenky a činy, a požehnáním země – vaše láska čistá! Vždyť žena byla to, jež lidstvu dala Krista! [34]

TOPOLY.
Rovný kraj jak vodní hladina, pole, luka v šíř i dáli, alej topolů jej protíná – dávno již tu smutny stály! Dávno již jak prsty vztyčené ukazují vzhůru k nebi – dál jak dříve lidstvo spasené Spasitelům kuje hřeby. Slunce zmírá v krvi za lesy, na kraj závoj smutku padá – černých topolů, jak procesí, v západ míří dvojí řada. Nebe, dříve plno úsměvu, zvážnělo teď v celé šíři – celá země mlčí bez zpěvu, vyletěli netopýři. Řadou jako v středověku kdys mniši v černých řízách stojí, šepcí chmurný žalm: „De profundis, věčný mír ať mrtvé zkojí!...“ [37] Umřel den a pohřben v minulost dobrý jeho čin i podlý – jako člověk byl tu chvíli host... topoly se za něj modlí... 38

HLUBINA.
Tůň leží v zamyšleném kraji a na ní duma odvěká, tak stará, jako kořen bájí, jak utrpení člověka. K ní bílá bříza větve sklání a večer hvězd tam padá třpyt – a tichou stezkou místo laní tam lidské duše chodí pít. Však kdo se napil, věčně žízní a navždy život jeho klet, žár ohně duši jeho trýzní a po té vodě prahne ret. Kdo k tůni té se jednou schýlí, vždy duchem zpět k ní zaletí – zří, jak v ní plyne oblak bílý tam kdesi na dně v podsvětí. A v srdci divou touhu cítí se poddat sladké závrati – ó, v citů hlubinu se sřítí a život svůj v ní utratí! [39]

STARÁ MÍSTA.
Mne stará místa k sobě táhnou, kde bývával jsem před lety – ty dávné chvíle dobu drahnou v těch místech dřímou zaklety. A budí se, když tichým krokem k nim vracím se jak tažný pták se vzdechem na rtech, vlhkým okem a srdce – bez stožárů vrak. A zase úsměvy zřím paní, však jen jak pod závojem mlh – a zraky plné slibování, však každý jak by slzou zvlh’. Zas uprošena mými slovy jste, paní, sáhla v klávesy – však jen jak akkord septimový by daleko zněl za lesy. A v aleji když kráčím zase v suchého listí závějích, jak divný cit! Mně náhle zdá se, kdos za mnou jde v mých šlépějích. [40] Ó, cítím, cestou zapadanou kdos lehce za mnou kráčí v sled: já za strom ustoup’ tiše stranou – a stín můj přešel z dávných let. 41

NÁVRAT.
Zem’ ranním sluncem zulíbána září a v trávě hoří jitřní slzy blaha – v pláň vyšli milenci, tvář těsně k tváři, a bílým kvítím byla jejich dráha. Kdes v mlhách obzor nekonečný mizí, a kam jen zíráš, všude bílé kvítí a vůně, zář a čistá rozkoš ryzí... To vyšel člověk s Mladostí v pláň žití... Pak rozešli se plachým rukou stiskem, a člověk dále spěchal se svou duší – a šlo to o překot a šlo to tryskem, krev proudí tepnami a v spáncích buší. Kde konec je té pouti? V bílé mlze pláň života se tratí na obzoru – a jak v té páře rozplývá se v slze i síla odvahy a síla vzdoru. A člověk, zklamán do hlubin, se vrací k své Mladosti, k své nejprvnější lásce, kdy nad hlavami v modru pěli ptáci... a vidí, všecko, vše jak prohrál v sázce! [42] V kraj svého jitra navrací se zpátky – a nachází jen pustou, smutnou pláni; již k večeru se nachýlil den krátký a květy, stromy, vše je v umírání. Skráň složil do dlaní a ztrnul v snění. Co přinese mu ještě život krátký, již nebádal – jen po své dráze denní šel vzpomínkami k Mladosti své zpátky... 43

