MODLICÍ KNÍŽKA MÉ BÁBY.

Jan Rokyta

MODLICÍ KNÍŽKA MÉ BÁBY.
Když stíny večera se do mé jizby kradou a na své knihy zřím, jež kolem stojí řadou, tak často vzpomínám, jak nebožka má bába, již věkem sklíčená a stářím k smrti slába, jen jednu, jedinkou, tak drobnou měla knížku, v níž šeptem říkala si, z ruky činíc stříšku nad okem slábnoucím, jež divné se nám zdálo, když věčně ovlhlé se v prázdno zadívalo. Ta knížka drobounká, to byla její kotva; my k bábě tiskli se a dýchali jsme sotva, když nad ní schýlená se v koutku utišila ta stará její leb, už jako mléko bílá. A viděli jsme, mír jak zářil z jejích lící – zář divná, studená, jak měsíc v noci bdící; a z knížky vanul dech, jenž v podzim táhne s polí, jímž květy zmírají a hynou jejich stvoly; a staré rytiny jsme zřeli v udivení, jak za nás všecky mřel Pán Kristus v utrpení... Knih spousty shromáždil jsem v tiché svojí celi, my mnohou intimní jsme spolu chvilku měli, já často obracel jsem jejich velké listy – však v srdci ze všeho jen smutné amethysty své tvoří krystaly a nitro moje zbodly. [62] Mně ničím bozi jsou a ničím nejsou modly, má duše v úzkostech se chvěje nad knihami, jak holubice kdys v den spousty nad vodami... Dnes, když se pozdní svit chvěl na zlacených hřbetech děl různých dob a hlav, jsem po desíti letech sáh’ malé po knížce, že v dlani skoro mizí, z níž v báby podzimek svit štěstí padal ryzí. Zde knížka drobných stran, a tisk – pro staré oči. A listy obracím a čekám, až z nich vkročí klid v srdce komnatu jak dívka bosou nohou, dál, dále probírám se mnohou drsnou slohou – však úsměv útrpný jen budí tyto řádky v mé duši žíznivé, ni záblesk štěstí krátký... Ach, to je pohřbeno s mé báby prostým citem, hrob travou porostlý jest nyní jeho bytem – a vnuku zůstaly jen stářím zhnědlé listy a v duši... ostrých hran jen smutné amethysty... 63

Básně v knize Světla a bludičky: