TOPOLY.

TOPOLY.
Rovný kraj jak vodní hladina, pole, luka v šíř i dáli, alej topolů jej protíná – dávno již tu smutny stály! Dávno již jak prsty vztyčené ukazují vzhůru k nebi – dál jak dříve lidstvo spasené Spasitelům kuje hřeby. Slunce zmírá v krvi za lesy, na kraj závoj smutku padá – černých topolů, jak procesí, v západ míří dvojí řada. Nebe, dříve plno úsměvu, zvážnělo teď v celé šíři – celá země mlčí bez zpěvu, vyletěli netopýři. Řadou jako v středověku kdys mniši v černých řízách stojí, šepcí chmurný žalm: „De profundis, věčný mír ať mrtvé zkojí!...“ [37] Umřel den a pohřben v minulost dobrý jeho čin i podlý – jako člověk byl tu chvíli host... topoly se za něj modlí... 38