II. Tuším tlukot srdce tvého...

Jan Rokyta

II.
Tuším tlukot srdce tvého...

Tuším tlukot srdce tvého, moje dítě nezrozené, ptáčete jak stajeného v rozložených větvích kmene. Tuším tvoje krůčky drobné, jimiž, naší lásky ptáče, vyjdeš v žití jedněm zdobné, jiným plné slz a pláče. Až opustíš lůno matky, kde se dřímalo ti sladce, na žití až křižovatky pokyne ti tvorů vládce, až se od jitra dáš zřídel – jen ne cestou, kterou já šel: 56 kdosi netopýřích křídel nade mnou se žitím vznášel. Kdosi trhal snů mých přízi, krok můj stíhal závistivě, třísnil úběl mojí řízy, šlapal květy na mé nivě. Blín a rulík nyní jest tam, trnů ostré kynou bodce – dítě moje, ujdi cestám, jimiž osud vodil otce... 57