MODLICÍ KNÍŽKA MÉ BÁBY.
Když stíny večera se do mé jizby kradou
a na své knihy zřím, jež kolem stojí řadou,
tak často vzpomínám, jak nebožka má bába,
již věkem sklíčená a stářím k smrti slába,
jen jednu, jedinkou, tak drobnou měla knížku,
v níž šeptem říkala si, z ruky činíc stříšku
nad okem slábnoucím, jež divné se nám zdálo,
když věčně ovlhlé se v prázdno zadívalo.
Ta knížka drobounká, to byla její kotva;
my k bábě tiskli se a dýchali jsme sotva,
když nad ní schýlená se v koutku utišila
ta stará její leb, už jako mléko bílá.
A viděli jsme, mír jak zářil z jejích lící –
zář divná, studená, jak měsíc v noci bdící;
a z knížky vanul dech, jenž v podzim táhne s polí,
jímž květy zmírají a hynou jejich stvoly;
a staré rytiny jsme zřeli v udivení,
jak za nás všecky mřel Pán Kristus v utrpení...
Knih spousty shromáždil jsem v tiché svojí celi,
my mnohou intimní jsme spolu chvilku měli,
já často obracel jsem jejich velké listy –
však v srdci ze všeho jen smutné amethysty
své tvoří krystaly a nitro moje zbodly.
[62]
Mně ničím bozi jsou a ničím nejsou modly,
má duše v úzkostech se chvěje nad knihami,
jak holubice kdys v den spousty nad vodami...
Dnes, když se pozdní svit chvěl na zlacených hřbetech
děl různých dob a hlav, jsem po desíti letech
sáh’ malé po knížce, že v dlani skoro mizí,
z níž v báby podzimek svit štěstí padal ryzí.
Zde knížka drobných stran, a tisk – pro staré oči.
A listy obracím a čekám, až z nich vkročí
klid v srdce komnatu jak dívka bosou nohou,
dál, dále probírám se mnohou drsnou slohou –
však úsměv útrpný jen budí tyto řádky
v mé duši žíznivé, ni záblesk štěstí krátký...
Ach, to je pohřbeno s mé báby prostým citem,
hrob travou porostlý jest nyní jeho bytem –
a vnuku zůstaly jen stářím zhnědlé listy
a v duši... ostrých hran jen smutné amethysty...
63