POŽÁR.

POŽÁR.
Kde se nad kraj vlny země zvedly, dumal prosekaný, starý les chmurných smrků, borovic a jedlí. Pod ním v dole usínala ves. – Západ dávno pohaslý a zchladlý, ani jiskra neplá z popela – lesy, zelení jež kraji vládly, beztvárná jsou hmota setmělá... Náhle vzplálo nebes na východě cos jak luny vzcházející zář, v rybníku se obráželo vodě – měsíce však nebyla to tvář. Z oblaků jen rozžhavených plála záře zlověstná a příšerná, nad obzorem žhavým kovem tála, lesy odstínila do černa. 108 Temná hmota lesa, probuzena z nočních snění rudou záplavou, ohněm v černé stíny rozlišena chmurně pátrá žhoucí dálavou. A jak požár oblak bledne, hasne, příšerně jenž stromy prokmital, les se znova v hmotu sráží, zasne – sněním jeho táhne lidský žal... 109