BOLESTI.

Jan Rokyta

BOLESTI.
Ó, měl jsem také v žití jasné chvíle, kdy vlídná zář mé oblévala hrudy – však na píď slunce přišla stínu míle, květ radosti hned udusily trudy. Když slunce na mé chudé pole padlo, jak tisknul jsem se k hrudi tvé, ó, země! Pak v srdce mé své ostří vrylo rádlo, stín slunce skryl a padl na mé témě. A hned jsem cítil, země jak mně mizí, jak mezi ní a mnou se trhá příze – co drahé bylo, chladné je a cizí, a vysoko se vznáším v bílé říze... A z krásného zas oka paprsk padnul v mé duše úvrať, po světle jež žízní, květ kalíšek zved’, jenž tu k smrti vadnul – ne k životu však, jenom k další trýzni. Já mnil, to u mne Radost stojí žena, a povedu ji k svatebnímu loži... Však místo ženy – Bolest zkrvavená, a místo věnce svatebního – hloží... [46] Ať k srdci pronikne hrot kopí břitký a ruce mé ať zbodnou hrubé hřeby! Již z duše k zemi potrhány nitky – a sestra Bolest povznáší mě k nebi! 47