Pouta a peruti (1905)

Básně, 1898-1905, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
POUTA A PERUTI
[1] JAN ROKYTA: POUTA A PERUTI
BÁSNĚ (1898–1905)
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1905
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
TISKEM „UNIE“ V PRAZE
[4] SVÉMU MILÉMU TCHÁNU FRANTIŠKU REINEROVI PŘIPISUJI TUTO KNIHU
[5] I.
POUTA A PERUTI
[7]
UTÝRANÝ, UTLUČENÝ...
Utýraný, utlučený na tvář klesám v šedou hrudu – – Což ten les je bez ozvěny? Což vždy otrokem jen budu? Doma žena milých lící vzala by mou hlavu v dlaně – – Jací jsme to trpaslíci! Drsný hlas a bič je na ně... „Máte mozek s myšlenkami? Naše,Naše jsou, vše vypijeme – král i kněz i bůh je s námi, země, nebe, všecko němé...“ Cítím, jak mně mozek pijí, cítím, krev jak ze žil střebou – za rokem rok chvatně míjí, marná touha: býti sebou... 9 Tvrdou lebku v kadlub hnětou, mění podobu mé tváře... Ty chceš k slunci za svou metou, stůj však! slyš: bič otrokáře!... 10
POTKAL JSEM PÍSNĚ NEVYZPÍVANÉ...
Potkal jsem písně nevyzpívané na lesní cestě v šumění jedlí – poznal jsem řízy ze snění tkané, poznal jsem oči, jež ke mně se zvedly. Pohlédly na mne zamženým zrakem, jakým se na nás minulost dívá, když, co kdy bývalo, odlétlo ptákem, který kdes za lesy daleko zpívá. Hluboko v duši hleděly dlouze závojem z pavučí minulých roků – a já jsem náhle zachvěl se v touze od světa dáti se v sled jejich kroků. A já jsem náhle pocítil sílu servati pouta, jež bytost mou tísní, obludu střásti, jež chvátí mne v týlu, utéci od světa za svojí písní... 11 Utéci v hluboké, hluboké hvozdy, o nichž mé mládí uprchlé snilo, samotám vyzpívat s lesními drozdy, co ještě v úkrytu duše mé zbylo – – – Prudký vzmach rukou – a řetězy chřestí, zjevy, jež potkal jsem, zlekány mizí, v mroucím jich oku mře písní mých štěstí – za mnou se chechtá kdos hrubý a cizí... 12
JEPTIŠKY.
Jeptišky chmurné po mých cestách chodí, v závojích černých zahalené hlavy, v černém tom rámci duši moji straší nádech jich tváří mrtvý, popelavý. Kostnaté ruce křečovitě spjaté růženec ovinuje ze klokočí, z hlubokých důlků jako žhavé uhly příšerné na mne upírají oči. Chvílemi zapomenu na ty zjevy: cesty mé plny slunečního světla, duhoví motýlové letí v duši, která se pestří jako louka zkvetlá. Od hrudy skřivan píseň nese k nebi, od nebe k zemi trilky jeho prší – s vlajícím vlasem mladá radost chodí poli a lesy, dolem, po návrší... 13 V tom jak by náhle slunce zatmělo se, příšerný stín jak terč by jeho zaleh’ – sinavý svit mým krajem rozlévá se po nivách, po horách i po úvalech. Zmlkají ptáci, bázlivě se kryjí, motýlů nočních druž v kraj vyletěla, v úzkosti radost se skloněnou šíjí v houštiny lesů zašla sesmutnělá. Tísnivé ticho, mním, že v ruce času ze sutky slyším písek padat v sutku... Po cestě ke mně zdlouha, strašidelně blíží se černé jeptišky mých smutků... 14
KŘÍDLA. OKTAVIANU WAGNEROVI.
Stichl ruch města... Obrovský hřídel denního vření nehybný stojí, spí, co se týčilo v pýše, i co se koupalo v znoji – v ticho mé jizby šumí, ach, šumí tisíce křídel. Tisíce křídel, tisíce perutí o knihy bije, o stěny, klenutí, vyletět touží ve volné prostory, nad střechy domů, nad věže, nad hory, nad mraky setmělé vysoko letící, nad sféru ovzduší k bílému měsíci, k bílému měsíci, ku hvězdám rozsetým, k nebesům vzývaným, k nebesům prokletým, výše, než člověk si nebe své postavil, kde nikdo nesmál se, v bolesti nezavyl, dále, než dosahá člověcké ponětí, dále, než dospějí poslední staletí, dále, než věčnost v svém rozletu zaletí... 15 A já jen slyším, jak nadarmo tlukou, nadarmo krvaví trýzní a mukou, nadarmo třísní se ve prachu vězení, zoufalý rozmach nic v osudu nezmění: na střeše sedí ten nepřítel sveřepý – – křídla se o zdi jen třepí a roztřepí... Umírá, umírá v jizbě mé šumění tisíce křídel, budí se čela k pýše a budí se čela k znoji – vynášet jedny a drtiti jiné se strojí obrovský, železný života hřídel... 16
PÍSEŇ.
Ze slz písně rostou, květy krvavé, Neznámý poslal mne trhat je v údolí slzavé. Svět jich tvary vidí, barvu hořící – já jen vím, krví že živeny, slzami tisíci... 17
HOŘKÁ MOUDROST.
Žití na úbočí hořká moudrost roste – tisíckráte zkvete, tisíckrát ji skoste. Slziček tu vstává kvítí zkrvavené, kam zří oko, plno zahořklého rmenermene. Čekanky jsou všude, plno zeměžluči – hořké, hořké, hořké moudrosti nás učí!... 18
PÍSNĚ BOLESTI.
I.
Duše má, proč jsi tak rozbolestněna – mníš, že ta cesta se za obzor ztrácí?... Jsi jako zlomená, ztracená žena: uprostřed smíchu jí k hořkému pláči. Jsi jako napjatá na harfě struna: vysokým tónem se do tance směje, kolem ní radost jen rodí se slunná – struna však v bolesti mukách se chvěje... 19
II.
Moje minulosti, moje příští – kam jste, cesty moje, zmizely! V dálku šíré vody jen se blyští, uprostřed můj balvan omšelý. Bolest obě cesty zatopila, stiskem zubů krvaví se ret – skála přítomnosti jen mi zbyla, bych měl o co lebku rozbíjet... 20
III.