SRNY.
Vyšly srny plachých snění z houštin duše mojí v pláně – jak je ostré světlo denní, a kde zelené jsou stráně? Kraj, kam oko dozří, bílý, stráně také probělaly –– kam jste, srny, zabloudily, kde jste se tu, sněhy, vzaly? Všude jenom holé sněti, bez listu se stonek kývá, nad polem vran hejno letí, chladné ticho na zem splývá. Vlhké oči v udivení v jednotvárný obraz hledí, horký dech se v mlhu mění, dálky mizí v bílé šedi. Zachvěly se srny plaše, nazpět k lesům pohleděly; změnily se sosny vaše, jak jste, lesy, potemněly!... [44] Ne jak vyšly – hlavu k zemi vracejí se srny v lesy. Ach, jak houštiny jsou němy! Ptáku jara, kde jsi? kde jsi? Prchli ptáci, svadly květy – zatím v houštinách co snily plaché srny, v jiné světy ptáci s květy zabloudili... Vraťte se zas, srny, v houští, ukryjte se pod větvemi, kolem celý kraj je pouští, přikrčte se, srny, k zemi. Spadnou s nebe bílé sněhy, všecky cesty zapadají – zmizí řeka, zmizí břehy, bílé sněhy všecko stají. A vy černou pod chvojinou dále sněte, duše děti – neměly jste skrýši stinnou, plaché srny, opouštěti!... 45

BOLESTI.
Ó, měl jsem také v žití jasné chvíle, kdy vlídná zář mé oblévala hrudy – však na píď slunce přišla stínu míle, květ radosti hned udusily trudy. Když slunce na mé chudé pole padlo, jak tisknul jsem se k hrudi tvé, ó, země! Pak v srdce mé své ostří vrylo rádlo, stín slunce skryl a padl na mé témě. A hned jsem cítil, země jak mně mizí, jak mezi ní a mnou se trhá příze – co drahé bylo, chladné je a cizí, a vysoko se vznáším v bílé říze... A z krásného zas oka paprsk padnul v mé duše úvrať, po světle jež žízní, květ kalíšek zved’, jenž tu k smrti vadnul – ne k životu však, jenom k další trýzni. Já mnil, to u mne Radost stojí žena, a povedu ji k svatebnímu loži... Však místo ženy – Bolest zkrvavená, a místo věnce svatebního – hloží... [46] Ať k srdci pronikne hrot kopí břitký a ruce mé ať zbodnou hrubé hřeby! Již z duše k zemi potrhány nitky – a sestra Bolest povznáší mě k nebi! 47

OSUD
Kdos mračně hledí v síť mých cest, můj lačným okem stíhá krok – když v němém vzdoru svírám pěst, kdo stopil mně to ocel v bok? Čí strhla mne to hrozná dlaň, když zdvihnul jsem se, k zemi zas? Kdo s úšklebkem rve sobě v daň můj nejkrásnější květ a klas? Já nalil v rány oleje – on strhal mně s nich obvazy, z žil prchá žití naděje – on zrakem kapky provázíprovází. Když ticho dříme v města zdech a já bdím skloněn nad prací – vždy cítím jeho chladný dech a s očí že mne neztrácí. Když s vámi sedím, přátelé, se ptáte, proč jsem náhle ztich’? Vy smáli jste se vesele – a já uslyšel jeho smích!... [48] Jsem jeho, až ret oněmí a duše splyne s vesmírem – a snad i ještě pod zemí mne bude ssáti upírem! 49

HODINY.
Ve chvílích smutku, ve chvílích úzkosti, kdy se vše v duši i v životě stmívá, cítím, jak na mne kdos ze tmy se dívá: zrak jeho vniká v srdce i do kosti, sleduje dech můj s ukrutnou bdělostí, patří, jak kyvadlo hodin se kývá... Aniž jsem slyšel skřípnutí veřejí, vím, že se od dveří příšerně plíží, zrakem se do hlubin duše mé vhlíží, podlaha nechví jeho se kročeji – na věčnost mění minuty krůpěji... Závaží hodin se pomalu níží... Mrazivé proudy splývají po těle, hladká a studená těla to zmijí, zděšené oči mé v temnotě pijí postavu čísi, jak řezanou z úběle... Smrtelný pot mně vystoupil na čele – hodiny nad hlavou z hluboka bijí... [50]

