JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU. 16./II – 1903
Já viděl Tebe v mnohohlavém davu, jenž plnil třídu jako břehy proud; šel’s tiše, v dumách nakloněnou hlavu – ó, velkého cos chtěl Jsi postihnout! A kolem Tebe lhostejně se hnali, kdož před Tvým čelem měli sklonit líc – jak cizí byl bys, Tebe nepoznali, k Tvé hlavě nepovznesli zřítelnic... A co mně lítost proto srdce jímá, zřím: ten se v popel rozpadl a prach, ten s očima se kácí strhanýma – a v krátce všecky s kosou odved’ brach. A na jich místo tlačili se jiní, co chvíli obnovil se šumný dav – 49 to jiný rod byl, nežli žije nyní, měl jiný kroj a jiný zvyk a mrav. Jen Ty v jich středu kráčel skráčel’s nezměněný, týž jako dnes, jen bídy naší prost, byl’s všecek vlastním světlem prozářený, a čím Jsi dál šel, tím Jsi více rost’. A oči davů k Tobě obrácené čtly ve Tvých zracích, co Jsi v duši snil, proč nořil Jsi se v hloubky nezměřené, čím noci své i dny Jsi vyplnil... 50