KVĚTY POLNÍ.

Jan Rokyta

KVĚTY POLNÍ.
Hrst květů lučních jak mé chudé žití, jak rostou v opuštění polních cest, jste v kytičku mně svila černou nití – v ní tráva, pomněnka a zvonek jest. Mých u cest chudá metlice jen roste a vítr její laty rozchvívá, zde vzpomínky je modré kvítí prosté a k pokání mne zvonek vyzývá. Toť život můj, ty květy s chvějnou travou, jež zdobí nejvýš z rána rosy třpyt – vy nevíte, co táhlo mojí hlavou, když vinula jste kol nich černou nit. Toť život můj, ty s travou polní květy, toť moje noci jsou a moje dny – však je žiju s hořkostmi i vzněty a nedal bych je za královské sny! A nedal bych to chudých tvarůbarev kvítí ni za tropických květů kolorit – vždyť nad nimi mně vaše oko svítí... Dík za květy – i za tu černou nit! [14]