AUTO DA FÉ.

Jan Rokyta

AUTO DA FÉ.
Vzplály všecky dávné hranice, celé nebe jimi zkrvaveno, jisker k výši vzlétly tisíce, v dýmu bezpočtukrát zaúpěno sváto jméno. Požárem táh’ vítr staletí: myslitele, po pravdě jejž čistá hnala touha, pannu v poupěti – všecky znova objala smrt jistá jménem Krista. Zněly písně v ohňů planutí, hrozný chorál síly neslýchané na tisících letěl perutí k bránám nebe, ježto ohněm plane: kde jsi, Pane? A On přišel; jako větru van kráčel krvavého ohně mořem, bratry, sestry objímal – a Pán, jehož brázdu slabí křivě ořem’, plakal hořem. [69] Hořce plakal pro ty tisíce, pro něž hrozné požáry ty vzňaty – ale pro ty plakal nejvíce, ježto vyslal kázat v hrad i chaty zákon svatý! Pro ně nejvíc pláčem usedal, již tu v komžích stáli, svíce v dlani, v přísné rysy ztuhlý každý sval, na rtech místo lásky požehnání – proklínání... 70