SRNY.

SRNY.
Vyšly srny plachých snění z houštin duše mojí v pláně – jak je ostré světlo denní, a kde zelené jsou stráně? Kraj, kam oko dozří, bílý, stráně také probělaly –– kam jste, srny, zabloudily, kde jste se tu, sněhy, vzaly? Všude jenom holé sněti, bez listu se stonek kývá, nad polem vran hejno letí, chladné ticho na zem splývá. Vlhké oči v udivení v jednotvárný obraz hledí, horký dech se v mlhu mění, dálky mizí v bílé šedi. Zachvěly se srny plaše, nazpět k lesům pohleděly; změnily se sosny vaše, jak jste, lesy, potemněly!... [44] Ne jak vyšly – hlavu k zemi vracejí se srny v lesy. Ach, jak houštiny jsou němy! Ptáku jara, kde jsi? kde jsi? Prchli ptáci, svadly květy – zatím v houštinách co snily plaché srny, v jiné světy ptáci s květy zabloudili... Vraťte se zas, srny, v houští, ukryjte se pod větvemi, kolem celý kraj je pouští, přikrčte se, srny, k zemi. Spadnou s nebe bílé sněhy, všecky cesty zapadají – zmizí řeka, zmizí břehy, bílé sněhy všecko stají. A vy černou pod chvojinou dále sněte, duše děti – neměly jste skrýši stinnou, plaché srny, opouštěti!... 45