JSOU DUŠE...
Jsou duše hluboké jak propasti, tak temné za noci a temné za dne, jež kdesi v hloubi lesů oblasti vždy v přísné mlčení se halí chladné. Jak černé oko hledí v nebes hloub, jak pohled záhadný, v němž marně bádáš. Ó, jaký duch v to temné oko stoup’? kam toužíš, duše neznámá? kam žádáš? Kol řady borovic jak stíny řas – a uprostřed nich černá propast bez dna, jíž nepronikne slunce v půldne čas, vždy temná v hloubi jak noc bezehvězdná. Tam nesestoupne plachá lesní zvěř, tam ptáče nesletí ni motýl bílý – jen nad sráz rulíku se chýlí keř a zlověstný pták nad ním v nocech kvílí. Co prýští na dně, co tam ukryto, co navždycky tam, navždy pochováno?... Zda víš, co slzí v noci prolito, když probouzí se porosené ráno?... [51] Přec táhne tě to nad ten zmlklý sráz, ač chvíš se tajnou bázní, roven stvolu – tak „s Bohem“ světu dát a v jeden ráz tam ke dnu tajemství se vrhnout dolů! 52

SKÁLA.
Jak je tu smutno na skále mého žití! Znavené slunce mlhami sotva zříti – a moje hvězdy! Kdo mi je zase vznítí? A moje země, minulost již mne vzala! Po kuse kusy dravá ji vlna rvala, a teď z ní pustá skála tu zbývá malá. Šedivá skála, tvrdý jen balvan holý, po nocích bez snů od něho hlava bolí – s úzkostí zřím, jak zvolna se, stále drolí. Kámen se sřítí – moře se sotva zvíří, hrozivě kol se na kraj až obzoru šíří, žádnou se, žádnou obětí neusmíří. A nikde lodi! Moře pláň nepřehledná – časem jen bouře na moři změnu zjedná, mrtvoly drahé vynáší k skále mé ze dna... [53]

MEZI DVĚMA SVĚTY.
Hluboké zřenice noci mne zavedly kdys pod větve stromu, jenž sám tu snil v daleké pláni; z krajiny nemoh’ jsem zachytit’ jedinký rys, zřel jsem jen, pod tíhou temnosti strom jak se sklání zde v daleké pláni. Cítil jsem, vítr jak s prudkostí do větví sáh’, s dravostí šelmy jak zavyl a kořist svou schvátil – z temnosti minulé do temna příští kde práh, strom mého života sténal a smutně se klátil, a vítr jej chvátil. Servány květy a za listem vítr rve list, z temnoty do tmy strom života smutně se kývá, na jeho haluzích ptáci svých nemají hnizd, myšlenek těžkých jen havran z nich do tmy se dívá – ach, co ještě zbývá! Tak jdu tím světem, jak těžký bych žil jenom sen, vím, to je noc, v níž se strom mého života zmítá – však ani za mnou, ni přede mnou nesvítá den, nevím ni odkud, ni kam se má pěšina splítá... A strom můj se zmítá. [54] V zpomínkách těžkých zřím jiný než tento náš svět: krajiny jeho jsou stopeny v tajemné páře, nad řekou z pohádky modrý tam vyrůstá květ, všecko sní v přísvitu stlumené večerní záře a zhaleno v páře. Tvorů ač nevidím, cítím přec srdce tam bít; do ticha tajemné zvony jen z hluboka znějí, ohlas jich rozchvívá k bolestné touze můj cit, jako zvon údery vlastního srdce se chvěji – slyš, zvony jak znějí! Zda je to kraj, z něhož vyšel jsem v života pláň? Nevím, jen vím, že jsem cizincem na této zemi, cizí tu hlahol mou zemdlenou oblétá skráň, neznaje vaší tu řeči jdu středem vás němý zde na této zemi. Úzkost mne objímá, kde se váš ozývá smích, cítím, jak pojednou půda mně pod nohou mizí, v chvíli té hořkost slz do mojich napadla lích: přátelé, odpusťte – cítím, i vy jste mně cizí... a vše kol mne mizí. Zástupy sám jdu a do dálky upírám zrak, tušení jiného světa jen duši mou svírá, přede mnou v dálce jejž zakrývá věčnosti mrak, marně jímž proniknout snaží se rozum a víra, ač touha mne svírá. 55 Ve větru osudů zmítá se života kmen, jeho až pádem zem jedenkrát zaduní temně – padne, jak lesy jich padají neznámých jmen. Kam potom na křídlech duše má vzlétne s té země, až kmen padne temně!... 56

SLEPÍ.
Viděl jsem slepé: vyhaslé oči, do prázdna upřený zkalený zrak, půlnoční temno, noha kam kročí – kormidla zbavený na moři vrak! Pokorně šli tak, kráčeli tiše davem, jenž kolem nich proudy se hnal, k nebesům hlavy vztyčeny výše, nehybný ve tváři každičký svalsval. Úzkostně každý držel se lana, nejistě kroky své ku předu ved’ – nikdo z nich neví, cíle kde strana, za vůdcem oddaně kráčejí v před. On vidí slunce, věčné zří hvězdy, báseň čte nebeskou s bezpočtem slok – oni jen za ním kráčejí vezdy, ubozí nevědí, kam šinou krok... l my tu, slepí, kráčíme žitím, před námi vůdce náš – kdo z nás ho zřel? Jen, že nás vede, tuším a cítím, kdo jest a kam jde, bych marně se přel. [57] On vidí slunce, věčné zří hvězdy, báseň čte nebeskou s bezpočtem slok – my za ním, slepí, kráčíme vezdy, v neznámo za vůdcem šineme krok... 58

MOUCHY.
Ne, nejsme lvi, leč mouchy uzavřené, jež v letu hlavou o sklo oken bijí – je ze žaláře touha k slunci žene, a teskně bzučí tichou melodií. Tam venku v kraji šírý prostor k letu, vzduch sluncem prohřátý a vůní sytý, tam louky leží, plny polních květů, a v stínu olší plyne potok skrytý. Pták letí k oblakům a na květ včela, kraj celý oddychuje volnou duší – a naším světem žalářní ta cela, a my v ní žijem’ bídný život muší. Jen křehké sklo nás ode všeho dělí, však marně o ně mouchy hlavou bijí – zpět padajíce lvem by zařvat chtěly, a bzučí jenom tichou melodií. A nevědí, že bzukotem svým dráždí jen obra, jenž tu v dumách čelo sklání – co chvíli bídnou lidskou mouchu vraždí, co chvíli život hyne v jeho dlani. [59]

PONTE DEI SOSPIRI.
Z moře kde paláců mramor se vtíná v jižního nebe oceán širý – nad černou vodou se obloukem vzpíná ponte dei sospiri. Kdo na něj vkročil nízkými vrátky, vědci, že dozní tón jeho lyry – nikoho k žití nevedl zpátky ponte dei sospiri. Nad mořem dávno minulých věků, pod nebem budoucna bez mezí, míry život náš klene se pochybných vděků – ponte dei sospiri. Z paláce zrození k paláci skonu cestou nám v bludech či s pochod ípochodní víry, se vzdorným čelem či ve hlavy sklonu ponte dei sospiri. Marně se otázkou chvějí rty bledé, jaký že života smysl je čirý – víme jen, na smrt že všecky nás vede ponte dei sospiri. [60] Tušíme dále, že s hádankou žití, v mlčící věčnosti oceán šírý s hromovým třeskotem jednou se sřítí ponte dei sospiri. 61

MODLICÍ KNÍŽKA MÉ BÁBY.
Když stíny večera se do mé jizby kradou a na své knihy zřím, jež kolem stojí řadou, tak často vzpomínám, jak nebožka má bába, již věkem sklíčená a stářím k smrti slába, jen jednu, jedinkou, tak drobnou měla knížku, v níž šeptem říkala si, z ruky činíc stříšku nad okem slábnoucím, jež divné se nám zdálo, když věčně ovlhlé se v prázdno zadívalo. Ta knížka drobounká, to byla její kotva; my k bábě tiskli se a dýchali jsme sotva, když nad ní schýlená se v koutku utišila ta stará její leb, už jako mléko bílá. A viděli jsme, mír jak zářil z jejích lící – zář divná, studená, jak měsíc v noci bdící; a z knížky vanul dech, jenž v podzim táhne s polí, jímž květy zmírají a hynou jejich stvoly; a staré rytiny jsme zřeli v udivení, jak za nás všecky mřel Pán Kristus v utrpení... Knih spousty shromáždil jsem v tiché svojí celi, my mnohou intimní jsme spolu chvilku měli, já často obracel jsem jejich velké listy – však v srdci ze všeho jen smutné amethysty své tvoří krystaly a nitro moje zbodly. [62] Mně ničím bozi jsou a ničím nejsou modly, má duše v úzkostech se chvěje nad knihami, jak holubice kdys v den spousty nad vodami... Dnes, když se pozdní svit chvěl na zlacených hřbetech děl různých dob a hlav, jsem po desíti letech sáh’ malé po knížce, že v dlani skoro mizí, z níž v báby podzimek svit štěstí padal ryzí. Zde knížka drobných stran, a tisk – pro staré oči. A listy obracím a čekám, až z nich vkročí klid v srdce komnatu jak dívka bosou nohou, dál, dále probírám se mnohou drsnou slohou – však úsměv útrpný jen budí tyto řádky v mé duši žíznivé, ni záblesk štěstí krátký... Ach, to je pohřbeno s mé báby prostým citem, hrob travou porostlý jest nyní jeho bytem – a vnuku zůstaly jen stářím zhnědlé listy a v duši... ostrých hran jen smutné amethysty... 63

