TOPOLY.
Rovný kraj jak vodní hladina,
pole, luka v šíř i dáli,
alej topolů jej protíná –
dávno již tu smutny stály!
Dávno již jak prsty vztyčené
ukazují vzhůru k nebi –
dál jak dříve lidstvo spasené
Spasitelům kuje hřeby.
Slunce zmírá v krvi za lesy,
na kraj závoj smutku padá –
černých topolů, jak procesí,
v západ míří dvojí řada.
Nebe, dříve plno úsměvu,
zvážnělo teď v celé šíři –
celá země mlčí bez zpěvu,
vyletěli netopýři.
Řadou jako v středověku kdys
mniši v černých řízách stojí,
šepcí chmurný žalm: „De profundis,
věčný mír ať mrtvé zkojí!...“
[37]
Umřel den a pohřben v minulost
dobrý jeho čin i podlý –
jako člověk byl tu chvíli host...
topoly se za něj modlí...
38