MOUCHY.

MOUCHY.
Ne, nejsme lvi, leč mouchy uzavřené, jež v letu hlavou o sklo oken bijí – je ze žaláře touha k slunci žene, a teskně bzučí tichou melodií. Tam venku v kraji šírý prostor k letu, vzduch sluncem prohřátý a vůní sytý, tam louky leží, plny polních květů, a v stínu olší plyne potok skrytý. Pták letí k oblakům a na květ včela, kraj celý oddychuje volnou duší – a naším světem žalářní ta cela, a my v ní žijem’ bídný život muší. Jen křehké sklo nás ode všeho dělí, však marně o ně mouchy hlavou bijí – zpět padajíce lvem by zařvat chtěly, a bzučí jenom tichou melodií. A nevědí, že bzukotem svým dráždí jen obra, jenž tu v dumách čelo sklání – co chvíli bídnou lidskou mouchu vraždí, co chvíli život hyne v jeho dlani. [59]