DOBRO A ZLO.
Já hledám dobro, Kristus jeho jméno a láskou dýše úsměv Jeho vlídný – zda najdu Jej, než smrti vrátím léno mně Bohem půjčené, svůj život bídný? Již nejednou se ukázal mně v davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí, já uzřel v bledé záři jeho hlavu a cítil jsem se očištěn v té chvíli. Já cítil, hříchů tíž jak se mne padá, mně zdálo se, že perutě mi rostou, že do žil vniká nová síla mladá – a oči zřely svatou pravdu prostou. V tom žena přišla, rudý květ v svém vlasu, a čistý ovál tváře, skoro dětský, šat měla velkoměstský, těsný v pasu, vlas černé hedvábí a účes řecký. Vše v jejím zjevu vábná křivka hadí, jež svíjela se svůdně v každém kroku, a na rtech úsměv, k polibku jenž svádí, a touhy oheň hořel v černém oku. [64] Já cítil ženskou vůni hebké pleti – ó, darmo čelo chladit horkou dlaní! Pták zlověstný, hle, nad mou skrání letí... Mně kynula – a já, ó, já šel za ní! A divoce kdos zachechtal se v dáli, když schvátil jsem ji v objetí svých ramen – – Již její polibky mne na rtech pálí, a celého mne zažeh’ pekla plamen. Co tisknu ke hrudi, je lesklá zmije, kol těla vine se a v tvář mně syčí – teď divý netvor z ní se stal a vyje a krví podlité má oči býčí... Ó, s hrůzou prchám od něho jak štvaný a v prsou cítím těžký balvan viny... A nikde nezřím Tebe, Požehnaný! Jak bídný jsem! Ó, lidé, v tvář mou sliny! – Sám důtky výčitek jsem na se spletl a duši svoji do krve jsem ztýral... Hle, bílý květ zas u mé cesty zkvetl, jenž vadl již a pod nohou Zla zmíral. A zase uzřel jsem Jej v lidstva davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí – On ke mně obrátil Svou svatou hlavu a utkvěl na mně tichým zrakem chvíli. 65 A bylo mně jak Petru v hrozné noci; já hořce zaplakal nad samým sebou, že třtina jsem tu, vzdaná větrů moci, vždy klátící se mezi zlem a Tebou... 66

LEGENDA.
Vzali knihu svatou a psali mezi řádky, psali neunavně, a psali po staletí – smysl slov prý temný a rozum náš je krátký, oni otcové jsou, a my jsme jejich děti. Vzali knihu svatou a mezi řádky psali, každé prázdné místo již vyplněno glossou – potom knihu svatou tak lidu čísti dali, řkouce: V písmě čtěte, že my jsme světa osou! Avšak sklamali se: když knihu otevřeli, záře rozlila se, jak nebe když vzplá zoří – svítily to řádky, jež lidu zakrýt chtěli, svítily jak slunce, když ráno vstává z moří. Hořela v nich láska, jež tyto řádky žila, jež je sluncem věků, kol níž se světy točí – zářily z nich v duši, jež v smysl jich se vpila, nevýslovně dobré dvě tiché, mírné oči... [67]

ZA KRISTEM!
Opusťte chrámy, nechať se sřítí v rumy, břečťan ať temnou zelení svou je skryje – veliké doby nad námi křídlo šumí! V pokrytství kde jste skláněli před Bohem šíje, poklady, bloudi, kde jste Ho uplatit chtěli – ještěrka plachá ať má své hnízdo a zmije! Hříchy své kde jste lacino prodávat směli, darmo kde svaté jméno jste brali Krista – zlomocný durman v kout ať se kryje stmělý! Jak město židů v rumy ať zpustnou ta místa, není tam Boha, peleší kupců se stala – každý ať v srdci na velký příchod se chystá! Žádná vám oběť nebudiž pro Něj malá, rozdejte statky, rozdělte srdce v kusy, probuďte cnost, jež ve vaší hrudi spala. Přichází Svatý, k rameni spadá vlas rusý, pod trnem táhnou o blahu lidstva dumy, o štěstí lidstva, démon jež od věků dusí. Za Kristem k dobru! – Chrámy ať sřítí se v rumy! [68]

