DEN NA ZÁPADĚ DOHOŘÍVAL...
Den na západě dohoříval
a v úžasu kraj ztajil dech –
my vyšli, v duších citů příval
a pocel ticha na ústech.
Kde lesy obzoru jsou hrází,
jak vážná nebes nálada!
My nevěděli, zdali vzchází
nám slunce, či nám zapadá.
My něvědělinevěděli, zdali plaše
kol jeseň jde či podletí,
jen tušili jsme, duše naše
jak klesly sobě v objetí.
Kdož ví, snad v toto okamžení
se celičký náš život vlil,
snad v jeho vlnění a vření
ta největší jest ze všech chvil.
Kdož ví, snad k ní se budem vracet,
až určení nás rozvěje,
až za dnem den se bude ztrácet,
jak v moři deště krůpěje.
[31]
Snad ve tmách hrobu všecko zmizí,
života smích i zalkání –
a jediná ta chvíle ryzí
nám nesmrtelnost zachrání...
32