DEN NA ZÁPADĚ DOHOŘÍVAL...

DEN NA ZÁPADĚ DOHOŘÍVAL...
Den na západě dohoříval a v úžasu kraj ztajil dech – my vyšli, v duších citů příval a pocel ticha na ústech. Kde lesy obzoru jsou hrází, jak vážná nebes nálada! My nevěděli, zdali vzchází nám slunce, či nám zapadá. My něvědělinevěděli, zdali plaše kol jeseň jde či podletí, jen tušili jsme, duše naše jak klesly sobě v objetí. Kdož ví, snad v toto okamžení se celičký náš život vlil, snad v jeho vlnění a vření ta největší jest ze všech chvil. Kdož ví, snad k ní se budem vracet, až určení nás rozvěje, až za dnem den se bude ztrácet, jak v moři deště krůpěje. [31] Snad ve tmách hrobu všecko zmizí, života smích i zalkání – a jediná ta chvíle ryzí nám nesmrtelnost zachrání... 32