AUTO DA FÉ.
Vzplály všecky dávné hranice, celé nebe jimi zkrvaveno, jisker k výši vzlétly tisíce, v dýmu bezpočtukrát zaúpěno sváto jméno. Požárem táh’ vítr staletí: myslitele, po pravdě jejž čistá hnala touha, pannu v poupěti – všecky znova objala smrt jistá jménem Krista. Zněly písně v ohňů planutí, hrozný chorál síly neslýchané na tisících letěl perutí k bránám nebe, ježto ohněm plane: kde jsi, Pane? A On přišel; jako větru van kráčel krvavého ohně mořem, bratry, sestry objímal – a Pán, jehož brázdu slabí křivě ořem’, plakal hořem. [69] Hořce plakal pro ty tisíce, pro něž hrozné požáry ty vzňaty – ale pro ty plakal nejvíce, ježto vyslal kázat v hrad i chaty zákon svatý! Pro ně nejvíc pláčem usedal, již tu v komžích stáli, svíce v dlani, v přísné rysy ztuhlý každý sval, na rtech místo lásky požehnání – proklínání... 70

KRISTOVA OBĚŤ.
Vstal. Rozechvěl se hlas, jak oko jeho tklivý, jenž mluvil k zástupům a všady konal divy: „HleHle, to jest tělo mé, ó, všichni z něho jezte – že ještě zejtra dám je za vás v oběť, vězte.“ Chléb lámal, rozdával, a všichni z něho jedli. Než kdo z nich k slovu vstal, než zraků k Němu zvedli, děl: „To jest moje krev, z té všichni pijte, drazí, ó, zejtra za bratry se v černou hmotu srazí. Ó, povždy k druhu druh se v lásce, bratři, viňte, a co jste viděli, mou na památku čiňte.“ A zase lámal chléb, své tělo s nimi dělil, pít dával z kalicha, jejž krví svojí přelil. A pilo dvanácte, a pili z hroznů révy, a nerozuměli synové z matky Evy, co Mistr jejich děl – a zněly jejich řeči, a srdce Mistrovo, to svíralo se v křeči. Pak přišla hrozná noc a hrozné lidstva ráno, On, rozpjat na kříži, již zvolal: „Dokonáno“ – již oběť skončena, a slunce v mracích stálo, nuž ite, missa est – či ještě vám to málo?.... [71] Ba málo, Ježíši, Tvá oběť marná byla, jen symbol ze všeho a temná slova zbyla, jen víno v nádobách a bílé, přesné chleby a z kovu obraz Tvůj, přibitý na kříž hřeby. Že „na památku Tvou“ má láska vládnout světem, že každá rána Tvá má bílým zarůst květem, to oni nechápou, jen symbol zbyl a slova – a proto, Kriste, přijď se obětovat znova!... 72 OBSAH. I. Stránka Prsten7 Kvítí ve sněhu8 Vešla jste v přítmí dráhy mojí...10 My jsme se již dávno znali...12 Květy polní14 Harfa15 Bílý kalich17 Na lodi19 Dolů!22 Nenaučil jsem se zpívat...24 Pozdní květy26 Pozdě27 Sen28 Odpuštění30 Den na západě dohoříval...31 Chvíle33 Duše ženy34
II. Topoly37 Hlubina39 Stará místa40 Návrat42
[73] Stránka Srny44 Bolesti46 Osud48 Hodiny50 Jsou duše...51 Skála53 Mezi dvěma světy54 Slepí57 Mouchy59 Ponte dei sospiri60 Modlící knížka mé báby62 Dobro a zlo64 Legenda67 Za Kristem!68 Auto da fé69 Kristova oběť71
(Vytištěno v listopadu 1897.)
OPRAVA. V básni „Květy polní“ na str. 14. čti: A nedal bych to chudých barev kvítí místo „tvarů.“
Všechna práva vyhrazena.
E: tb; 2006 [74]