NA LODI.

NA LODI.
V neurčitém kruhu splýval s oblohou můj obzor šírý, obléval jej světla příval, neměl mezí, neměl míry, A já chtěl jej změřit přece, zbádat na délku i v šíři... Nyní vím, že pluji v řece, voda proudí kol a víří. Sešel rok se s mnohým rokem, vím, co věděti jsem prahnul, obzor nyní měřím krokem, jejž jsem zrakem neobsáhnul. Země má jde na kraj lodi – stroje hučí, komín dýmá – divný brach loď proudy vodí, nad kormidlem stojí zpříma. Tváře bez masa, leb holá, z důlků janské mušky svítí, časem bez hlasu jen zvolá – přes palubu trup se řítí. [19] Otec můj šel za tím hlasem, loď se ani nezachvěla – kdo byl osením, je klasem, matička má zšedivěla. Horkou hlavu skládám v dlaně, na vodě se vlny honí; v zamyšlení zírám na ně – kdo se k mojí hlavě kloní? Ach, vy dítě čistých zraků, víte, kam ty vlny plynou? V moři, kde jsou hroby vraků, víte, že ty vlny zhynou? Chvějete se? Blíže ke mně, ruku oviňte kol pasu, duše má buď pevná země vaší noze v moři času! Nehleďte v ty kalné vlny, nezřete, kam plynou v dáli – hleďte, čím mé oči plny, zřetezřete, čím mé zraky vzplály! Široký můj obzor z mládí ve vaše se oko zoužil – to v své zornici vše svádí, po čem jsem kdy marně toužil... 20 Řeku brázdí lodní kola – dejte mně v své oči zříti: bez hlasu až vůdce zvolá, trupy dva se do vln sřítí... 21