II.

II.
Na nádraží v chvatu s Bohem jsem ti dal, viděl tvoji radost, že mne ještě zříš, že jsem mohl ještě přispěchat ti blíž, ku odjezdu vlak než táhle zahvízdal. Jak jsi jméno moje z dálky zavýskla, v davu když s mým okem setkal se tvůj hled, jak jsi na má ústa přissála svůj ret, jak jsi se k mým prsům všecka přitiskla! Co vše v okamžiku chtěla jsi mně říc’ před svou jízdou v dálku nocí do rána! Dýchala jsi krátce jako uštvána a krvavou růží vzhořela tvá líc. Však již zvonek volal... Ještě zrak stih’ zrak, ruka stiskla ruku, šat tvůj zašustěl... Neviděl jsem, stín že příšerný se ztměl, za tebou že, sestro, vplížil se v ten vlak... 37