PRSTEN.

PRSTEN.
S démantem měl jsem prstenu kruh, do masa ryl se a vpíjel se do žil – vzpučelo v srdci símě, jež Bůh přede dnem zrození do něho vložil. Vyrostl palmy vysoký kmen, vějířem rozložil nad náma listy – kol plály květy neznámých jmen, a my v nich snili sen lásky své čistý. Červ zatím, který ve kmeni spal, procit’ a hlodal svůj určený podíl – prstenu kruh jsem s ruky své sňal, daleko od břehu do vln jej hodil. Myslel jsem: dávný zhltil jej čas, pod vodou zašlosti spočívá na dně – – bouř sáhla ke dnu, vyplynul zas a nyní srdce mé zachvátil zrádně. Svírá je jako kovová pěst, démant v něm vyrostl na mlýnský kámen..kámen... Bože, ten démant – slza tvá jest, prsten – to rozpjetí bílých tvých ramen!... [7]