Přišla ke mně Radost, rajský úsměv na rtu – a já myslil, osud obrátil mně kartu. Na rty jsem jí hleděl, jak se štěstím smějí – neviděl jsem, v očích že se slzy skvějí...
21
MÍVAL JSEM PŘÁTELE...
‘MívalMíval jsem přátele, žili jsme vesele, mnohou jsme v družných hovorech probděli noc, radostně cítili písně kouzlo a moc. Snili jsme, toužili, v srdcích se bouřili proti všem mocným, kteří ovládli svět; každý jsme tušil cos v sobě nového tkvět, plány jsme spřádali, v knihách jsme skládali, co vřelo v srdcí nadšených pohárech, co plálo v citů vzbouřených požárech. Snili jsme, bláhoví, svět že se obnoví krví, jež ze srdcí do svých vlili jsme knih, život náš žíznivě lid že pít bude z nich. Pak přišlo sklamání, studené poznání: 22 svět měl jen lhostejnost k nám, ba ránu a škleb, kameny splácel nám za srdcí bělostný chléb. Než jsme to poznali, mladost jsme prohráli, za námi za horou její doznívá hlas – a nás zde, přátelé, kterak proměnil čas! Sotva se potkáme, ruku si podáme – nezdá se vám, že druhové ti jsou nám blíž, kteří již setřásli tohoto života tíž?... Tak jsme se rozešli, bychom se nesešli. Daleko od vás se cesta má zatáčí, peluň tam roste a trní a bodláčí – k boku však žena má, slunce je nad náma, daleké, široké strou se před námi obzory, jako kdys za mládí zvou mne: Za noryhory, za noryhory!... 23
OSTROV OSAMĚNÍ.
Zřím v dumách ostrov osamění v dál oceánu ztracený, kol něhož vlny jen se pění, paprsky slunce zlaceny. Jen jitra vstávají s ním svěží a uléhají večery – a od pobřeží do pobřeží klid peruť říšíšíří bezměrý. Jen prales dávné spřádá dumy, zní ptačích písní zázraky, mech tichých laní kroky tlumí – a nad vším táhnou oblaky. Zde rány seker nezní temně a výstřel ptáka nezleká – jak za pravěku v mládí země, než vytvořila člověka... 24 Ó prchnem, duše, společnosti, jež svobodný náš dusí dech – a odplujeme plavci prostí, kde tichých samot dumá břeh... 25
ODDANOST.
Ruku svěřila’s mé ruce důvěřivě, na rameno moje hlavu schýlila jsi – cesta naše jedna po života nivě, jedna nerozdílná na vše příští časy. V květy, bílé květy, jež nám rostly v snění čísi drsná ruka nasila sic trní, z houští černavého vlk sic zuby cení – to však neděs, ženo, tvoje oko srní. Ostny vyjmu, jež v tvé nožky zabodány, ty zas z nohy mojí jehlu trní křivou – v studánce svých citů vymyjeme rány, zhojíme je divemdivem, její vodou živou. Proti dravé šelmě oheň lásky máme, před ním odplíží se v houštiny své zloby – a my, ženo, dále za sluncem se dáme cestou nerozdílnou na vše příští doby... 26
CO TO DNES TÁHLO V LESA KORUNÁCH?
Co to dnes táhlo v lesa korunách, když nám tak tiše bylo v duši? U nás již dávno, dávno po boji, srdce mír nic nám neporuší... Vichr snad naší smutné přešlosti upíří peruť rozpjal k letu, vyhledat chtěje naše zákoutí, kde planou svíce našich vznětů? Uhasit chtěl je zlobným vanutím, proniknout duše mrazným dechem, zděšené naše schvátit bytosti, od sebe rozvanout je spěchem?... Byl-li to on, pak jeho zlobný let bez škody naši minul duši – u nás již dávno, dávno po boji, srdce mír nic nám neporuší... 27
DÁLE!
Po dalekých stráních polipolí stuhy cest se vinou bílé. Svítí v dálku do okolí – i k mé duši zasmušilé. Na vysluní po úbočí tichounce se k slunci plazí – nemohu s nich strhnout očí, touha k nim až v těle mrazí! Stíhám jejich zátočiny, jimiž k návršině míří – a dál za ni ve svět jiný, jenž se bůh ví kam až šíří... Jaké jsou tam lesy, nivy, jaké dědiny a města?... Pojď, má duše, zřít ty divy, každá z těch k nim vede cesta! 28 Až nás doprovodí k výším, kde teď obzoru jest čára – snad v své hrudi neklid stiším, jenž v ní věčným ohněm hárá. A když cesty jiným směrem půjdou tam zas v dálné hory – půjdem s touhy Ahasverem dál zas, jiné za obzory!... 29
CO JSI TO V MOU DUŠI NASIL?
Co jsi to v mou duši nasil, věčný, nezbádaný bože! Marně toužím v míru asyl, marně v hebké klidu lože. Podupáno, pošlapáno, zas to kvete petrklíči – udušeno, zprobodáno zas to hlavu k slunci týčí! A již duše žízní prahne, vzhůru, vzhůru, řičí oři! – rychle v klus, kam oblak táhne, zpátky neohlížej se, tam hoří! 30
V MÉM KRÁLOVSTVÍ. LUDVÍKU KUBOVI.
Jsem-li otrok v zemské slzí dolině, jím-li v potu tváří denní chléb svůj tvrdý – tady na mých snění pyšné výšině pán jsem sebevládný, na své panství hrdý. Zde mně nesmí nikdo dáti pohany, nikdo nesmí na mne vrhnout pohled křivý – sám jsem pán svůj tady, sám svůj poddaný, věčný chléb zde jídám, vzrostlý z duše nivy. Lidskou zášť jsem tady vyplel z kořene, květů, jež tu rostou, nikdy nepokálí – sem zvu k hodům pouze duše spřízněné, které světem chodí, které zašly v dáli. Rány zasazené nic tu nebolí v kruhu čistých duchů, v sluncí věčných záři: a když pohled padne v zemské údolí – jak jsou malincí tam naši otrokáři! 31
II.
V ŽIVOTĚ A VĚČNOSTI
33 ZA MRTVOU SESTROU. PAMÁTCE SESTRY BARUŠKY.
I.
