OSUD

OSUD
Kdos mračně hledí v síť mých cest, můj lačným okem stíhá krok – když v němém vzdoru svírám pěst, kdo stopil mně to ocel v bok? Čí strhla mne to hrozná dlaň, když zdvihnul jsem se, k zemi zas? Kdo s úšklebkem rve sobě v daň můj nejkrásnější květ a klas? Já nalil v rány oleje – on strhal mně s nich obvazy, z žil prchá žití naděje – on zrakem kapky provázíprovází. Když ticho dříme v města zdech a já bdím skloněn nad prací – vždy cítím jeho chladný dech a s očí že mne neztrácí. Když s vámi sedím, přátelé, se ptáte, proč jsem náhle ztich’? Vy smáli jste se vesele – a já uslyšel jeho smích!... [48] Jsem jeho, až ret oněmí a duše splyne s vesmírem – a snad i ještě pod zemí mne bude ssáti upírem! 49