ŠKEBLE.
Bídný jako škeble v písku,
kterou z hlubin, ze dna moře
příliv zanes’ na břeh plochý –
teskním země na pobřeží...
Ubohá ty, bídná škeble,
vyvržená z hloubi moře,
které, věčné, zrodilo tě
ve svojich vod nekonečnu
proudy svými, vlnobitím,
velké hrudi oddycháním
do snění tě kolébalo,
písní svojí neustálou,
bouřlivou i konejšivou
plnilo dni všecky tvoje,
všecky tvoje dni i noci!...
A teď vržena jsi na břeh,
ve svět cizí, nehostinný,
73
v němž tě hrozná mučí žízeň,
které nikdy nezažene
ani rosa jasných nocí,
ani příval jarních bouří.
Hrozná žízeň, nejistota,
co ti nese příští chvíle,
jaký osud v ní se skrývá
pro dvě vrásčité tvé misky,
pro tvou bytost mezi nimi,
chvějící se, delikátní,
nemohoucí odervat se
od své schrány, od vězení...
Co tě na tom břehu čeká?
Budeš tu snad hříčkou dětí
se svou žízní, se svou touhou,
se svou mukou, uzavřenou
ve dvě chladné misky tvrdé,
s veškerým svým utrpením,
velikým jak valné moře,
jehož příboj šumí v dáli...
Železné snad rozevrou tě
prsty, nožík vivisekce
zajede v tvou bytost měkkou,
bude pátrat břitkým ostřím
po složení tvého bytí...
Nebo těžká pata zdrtí
tvrdou, a přec křehkou schránu,
74
zničí, co v ní choulilo se
uděšeno, ulekáno,
ale co přec bylo pravou
podstatou té křehké hmoty –
a ty marně vykrvácíš
na pobřeží cizí země...
Či kdos přijde se rtem tučným,
s býčím týlem vypaseným
a s cynickým usmíváním,
zdvihne s břehu misky šedé,
rozevře je, vypije z nich,
co tvořilo žití tvoje,
se vším bláhovým tvým sněním,
s tvými touhami a žaly,
se štěstím tvým, utrpením –
vše to spolkne jícen chtivý,
tlustý jazyk zamlaskne si –
a tvou schránu vyprázdněnou
rudé ruce tučných prstů,
zarostlé jak zvíře srstí,
zahodí, ať kam chcechce, letí,
mezi býlí, mezi trní,
do písku neb do kamení...
A jen drsné zachechtání
provodí ji na té cestě...
Ubohá ty, bídná škeble!
Cítím s tebou bolest tvoji,
75
žhavou touhu po příboji,
po příboji, po přílivu,
po náručí spěšné vlny,
která by tě strhla zpátky
v moře hloubi nezměřenou,
která by tvou bolest skryla,
na té zemi vytrpěnou...
76