Na břehu černé řeky seděla, kolem vše stín, jen ona bílá v něm, žena, půl dívka, duše bez těla – za skalou kdesi v dálce živých zem. V jakém to mračném, chmurném pohoří černých vod beze zvuku plyne proud – na čelech skal tu jitro nevzhoří, kam spějí duše, prosté zemských pout. A ona ráda měla slunce svit, ona tak milovala ruch a šum, jásala, když vzlét skřivan pod blankyt k vysokým, nekonečným nebesům. Ona tak ráda noc měnila v den, na vlnách tance k ránu hýřila, 35 jásavý houslí zpěv pln hravých změn pouta jí snímal, jež ji tížila. A zde tak ticho, ticho bez hranic, věčné tu, nekonečné dumy klín – a ona sama vždyť už není víc, nežli jen bílý, mlčelivý stín... Umřely její touhy, smích i vzdech, umřel i její neskrocený vzdor – oddaně brala na druhý se břeh, když pro ni připlul s přívozníkem vor... 36
II.
Na nádraží v chvatu s Bohem jsem ti dal, viděl tvoji radost, že mne ještě zříš, že jsem mohl ještě přispěchat ti blíž, ku odjezdu vlak než táhle zahvízdal. Jak jsi jméno moje z dálky zavýskla, v davu když s mým okem setkal se tvůj hled, jak jsi na má ústa přissála svůj ret, jak jsi se k mým prsům všecka přitiskla! Co vše v okamžiku chtěla jsi mně říc’ před svou jízdou v dálku nocí do rána! Dýchala jsi krátce jako uštvána a krvavou růží vzhořela tvá líc. Však již zvonek volal... Ještě zrak stih’ zrak, ruka stiskla ruku, šat tvůj zašustěl... Neviděl jsem, stín že příšerný se ztměl, za tebou že, sestro, vplížil se v ten vlak... 37
III.
Přijel jsem k tobě, sestro má, jak jsi si vždycky přála – ani jsi jméno mé nevzkřikla, ani se nezasmála. Ztrnule tak jsi ležela ledová, smutná, vážná – nežli jsem zvědět moh’, pohasla v nebi tvá hvězda strážná. Vyhasly oči, úsměv shas’ – jaká to s tebou změna! Ležíš tu bílá, lepší nás, ze všeho očištěna. Posvátnou září zjasněna z končin, kam duch tvůj odlít’, ruce že bezděky sepínám, rty že se chtějí modlit. 38 A přec mně hrdlo svírá žal pro tvoji shaslou svíci – pro všecka slova bratrská, jež jsem ti ještě měl říci... 39
IV.
Toužila jsi do Čech zpátky po objetí staré matky – zatím shas’ tvůj život krátký. Krátký – a přec dlouhý dosti, by ti dal pít do sytosti, co číš žití jedu hostí. Abys jako muška bílá po plameni zatoužila, křídla svá v něm upálila...
40
HŘBITOV. MARYANU ZDZIECHOWSKÉMU.
Na pokraji ležím boru, v růžovém kde vřesovišti nový zárod lesa pučí. Kol mne moře proutků vřesu, zvonky drobně pokropených, bez pohnutí z půdy vstává. Nad něj tenká lesní tráva vypnula se metličkami, jimiž vítr stále chvěje – a dál, kam bys kámen hodil, v smutek šedých, nízkých mračen kmeny sosen zdvíhají se. Z dola stíny fialové po kmenech se vzhůru plazí, výše k větvím rez je sžírá, a kde na chomáčích chvoje patina se usadila, vítr šumí, šumí, šumí – kdo té písni porozumí!... 41 Jak by na obrovské harfě neviditelná čís ruka dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává, od nejnižší struny z kovu k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí, a pak zase slábne, slábne, na strun vlnách zpět se vrací k tónům přehluboké dumy – kdo té písni porozumí!... Při tom lesů rozšumění vzpomínka mne k nebi vznesla a na křídlech šedých mračen zanesla mne v dálnou Litvu, umlčenou, ušlapanou, v smutné dumy zadumanou. Divný les tam zakýval mi, poutníkovi z dálné země, která kdysi vlastní slávou z plné hrudi oddychala, ale nyní jako Litva ve věnci hor tiše leží umlčená, ušlapaná, v smutné dumy zadumaná. 42 Se sosnami křivých větví vysoké tu rostly kříže, pnoucí se jak borovice vzhůru k šedivému nebi. Z dálky nepoznal’s, co kmeny – a co pně jsou smutných křížů, jenom cos ti v nitru dělo, že nerostou v každé zemi také lesy jako tento. Až když krok tě přived’ blíže, zřel jsi, kmenů polovice jen že v koruny se šíří, druhá teskně rozepíná křížem břevno na dvě strany, pro hřebů hrot připravené, pro dvě ruce zkrvavené... Zdiven stanul jsem v tom lese, oči bezděk spustil k zemi, a ta, zřel jsem, jak se vlní nesčetnými mohylami. Tráva, vřes tu rostly na nich, mlčení v nich spočívalo, a z těch srdcí, jež tu tlela, z těl, jež tady práchnivěla – rudohnědé rostly kříže, převysoké, bezejmenné, chvojí sosen zastíněné. 43 Do vřesu jsem jak zde used’, přiklonil se k tichu mohyl – a výš nad mou hlavou táhlo lesa toho rozšumění, jako píseň vzcházející z hrobu temnosti a hloubi, do výše se vznášející, kde se mračno s mračnem snoubí, jako píseň dávných věků, přehluboké minulosti, letící v čas po člověku, do budoucna, do věčnosti... Vítr staletí táh’ nad mnou v lese ze křížů a sosen, jak by na obrovské harfě neviditelná čís ruka dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává, od nejnižší struny z kovu k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí a pak zase slábne, slábne, na strun vlnách zpět se vrací k tónům přehluboké dumy, nade hroby šumí, šumí – kdo té písni porozumí!... 44
SMRT.
Večerem v plachetce bílá žena s vlídným a soucitným úsměvem tiše smrt nesla se zamyšlena s podivným na rtech nápěvem. Nebylo v písni té ani smutku, ani v ní nebylo radosti, nebylo v písně té divném útku toužení ani žádosti. Jenom v ní cosi jak šíré lesy v hlubokém dýchalo šumění – lidského života nad útesy zněla to píseň stišení. Jenom v ní cosi jak šírých moří šuměly ku břehům příboje – lidského života ku pohoří zněla to píseň pokoje... 45 Krajina po denním shonu klidná s nocí již ve stínech splývala – v oblaku nad lidmi smrt si vlídná divnou svou píseň zpívala... 46
STARÝ POKOJ.
