CHVÍLE.

Jan Rokyta

CHVÍLE.
Jdou chvíle v západ cestou mého žití – ta v bílém šatě jako ku oltáři, ta v černém závoji a smutek v tváři, ta trní ve vlase, ta polní kvítí. Jen jako ve snách zřím, jak zraky svítí: ten tichým úsměvem, ten slzou září, a jako pohled Magdaleny Maří ten nezkojitelnou se touhou nítí. Ó, jednu chtěl jsem navždy zadržeti, mou hvězdou aby byla v proudů sporu, bych na vše zapomněl s ní ve objetí. Však pozdě. Z dálky šátečkem mně točí a brzo splyne s mlhou na obzoru... Ó, věčně budu vidět její oči!... [33]