NÁVRAT.
Zem’ ranním sluncem zulíbána září
a v trávě hoří jitřní slzy blaha –
v pláň vyšli milenci, tvář těsně k tváři,
a bílým kvítím byla jejich dráha.
Kdes v mlhách obzor nekonečný mizí,
a kam jen zíráš, všude bílé kvítí
a vůně, zář a čistá rozkoš ryzí...
To vyšel člověk s Mladostí v pláň žití...
Pak rozešli se plachým rukou stiskem,
a člověk dále spěchal se svou duší –
a šlo to o překot a šlo to tryskem,
krev proudí tepnami a v spáncích buší.
Kde konec je té pouti? V bílé mlze
pláň života se tratí na obzoru –
a jak v té páře rozplývá se v slze
i síla odvahy a síla vzdoru.
A člověk, zklamán do hlubin, se vrací
k své Mladosti, k své nejprvnější lásce,
kdy nad hlavami v modru pěli ptáci...
a vidí, všecko, vše jak prohrál v sázce!
[42]
V kraj svého jitra navrací se zpátky –
a nachází jen pustou, smutnou pláni;
již k večeru se nachýlil den krátký
a květy, stromy, vše je v umírání.
Skráň složil do dlaní a ztrnul v snění.
Co přinese mu ještě život krátký,
již nebádal – jen po své dráze denní
šel vzpomínkami k Mladosti své zpátky...
43