Veliký pokojpokoj, tmavé malby ve zlatém poli na stěnách, zaniklý život v něm jak spal by po všechněch kolem proměnách. Jak by byl zaklet za tím prahem, přes nějž se zřídka přechází, jak by byl zaklet s dávným blahem v zčernalé na zdích obrazy. Dumavé, dávno shaslé oči z rámu se na mne dívají, zdá se mi, za mnou že se točí, který sem vnikám potají. Zdá se mi, měkkých rysů paní, v kterých sní duše dobrota, dívá se na mne v usmívání prchlého dávno života... 47 Štěstí, jež kvetlo tady kdysi, utkvělo na zdech růžemi, dívá se na mne tváře rysy, rozpadlé dávno pod zemí... V lenošku starou tich jsem klesl, kouzlím si zašlé půvaby – v tom jak by za mnou blíž se nesl těžkého šelest hedvábí... 48
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU. 16./II – 1903
Já viděl Tebe v mnohohlavém davu, jenž plnil třídu jako břehy proud; šel’s tiše, v dumách nakloněnou hlavu – ó, velkého cos chtěl Jsi postihnout! A kolem Tebe lhostejně se hnali, kdož před Tvým čelem měli sklonit líc – jak cizí byl bys, Tebe nepoznali, k Tvé hlavě nepovznesli zřítelnic... A co mně lítost proto srdce jímá, zřím: ten se v popel rozpadl a prach, ten s očima se kácí strhanýma – a v krátce všecky s kosou odved’ brach. A na jich místo tlačili se jiní, co chvíli obnovil se šumný dav – 49 to jiný rod byl, nežli žije nyní, měl jiný kroj a jiný zvyk a mrav. Jen Ty v jich středu kráčel skráčel’s nezměněný, týž jako dnes, jen bídy naší prost, byl’s všecek vlastním světlem prozářený, a čím Jsi dál šel, tím Jsi více rost’. A oči davů k Tobě obrácené čtly ve Tvých zracích, co Jsi v duši snil, proč nořil Jsi se v hloubky nezměřené, čím noci své i dny Jsi vyplnil... 50
BYLI JSME A NEBUDEME...
Byli jsme a nebudeme, zásvětí nás pojme němé, vítr se rozletí po našem hrobě, lebka v něm ku lebce stulí se k sobě. Spolu budou práchnivěti těla naše, hlíny děti, prach tvůj se s prachem mým smísí a spojí, budeme pod zemí docela svoji. V jiných lidí budoucnosti z prvků našich těl a kostí, z barev, jež mají tvé oči a rety – vzpučí vždy na jaře nad námi květy. Také naše duše splynou, na hvězdu kams vzletí jinou, říjen kde nepláče, nemrazí leden – život tam budou žít věčný a jeden. 51 Časem jen se rozpomenou, že zde byly mužem, ženou, v lásce když přilnou dvě bytosti k sobě nad písní, kterou jsem zpívával tobě... 52
SMRT VEDLE BYLA.
Smrt vedle byla – a my nevěděli. Jen oči naše stále setkávaly se v plaché otázce, o poklad malý, jen o své dítě více jsme se chvěli. Jak kvočna svá se bojí o kuřátka, když v oblaku kdes tuší nebezpečí, tys náhle umlkala v toku řeči, strach o dítě tvá dusil slova krátká. A po špičkách druh kolem druha chodil, prch’ od nás smích a radost z domu znikla, rty tiskli jsme, by ústa nevykřikla – jen úzkost podivná náš byla podíl. Až v třetí den, když zvony lkaly bolem, v dům sousedův když černé máry vnesli – my beze slova v náruč si klesli: teď věděli jsme, smrt že přešla kolem... 53
DÍTĚ. SVÉ DCERUŠCE.
I.
Duše nezrozených.
Vy, která klíčíte v životech matek, seménka budoucích lidí a rodů, s pláčem jež vcházíte ve světa zmatek, v směsici zdání a klamů a svodů – kde vaše dušičky čekají němy, až budou poslány v tělíčka zardělá, v křehounká vězení na lidské zemi, z nichž jen je vyprostí dech smrti anděla? Daleko ve světě neznámém kdesi tiše snad bloudíte k studánkám tušení, hledícím v hluboké, nezemské lesy, rozchvěné v tajemném, prorockém šumění. V zádumě hledíte studánkám do oka, napít se toužíte, napít se bojíte – 54 víte, že pravda v nich tají se hluboká o žití budoucím, v které se vtělíte. O žití budoucím, o vašem poslání, o lidském blaženství, o lidském prokletí, o krátkém zkvétání, zdlouhavém zmírání, o dlouhých zimách a kratičkém podletí... Vše to je stajeno ve vodě čisté, v studánkách průzračných, dětské jak pohledy, v praméncích bez rmutu, tak jako vy jste – a přece váháte napit se na zvědy. V tom, než jste podlehly vábení zřídel, nežli jste mohly se napiti z dlaně – sténání, zvolání, šumění křídel, a již vás unáší poslaný Páně... 55
II.
Tuším tlukot srdce tvého...
Tuším tlukot srdce tvého, moje dítě nezrozené, ptáčete jak stajeného v rozložených větvích kmene. Tuším tvoje krůčky drobné, jimiž, naší lásky ptáče, vyjdeš v žití jedněm zdobné, jiným plné slz a pláče. Až opustíš lůno matky, kde se dřímalo ti sladce, na žití až křižovatky pokyne ti tvorů vládce, až se od jitra dáš zřídel – jen ne cestou, kterou já šel: 56 kdosi netopýřích křídel nade mnou se žitím vznášel. Kdosi trhal snů mých přízi, krok můj stíhal závistivě, třísnil úběl mojí řízy, šlapal květy na mé nivě. Blín a rulík nyní jest tam, trnů ostré kynou bodce – dítě moje, ujdi cestám, jimiž osud vodil otce... 57
III.
Oči.
Ve snách v duši mou se oči zadívaly, pomněnkové oči děcka naší lásky, které dosud denní záře nepoznaly, ani tváře matky, ani otce vrásky. Do duše mi vnikal pohled jejich tklivý, nevýslovně tichý, nevýslovně smutný, který vyčítal mi, že jsem v život lživý, v lidských strastí příval povolal je rmutný. Lítost nepoznaná v snu mne zachvátila, v objetí mne semkla ocelových svalů, dech mi ubírala, do srdce se ryla – cítil jsem, že klesám v bezdnou tůni žalu. A ty modré oči stále pohlížely, vyčítaly otci, že je v život zlákal – až je náhle shasil slzí příval vřelý: Otec modrých očí usedavě plakal... 58
IV.
Narození.
