MY JSME SE JIŽ DÁVNO ZNALI...

MY JSME SE JIŽ DÁVNO ZNALI...
My jsme se již dávno znali, což já vím kdy, drahá duše? Bylo to kdys nazpět v dáli, kam se vracím v temné tuše. Vím, i ty se v čas ten vracíš, když se hlava k ňadrům sklání a ty s duší svou se ztrácíš v zamyšlení, v zadumání. Vzpomínáš, jak tehdáž bylo, duše tvá se dávnem zpíjí – před tebou je všecko bílo od růží a od lilijí. Ňadra dmou se těžkým vzdechem, oko patří do daleka – ale jenom temným echem hučí dávných věků řeka. Tak, až naše dny s ní splynou, v jiném světě, v jiném čase, každý podobu snad jinou, setkáme se, duše, zase. [12] V oči sobě pohlédneme, byť jen na okamžik malý – myšlénkou se zachvějeme: Kde a kdy jsme se již znali? 13