KVÍTÍ VE SNĚHU.

KVÍTÍ VE SNĚHU.
Povadly květy, list padá s buků, podzimek zavzdychal v nich, všecko je ztlumeno v barvě i zvuku – na cestu napadal bělostný sníh. Souvrati zchudlé, rozryté líchy, všecko skryl kmentový šat; zbledly v něm radosti, zbělely hříchy, v kukle je motýl a pod zemí had. Zapadlou cestou kráčím tou plání; co kdysi vlnilo cit, květem co hořelo na lukách, stráni – pod sněhem mrtvo, a v srdci je klid. Myslil jsem, že již navždy tak bude; v hloubi jsem duše se chvěl, květy když našel jsem – sněženky chudé, naděje barvu a očisty běl. Něžný květ, jako chýlí se ve sny, ze sněhu kalíšek zdvih’ – princezna z pohádky, živůtek těsný, pod řasou zamžený pohled se mih’. [8] Šel jsem již cestou k prameni Lethe, kdo mě moh’ s pěšiny svést? Proč jsi tu vyrostl, andělský květe, kdo tě tu vyvolal v sněhu mých cest? Možno-li, tuchu nového jara že by tvůj přinášel zjev?... Oči mi zastírá lehounká pára, teplo se rozlévá do žil a cev. Přivírám oči – klam to snad pouhý, znova zřím – musím se chvět: nad bílým sněhem tu, jarní pln touhy, bělostné sněženky nevinný květ... 9