V matky naříkání, v trpitelky krvi uzřelo jsi, robě, paprsk slunce prvý. S pláčem usedavým, v krvi vykoupáno vcházíš, lidské dítě, v žití svého ráno. Tak jest, dítě, lidský listopad i květen ze slunečních svitů, ze slz, krve spleten. Až kdys duše tvoje, odkud přišla, vzletí, jiní budou plakat, slunce krváceti...
59
JSEM VESNA. Lile.
„Jsem Vesna“,Vesna,“ dítě, pravila jsi – a tušil jsem růst fialky, vlát rozpuštěné dívčí vlasy a oči toužit do dálky. A bylo mně jak za dnů jara, když svět byl plný úsměvů – zas věčný oheň v prsou hárá a srdci zas je do zpěvu!... 60
POJĎ, MÁ ŽENO, V SADY MLÁDÍMLÁDÍ.
Pojď, má ženo, v sady mládí, skvělé květem jabloní, čas ať divým ořem pádí – láska kráčí po kapradí, lučinou i výtoní. Jako my kdys květem bílí ve slunci jsme zářili – tak zas do nejdalších mílí stromy květem sněžné chýlí k cestám se i k obilí. Vlhká země jarem voní v poli čerstvě zoraném – nad osením, nad jabloní radost ze života zvoní rozjásaným skřivanem... 61
V SRPNOVÝ VEČER.
Srpnový večer v půli své dráhy udiven stanul, naslouchá tich. Spočaly lidské shony a snahy, v srpnový večer vlídný a vlahý zaznívá dívčí veselý smích. Po jaře dávno, doba již zrání, dávno sžat v poli poslední klas, ovocem těžkým jabloň se sklání, jeseně tucha ulehá k skráni – vesny však trilkem dívčí zní hlas. O zimě v lebku dumy se tlačí, smrti kdy pocel změní vše v led – ale jak z jara zimu zpěv ptačí, tísnivé dumy zahnati stačí výkřiky dívčích patnácti let. 62
MLÁDÍ.
Jak bych tě, dítě, býval znal, jak bych tě viděl už kdesi – tehdy však oblak nevstával z černavých lesů nad úval, nebyly v odkvětu vřesy. Nebyly vřesy v odkvětu, se strnisk neválo chladem, nebylo ptactvo v odletu – lučiny slibných námětů zkvétaly v životě mladém. Musil jsem, musil kdysi zřít chrpově modré ty oči – z požatých na mne hledí žit, z dob, kdy lét’ skřivan pod blankyt, tesklivě za mnou se točí... 63
OČI ŽENY. SVÉ DRAHÉ ŽENĚ.
Dívají se oči ženy od pramenů života, plny ruchu, plny změny, zamyšleny, roztouženy, radost v nich i tesknota. Věčný oheň žití hoří v temnu velkých zřítelnic, jako slunce v jitřní zoři od pohoří ku pohoří plane příštím věkům vstříc. S bolestí nás pozdravily v okamžiku zrození, když jsme prvně vodu pili, nad níž oči ty se chýlí od pradoby stvoření. 64 V touze na nás utkvívají, pronikají do duší, za rašení v mladém háji snivé lásky při šalmaji když se srdce rozbuší. A když v cestě skalinaté síla prchá z našich žil, dvě nám velké oči vzňaté, oddaností vrchovaté dolévají nových sil. Naše děti provázejí ku života prameni – a zas hvězdami se skvějí jejich lásky nad alejí, v jejich sny a toužení. Prchnou věky, přetíženy dějinami lidských běd – ale žití nad prameny velké zřítelnice ženy věčně budou pohlížet. 65
III.
U MOŘE
67
VELKÉ, ŠÍRÉ MOŘE NESMÍRNÉ.
Velké, šíré moře, nesmírné, pojmi se všemi mne mými žaly, nad mým smutkem na tisíce stop vlny tvoje věčně ať se valí! Jenom utonulé vzpomínky na života štěstí usměvavé mořem budou plouti v úsvitech, jako bílých plachet bárky hravé. A když večer ztmí se moře pláň, mrtvý měsíc vstane na výsosti – na korábech s černým plachtovím v moře vyplují mé pochybnosti. Pochybnosti mé a smutky mé, s nimiž moje všecky dni se snoubí, ptát se budou, proč zde žil, kam znik’ život, utonulý v moře hloubi... 69 A noc mlčelivá, luny šeření, mléčné dráhy obláčkové bledí, tiché oči hvězd a tajemný hovor moře – budou odpovědí... 70
PÍSEŇ MOŘE. Švakru FRANT. REINEROVI.
Moře příbojem se k břehu valí, šupinami ve slunci se mění... Kde jste, moji snové, umírali?... Moře zpívá píseň utišení. Moře pěje táhlou píseň míru – slyšíš jeho souzvuk v chorál vzrůstat? Blíží se a zase tichne v šíru – duše touží navždy tady zůstat. Zapomnít, co ranilo ji hřeby, zřít, jak vlna zdvíhá se a míjí, po hřbetech jich bloudit v dál, až k nebi, opíjet se moře melodií... Co však náhle steskem zazvučelo v žádoucí té písni ukojení? – V rozželení v dlaně chýlím čelo – není pro mne míru tady, není. 71 Moře jak se valí přes útesy, náhle slyším hovor našich stromů – z písně moře šumí naše lesy, volají mne, kde jsem trpěl – domů! 72
ŠKEBLE.
