BYLI JSME A NEBUDEME...

Jan Rokyta

BYLI JSME A NEBUDEME...
Byli jsme a nebudeme, zásvětí nás pojme němé, vítr se rozletí po našem hrobě, lebka v něm ku lebce stulí se k sobě. Spolu budou práchnivěti těla naše, hlíny děti, prach tvůj se s prachem mým smísí a spojí, budeme pod zemí docela svoji. V jiných lidí budoucnosti z prvků našich těl a kostí, z barev, jež mají tvé oči a rety – vzpučí vždy na jaře nad námi květy. Také naše duše splynou, na hvězdu kams vzletí jinou, říjen kde nepláče, nemrazí leden – život tam budou žít věčný a jeden. 51 Časem jen se rozpomenou, že zde byly mužem, ženou, v lásce když přilnou dvě bytosti k sobě nad písní, kterou jsem zpívával tobě... 52