MEZI DVĚMA SVĚTY.

MEZI DVĚMA SVĚTY.
Hluboké zřenice noci mne zavedly kdys pod větve stromu, jenž sám tu snil v daleké pláni; z krajiny nemoh’ jsem zachytit’ jedinký rys, zřel jsem jen, pod tíhou temnosti strom jak se sklání zde v daleké pláni. Cítil jsem, vítr jak s prudkostí do větví sáh’, s dravostí šelmy jak zavyl a kořist svou schvátil – z temnosti minulé do temna příští kde práh, strom mého života sténal a smutně se klátil, a vítr jej chvátil. Servány květy a za listem vítr rve list, z temnoty do tmy strom života smutně se kývá, na jeho haluzích ptáci svých nemají hnizd, myšlenek těžkých jen havran z nich do tmy se dívá – ach, co ještě zbývá! Tak jdu tím světem, jak těžký bych žil jenom sen, vím, to je noc, v níž se strom mého života zmítá – však ani za mnou, ni přede mnou nesvítá den, nevím ni odkud, ni kam se má pěšina splítá... A strom můj se zmítá. [54] V zpomínkách těžkých zřím jiný než tento náš svět: krajiny jeho jsou stopeny v tajemné páře, nad řekou z pohádky modrý tam vyrůstá květ, všecko sní v přísvitu stlumené večerní záře a zhaleno v páře. Tvorů ač nevidím, cítím přec srdce tam bít; do ticha tajemné zvony jen z hluboka znějí, ohlas jich rozchvívá k bolestné touze můj cit, jako zvon údery vlastního srdce se chvěji – slyš, zvony jak znějí! Zda je to kraj, z něhož vyšel jsem v života pláň? Nevím, jen vím, že jsem cizincem na této zemi, cizí tu hlahol mou zemdlenou oblétá skráň, neznaje vaší tu řeči jdu středem vás němý zde na této zemi. Úzkost mne objímá, kde se váš ozývá smích, cítím, jak pojednou půda mně pod nohou mizí, v chvíli té hořkost slz do mojich napadla lích: přátelé, odpusťte – cítím, i vy jste mně cizí... a vše kol mne mizí. Zástupy sám jdu a do dálky upírám zrak, tušení jiného světa jen duši mou svírá, přede mnou v dálce jejž zakrývá věčnosti mrak, marně jímž proniknout snaží se rozum a víra, ač touha mne svírá. 55 Ve větru osudů zmítá se života kmen, jeho až pádem zem jedenkrát zaduní temně – padne, jak lesy jich padají neznámých jmen. Kam potom na křídlech duše má vzlétne s té země, až kmen padne temně!... 56