Bídný jako škeble v písku, kterou z hlubin, ze dna moře příliv zanes’ na břeh plochý – teskním země na pobřeží... Ubohá ty, bídná škeble, vyvržená z hloubi moře, které, věčné, zrodilo tě ve svojich vod nekonečnu proudy svými, vlnobitím, velké hrudi oddycháním do snění tě kolébalo, písní svojí neustálou, bouřlivou i konejšivou plnilo dni všecky tvoje, všecky tvoje dni i noci!... A teď vržena jsi na břeh, ve svět cizí, nehostinný, 73 v němž tě hrozná mučí žízeň, které nikdy nezažene ani rosa jasných nocí, ani příval jarních bouří. Hrozná žízeň, nejistota, co ti nese příští chvíle, jaký osud v ní se skrývá pro dvě vrásčité tvé misky, pro tvou bytost mezi nimi, chvějící se, delikátní, nemohoucí odervat se od své schrány, od vězení... Co tě na tom břehu čeká? Budeš tu snad hříčkou dětí se svou žízní, se svou touhou, se svou mukou, uzavřenou ve dvě chladné misky tvrdé, s veškerým svým utrpením, velikým jak valné moře, jehož příboj šumí v dáli... Železné snad rozevrou tě prsty, nožík vivisekce zajede v tvou bytost měkkou, bude pátrat břitkým ostřím po složení tvého bytí... Nebo těžká pata zdrtí tvrdou, a přec křehkou schránu, 74 zničí, co v ní choulilo se uděšeno, ulekáno, ale co přec bylo pravou podstatou té křehké hmoty – a ty marně vykrvácíš na pobřeží cizí země... Či kdos přijde se rtem tučným, s býčím týlem vypaseným a s cynickým usmíváním, zdvihne s břehu misky šedé, rozevře je, vypije z nich, co tvořilo žití tvoje, se vším bláhovým tvým sněním, s tvými touhami a žaly, se štěstím tvým, utrpením – vše to spolkne jícen chtivý, tlustý jazyk zamlaskne si – a tvou schránu vyprázdněnou rudé ruce tučných prstů, zarostlé jak zvíře srstí, zahodí, ať kam chcechce, letí, mezi býlí, mezi trní, do písku neb do kamení... A jen drsné zachechtání provodí ji na té cestě... Ubohá ty, bídná škeble! Cítím s tebou bolest tvoji, 75 žhavou touhu po příboji, po příboji, po přílivu, po náručí spěšné vlny, která by tě strhla zpátky v moře hloubi nezměřenou, která by tvou bolest skryla, na té zemi vytrpěnou... 76
NA BŘEHU MOŘE VĚČNOSTI.
V těžkých, teskných dumách pohřížen po břehu jsem chodil tajemného moře, v duši plno neklidu a změn, co jsem zbudoval, hned v zápětí zas boře. Ze dne ke dni zval mne věčna břeh, vábila mne moře nekonečná dálka, obrovské té vzdmuté hrudi dech, vlny s vlnou, kam jen dozříš, věčná válka. Vábila mne moře ohromnost, k druhým břehům zaletět mne touha zvala, tisíckrát jsem ptal se, proč jsem host na tom břehu, vedle moře tečka malá? Vábilo mne hlubin tajemství, ponořené na dně nesčíslné stopy, jehož žádné ducha vítězství nikdy neprobádá, nikdy nepochopí. 77 Snil jsem, co v té písni věčnosti, co v té mluvě příbojů as šumí? Tisíckrát jsem jásal radostí, že jsem pravdu jal – však vždy mně spadla v rumy..rumy... A tu jako mudřec AugustinAugustin, dítěte zjev vidím u vod oceánu – a v té chvíli těžkých záhad stín rozplynul mi náhle, jak stín noci k ránu. Rozumím již tajné mluvě té, plesný její příboj v srdce mé se řítí – co zřím v očka svého dítěte, slyším z moře zpěv o nekonečném žití! 78
TlCHÉ MOŘE. XAVERU DVOŘÁKOVI.
Kam jen oko dozří v dálku, kam zaletí duše snivá – opálová pláň se leskne, čistou bělí oslnivá. Mléčné vody tiše leží, jak by nebylo to moře, které vichr ještě dnes snad v tisíceré brázdy zoře. Jak by nebylo to moře, které zítra vztekem vzkypí, bouře až sem vletí hřebcem, blesky v očích, blesky v chřípí. Nekonečný obraz míru, utišení, ukojení, prostírá se k horizontu, v drobných vlnkách barvu mění. 79 Zdá se, že to tiché stádce beránků jest čisté vlny: pasou se tu přituleni, svět až po obzor jich plný. A tam, hle, jich pastýř dobrý v bílé říze jde jich středem, obláček jak sněhobílý v nebi pluje modrošedém. O vysokou hůl se vzpírá, z nekonečna v tato místa jako za dob apoštolů kráčí po moři zjev Krista... 80
IV.
V PŘÍRODĚ
81
V JITŘNÍM SLUNCI.
V jitřním slunci do daleka pole, hvozdy v mléčné páře, pod oblakem bílým řeka – a vše plno čisté záře. Všecko pod závojem ticha: ještě dříme lidská bída, štěstí, pokora i pýcha, a co vše se žitím střídá. Les jen z hloubi oddychuje, stráň je rosou stříbrošedá, nad krajinou oblak pluje, v mlze nárys hor se zvedá. – Nezní ještě lidské slova, spí ruch lidský, shon a štvaní – zní jen píseň skřivanova, kukaččino zavolání. 83 Jenom z dálky v jitro svěží, jež se skvoucí rosou nítí, úder hodin s městských věží krátké měří lidské žití... 84
NÁLADA.
Jest mi jako v lese z rána: jitřní slunce dovnitř vniká, půda rosou posypána, probuzené ptáče tiká. Duší piju radost jitra, dýchám vůni pryskyřice, neptám se, co bude zítra, dechem dneška plním plíce. A včerejška utrpení, co kdy týralo mou duši – jest jak lesa zašumění, jako tichá píseň muší... 85
POJĎ SE MNOU, ŽENO, LUČINOU...
Pojď,Pojď se mnou, ženo, lučinou, pojď se mnou stezičkou polní, spojené duše poplynou jako dva skřivani volní. K slunci zřít budem do oblak, půjdeme šuměním klasů, v poli ti utrhnu vlčí mák do tmavých, vlnivých vlasů. Pojď se mnou k obzoru okraji, březiny tenoučké kmeny v slunci kde z dálky se bělají, jak útlé ruce mé ženy. Pojď se mnou, nežli ostří kos zasviští v žlutavých polích, nežli se s větrem smutný kdos rozletí po pláních holých. 86 Ocúnu květem se oděje, pláčem nás do hlubin vzruší, žlutého listí navěje do našich zlekaných duší... 87
LETNÍ VEČERY.
Ty dlouhé letní večery, kdy zem a slunce v políbení, kdy ztichly zvuky veškery a rozloučení konce není! Jen vůně sena plní vzduch a mírný oddech zkvetlých polí – vše zvuky mlčí, ztichnul ruch, ba umlklo, co v duši bolí. A neumírá denní jas, růžový přísvit padá do lích – ba zdá se, k odpočinku čas že na mez usedl kdes v polích. Tak volně prsa zdvíhá dech, a nechce se ti do zdí domů – vždyť ještě láká měkký mech a ještě vábí alej stromů. 88 A divná touha šíří hruď, tak Josuem být v této chvíli – stát slunci kázat, noci rmuť ať k zemi víc se nenachýlí! Vždyť ať se aspoň západ rdí a ptáci vždy ať vzduchem víří – a nikdy z rozpadaných zdí ať nevyletí netopýři! 89
VEČER.
