MÍVAL JSEM PŘÁTELE...

Jan Rokyta

MÍVAL JSEM PŘÁTELE...
‘MívalMíval jsem přátele, žili jsme vesele, mnohou jsme v družných hovorech probděli noc, radostně cítili písně kouzlo a moc. Snili jsme, toužili, v srdcích se bouřili proti všem mocným, kteří ovládli svět; každý jsme tušil cos v sobě nového tkvět, plány jsme spřádali, v knihách jsme skládali, co vřelo v srdcí nadšených pohárech, co plálo v citů vzbouřených požárech. Snili jsme, bláhoví, svět že se obnoví krví, jež ze srdcí do svých vlili jsme knih, život náš žíznivě lid že pít bude z nich. Pak přišlo sklamání, studené poznání: 22 svět měl jen lhostejnost k nám, ba ránu a škleb, kameny splácel nám za srdcí bělostný chléb. Než jsme to poznali, mladost jsme prohráli, za námi za horou její doznívá hlas – a nás zde, přátelé, kterak proměnil čas! Sotva se potkáme, ruku si podáme – nezdá se vám, že druhové ti jsou nám blíž, kteří již setřásli tohoto života tíž?... Tak jsme se rozešli, bychom se nesešli. Daleko od vás se cesta má zatáčí, peluň tam roste a trní a bodláčí – k boku však žena má, slunce je nad náma, daleké, široké strou se před námi obzory, jako kdys za mládí zvou mne: Za noryhory, za noryhory!... 23