NÁVRAT.

NÁVRAT.
Zem’ ranním sluncem zulíbána září a v trávě hoří jitřní slzy blaha – v pláň vyšli milenci, tvář těsně k tváři, a bílým kvítím byla jejich dráha. Kdes v mlhách obzor nekonečný mizí, a kam jen zíráš, všude bílé kvítí a vůně, zář a čistá rozkoš ryzí... To vyšel člověk s Mladostí v pláň žití... Pak rozešli se plachým rukou stiskem, a člověk dále spěchal se svou duší – a šlo to o překot a šlo to tryskem, krev proudí tepnami a v spáncích buší. Kde konec je té pouti? V bílé mlze pláň života se tratí na obzoru – a jak v té páře rozplývá se v slze i síla odvahy a síla vzdoru. A člověk, zklamán do hlubin, se vrací k své Mladosti, k své nejprvnější lásce, kdy nad hlavami v modru pěli ptáci... a vidí, všecko, vše jak prohrál v sázce! [42] V kraj svého jitra navrací se zpátky – a nachází jen pustou, smutnou pláni; již k večeru se nachýlil den krátký a květy, stromy, vše je v umírání. Skráň složil do dlaní a ztrnul v snění. Co přinese mu ještě život krátký, již nebádal – jen po své dráze denní šel vzpomínkami k Mladosti své zpátky... 43