NENAUČIL JSEM SE ZPÍVAT...

Jan Rokyta

NENAUČIL JSEM SE ZPÍVAT...
Nenaučil jsem se zpívat, chléb můj vždycky býval tvrdý, kol mne muselo se stmívat – ale na vše to jsem hrdý. Zpívat jsem se nenaučil, skládal jsem jen hlavu v dlaně, otázkami jsem se mučil, stíhal záhad plaché laně. Kolem tísnily se skály, a já kráčel po kamení – jenom bílé hvězdy plály na mé cesty, v moje snění. Nikdo nechtěl kráčet se mnou – ani vy nechtějte jíti mojí skalní stezkou temnou: v trní zde se mění kvítí. Nemohl bych na kamení vaše krvavé zřít stopy, cítit vašich údů chvění, zřít, jak zrak se v slzách topí. [24] Jen, jak oko slzou svítí, trpně bych se musel dívat, nemoha vás utěšiti: nenaučil jsem se zpívat... Dnové moji v zamyšlení na mne dívají se přísně – údělem mým, drahá, není zpívat usměvavé písně. 25