Krajina zvolna usíná, tichá jezerní hladinahladina, večerní nebe obráží lesy, stojící na stráži. V dáli se leskne vody pruh, chvojím a parami voní vzduch – v duši cos vstává ze hlubin, jako zde nad vodou mlhy z třtin. Kdosi tam zpívá za vodou – cítíš, jak mlhy blíže jdou? Tesklivě lká ten v dálce zpěv – mlhy se srážejí v bílý zjev. Zda to tam Mládí chodí mé, v mlze zda stín jeho vidíme? Volá mne písní mladosti zpět, vábí mne vidinou minulých let. 90 Přitul se, ženo, ke mně blíž, minulost volá mne zpátky, slyš – pohlédni jasně mi do oka, voda je v jezeru hluboká... 91
JINÝ VEČER.
Borovice zrůžověly v šikmém světle západu – s oblitými sluncem čely půjdem, ženo, rozechvělí u večerní náladu. Vánek usnul již kdes v sítí, půjdem na hráz rybníka; hladina se v dálku svítí, západ zvolna v žár se nítí, ze žil dne krev uniká. Rozlévá se po nebesích, rybník krví naplněn – tichý smutek utkvěl v lesích, na mýtinkách, v drobných vřesích, v zmlklých dálkách bez ozvěn. 92 Den, jenž zemřel, zvolna chladne, měsíc lampou nad ním již – konec, smilování žádné... Stul se ke mně víc než za dne, cítíš, jak jsme sobě blíž? 93
KAPKY DEŠTĚ V LISTÍ ŠUMÍ... Paní PAVLE MATERNOVÉ.
Kapku deště v listí šumí, s tichou nocí hovoří – v měkkém obejmutí dumy zírám oknem v nádvoří. V jejích loktech sní se hebce, jako v ženy objetí – v zkolébané do snů lebce co vše mžikem přeletí!... Dávno rozpadaná města s věžemi a se štíty, k nimž nás mládí vedla cesta růžovými úsvity. U ní k nebi naše touhy vyrůstají topoly – jaký lán to cesty dlouhý na konec až údolí! 94 Ale tu již cíl náš kyne, zvou nás věže městských bran – nedbali jsme, krev že plyne z utržených cestou ran. Okřáli jsme, douškem vína palnou žízeň zkojili – ale žádost neusíná: dále zase o míli! Dále z města druhou branou neznámý nás vůdce zval – k předu každý, zřídka stranou, nikdo v zad se nedíval. Houfec náš se tenčil stále, mnohý cestou schvácen pad’ – s bohem, bratře, nutno dále, stihnout pyšných cílů hrad... Kapky deště v listí šumí, s tichou nocí hovoří – města rozpadla se v rumy, netoužím již v zámoří. Netoužím již v pyšné hrady zlatých bání, zlatých střech – 95 bílou chatu prosté vnady buduji teď v pozdních snech. Tichou chatu odloučení, skrytou v nekonečný hvozd – za ním bude světa vření, minulost i přítomnost. Co je v dlani budoucnosti, co nám vzroste v úhoře, viď, má ženo, tiší, prostí dočekáme v pokoře... Kapky v tichém dopadání na lupenech ševelí – prší v roli požehnání, již jsme láskou oseli... 96
V NOCI.
Má žena spí, mne spánek míjí a tepna buší ve skráni – slyš, vítr v zlozvucích se svíjí a kapky deště pohání. Hlas nízko zní hned na šalmaji a hned zas vyje vysoký – a kapky deště dopadají v sklo zuřivými útoky. Vždy nemilosrdně se vrací déšť, lačný ku pevnosti vrah – ó, vždyť to příšerní jsou ptáci a na perutech nesou strach! Slyš, hrubý zoban v okno buší, v sklo černé bijí perutě – již cítím ostré spáry v duši, v zrak příšer hledím nehnutě. 97 Ó, vzbuď se, ženo, noc je děsná – v čí spár má hlava padne, v čí?... Ó vzbuď se, ženo, vzbuď se ze sna a zažeň zjevy krkavčí!... 98
BOROVICE.
Pod stoletou borovicí, kde dřív býval les, s duší po čems volající, čehos teskně čekající umdlený jsem kles’. Nad mýtinou zbyla tady větrům na pospas – padly sester jejích řady, dole pučí podrost mladý, dále pádí čas. Dále nad ní léta plynou, plná slot a běd – tiše sní tu nad mýtinou, jenom havran peruť stinnou rozpíná k ní v let. 99 Jak myšlenka smrti sedá křivou na větev, a ta, jak se k nebi zvedá, v slunci pramen žití hledá – vždyť z ní kane krev!... Splývá na člověka pod ní, jenž tu znaven pad’, v sosně zřel svůj stožár lodní, odpověď chtěl slyšet od ní na svá proč a snad... 100
MIKROKOSMOS Švakru FRANT. VODSEĎÁLKOVI.
Kraj lesa denní po únavě jsem v zelenavou klesl mez – a – místo zříti do nebes – jsem zrakem bloudil v měkké trávě. Zprv oko bezvědomě zřelo a stíhalo trav různý list, však záhy duše z dálných míst se navrátila v moje tělo. I objevil jsem světy celé v těch trsech mezi lupeny – co tvarů zde, co proměny zde stíhá oko náhle bdělé! Toť celé zahrady a lesy, a jaký vře tu žití ruch, jak předstihuje druha druh v té droboulinkých tvorů směsi! 101 Ó nevíte, že přemítavý k vám, tvorečkové, hledí tvor, jenž krokem zdrtit moh’ váš sbor, jak zdrtil snad vás cestou davy! A já, zda vím, kdo v moje směry, v můj život zírá s věčných míst, před nímž jsem míň, než drobný list ve vašich lesích, efeméry? A čí zas oko hlubší, věčné bdí nad ním, jeho řídí dech tak, našeho jak slunce běh střed velký v dálce nekončené?... 102
VŘESOVIŠTĚ.
Z lesa vyšed hledím k vřesovišti. Zabarvuje mírnou, táhlou stráň, za níž pod lesy se rybník blyští. V zamyšlení vnímám obraz nový: statisíce trsů drobných snítek skrápí jemně vystříhaný kvítek – a vše splývá v nádech fialový. Uschlá metlice se nad ním bělá, k obzoru kde stráň se zvolna vejší, tu tam kynou místa zelenější – nad vším sosna kývá osamělá. Duše stromu v dálku zahleděna zří, jak od severu ku vřesu mlhavá se blíží, smutná žena... 103
BABÍ LÉTO. BRATRU BOLESLAVOVI.
