KAPKY DEŠTĚ V LISTÍ ŠUMÍ...

KAPKY DEŠTĚ V LISTÍ ŠUMÍ... Paní PAVLE MATERNOVÉ.
Kapku deště v listí šumí, s tichou nocí hovoří – v měkkém obejmutí dumy zírám oknem v nádvoří. V jejích loktech sní se hebce, jako v ženy objetí – v zkolébané do snů lebce co vše mžikem přeletí!... Dávno rozpadaná města s věžemi a se štíty, k nimž nás mládí vedla cesta růžovými úsvity. U ní k nebi naše touhy vyrůstají topoly – jaký lán to cesty dlouhý na konec až údolí! 94 Ale tu již cíl náš kyne, zvou nás věže městských bran – nedbali jsme, krev že plyne z utržených cestou ran. Okřáli jsme, douškem vína palnou žízeň zkojili – ale žádost neusíná: dále zase o míli! Dále z města druhou branou neznámý nás vůdce zval – k předu každý, zřídka stranou, nikdo v zad se nedíval. Houfec náš se tenčil stále, mnohý cestou schvácen pad’ – s bohem, bratře, nutno dále, stihnout pyšných cílů hrad... Kapky deště v listí šumí, s tichou nocí hovoří – města rozpadla se v rumy, netoužím již v zámoří. Netoužím již v pyšné hrady zlatých bání, zlatých střech – 95 bílou chatu prosté vnady buduji teď v pozdních snech. Tichou chatu odloučení, skrytou v nekonečný hvozd – za ním bude světa vření, minulost i přítomnost. Co je v dlani budoucnosti, co nám vzroste v úhoře, viď, má ženo, tiší, prostí dočekáme v pokoře... Kapky v tichém dopadání na lupenech ševelí – prší v roli požehnání, již jsme láskou oseli... 96