SLEPÍ.

SLEPÍ.
Viděl jsem slepé: vyhaslé oči, do prázdna upřený zkalený zrak, půlnoční temno, noha kam kročí – kormidla zbavený na moři vrak! Pokorně šli tak, kráčeli tiše davem, jenž kolem nich proudy se hnal, k nebesům hlavy vztyčeny výše, nehybný ve tváři každičký svalsval. Úzkostně každý držel se lana, nejistě kroky své ku předu ved’ – nikdo z nich neví, cíle kde strana, za vůdcem oddaně kráčejí v před. On vidí slunce, věčné zří hvězdy, báseň čte nebeskou s bezpočtem slok – oni jen za ním kráčejí vezdy, ubozí nevědí, kam šinou krok... l my tu, slepí, kráčíme žitím, před námi vůdce náš – kdo z nás ho zřel? Jen, že nás vede, tuším a cítím, kdo jest a kam jde, bych marně se přel. [57] On vidí slunce, věčné zří hvězdy, báseň čte nebeskou s bezpočtem slok – my za ním, slepí, kráčíme vezdy, v neznámo za vůdcem šineme krok... 58