Vítr honí léto babí nad poli a nad lučinou – jako voda v našem Labi plynou dni a léta plynou. Unášejí, co kdys bylo, štěstí, žaly, sny i práci – co kdys dýchalo a žilo, vše se s vodou v moři ztrácí... Jen jak přes vzdálené jezy vody minulosti hučí věčnosti kdes od pomezí – pozdní moudrosti nás učí. V hučení tom dálných splavů harfu slyším rozvlněnou, otcovu zřím drahou hlavu ve strun souzvuk pohříženou. K harfě varhan slavné zvuky zní mi z šeré kathedrály – 104 cítím dotyk tajné ruky, jímž mých citů struny hrály. Pozdrav těch, kdož umřeli mně, teskně zní mi z minulosti – oddaně šli, spadlé símě, smrt když pokynula: dosti... Zvony duše pro ně kvílí, pro illuse pochované, pro výbuchy mladé síly, pro sny mládí zlatotkané... Vody přešlosti se valí křivdy tvrdé přes oblázky – horká slza zrak mně kalí, že jsem neměl více lásky: Více lásky v život denní těm, kdo byli mně tu drazí – více lásky za kamení, které házeli mně vrazi... Hučí voda – přešlá léta – táhne dumy oblak stinný – dechem větru k hlavě slétá bílé vlákno pavučiny... 105
VANUTÍ PODJESENĚ. 19. VIII. 1904.
Modřínovým lesem táhlo podjeseně vanutí – poslouchal jsem hovor stromů v tichém pohnutí. Vítr delikátně hrál si v měkkém, hebkém jehličí – nevím jak, já náhle přál si, uslyšeti roztouženou píseň slavičí. V tom se k větvi ptáče sneslo v jemný závoj modřínu, ale písně nezahleslo – snad jen zmlklá duše jara přišla se mnou rozloučit se, nežli zahynu... 106
SMUTEK VEČERA.
Smutek mou duši zahalil perutí stinnou, jako když u večer šedivý mrak zahoustnul nízko nad krajinou. Obrovské rozpjal peruti netopýří, pohltil modro nebes mých, zalehl celou jich délku a šíři. Rybník mých citů změnil v tůň černavě sinou, ptáci že, kteří jej brázdili dřív, zděšeni skrýt se v rákosí plynou. K nebi mých dum se ponuře vztyčují sosny, jako by chtěly vybádat, co nese zlého mrak neúprosný. Černý pták vylít’, pod mrakem křídly mává, myšlenka smrti tesklivá – za mrakem slunce zapadává... 107
POŽÁR.
Kde se nad kraj vlny země zvedly, dumal prosekaný, starý les chmurných smrků, borovic a jedlí. Pod ním v dole usínala ves. – Západ dávno pohaslý a zchladlý, ani jiskra neplá z popela – lesy, zelení jež kraji vládly, beztvárná jsou hmota setmělá... Náhle vzplálo nebes na východě cos jak luny vzcházející zář, v rybníku se obráželo vodě – měsíce však nebyla to tvář. Z oblaků jen rozžhavených plála záře zlověstná a příšerná, nad obzorem žhavým kovem tála, lesy odstínila do černa. 108 Temná hmota lesa, probuzena z nočních snění rudou záplavou, ohněm v černé stíny rozlišena chmurně pátrá žhoucí dálavou. A jak požár oblak bledne, hasne, příšerně jenž stromy prokmital, les se znova v hmotu sráží, zasne – sněním jeho táhne lidský žal... 109
NA MÝTINĚ.
Dutě znějí seker rány v ticho lesní krajiny, poražené velikány odvážejí s mýtiny. Vzduch kol prosycen je vůní čerstvě pokácených dřev – jen ty rány seker duní jako hroudy na rakev. Jenom zněním ran těch vrývá do duše se tesknota – nad kmeny však ptáče zpívá věčnou píseň života... 110
SEDMIKRÁSY.
Sedmikrásy, sedmikrásy, co vás roste v pláni, duši mé jste symbol spásy, díte mi, jak vždy se hlásí život v umíraní! Tisíckráte pokosené, tisíckráte sťaté – zvedáte se rozmnožené, slzou noci porosené, bělostné a zlaté... Palouk zas je vámi bílý po seči v den třetí – na stvolech se terče chýlí útočištěm pro motýly, jež z mé duše letí... 111 OBSAH.
I. Pouta a peruti. Strana Utýraný, utlučený9 Potkal jsem písně nevyzpívané11 Jeptišky13 Křídla15 Píseň17 Hořká moudrost18 Písně bolesti: I. Duše má, proč jsi tak rozbolestněna19 II. Moje minulosti, moje příští20 III. Přišla ke mně Radost21 Míval jsem přátele22 Ostrov osamění24 Oddanost26 Co to dnes táhlo v lesa korunách?27 Dále!28 Co jsi to v mou duši nasil?30 V mém království31
II. V životě a věčnosti.
Za mrtvou sestrou: I.–IV.35 Hřbitov41 Smrt45
[113] Strana Starý pokoj47 Jaroslavu Vrchlickému49 Byli jsme a nebudeme51 Smrt vedle byla23 Dítě: I. Duše nezrozených54 II. Tuším tlukot srdce tvého56 III. Oči58 IV. Narození59 Jsem Vesna60 Pojď, má ženo, v sady mládí61 V srpnový večer62 Mládí62 Oči ženy64
III. U moře.
Velké, šíré moře nesmírné69 Píseň moře71 Škeble73 Na břehu moře věčnosti77 Tiché moře79
IV. V přírodě.
V jitřním slunci83 Nálada85 Pojď se mnou, ženo, lučinou86 Letní večery88 Večer90 Jiný večer92 Kapky deště v listí šumí94 V noci97 Borovice99 Mikrokosmos101
[114] Strana Vřesoviště103 Babí léto104 Vanutí podjeseně106 Smutek večera107 Požár108 Na mýtině110 Sedmikrásy111
Vydáno dne 10. února 1905.
E: tb; 2006 [115]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(V Praze - Nákladem F. Šimáčka - 1905 - Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 116

Věnování: Reiner, František
(Svému milému tchánu Františku Reinerovi přpisuji tuto knihu)