ODPUŠTĚNÍ.

Jan Rokyta

ODPUŠTĚNÍ.
Kde jest slunce? Kde jsou hvězdy moje? V náruč obejmula noc mne stinná, s čela stírám chladnou krůpěj znoje, v hruď se biji: moje, moje vina! Duše má, jak malý jsem a bídný! Vysoko vás vidím nad svou hlavou, jako zoře jest váš úsměv vlídný – a já? Hrob jen zarostlý jsem travou. Poklekněte, prosím, u té vlny země, sepněte své nad ní ruce bílé, v modlitbě své nakloňte se ke mně – snad to bude vykoupení chvíle. Snad se smiluje Bůh, skrytý v mraku, snad jej smíří vaší prosby chvění – snad mně svitne v čistém vašem zraku smilování boží, odpuštění... [30]