I. Duše nezrozených.

I.
Duše nezrozených.
Vy, která klíčíte v životech matek, seménka budoucích lidí a rodů, s pláčem jež vcházíte ve světa zmatek, v směsici zdání a klamů a svodů – kde vaše dušičky čekají němy, až budou poslány v tělíčka zardělá, v křehounká vězení na lidské zemi, z nichž jen je vyprostí dech smrti anděla? Daleko ve světě neznámém kdesi tiše snad bloudíte k studánkám tušení, hledícím v hluboké, nezemské lesy, rozchvěné v tajemném, prorockém šumění. V zádumě hledíte studánkám do oka, napít se toužíte, napít se bojíte – 54 víte, že pravda v nich tají se hluboká o žití budoucím, v které se vtělíte. O žití budoucím, o vašem poslání, o lidském blaženství, o lidském prokletí, o krátkém zkvétání, zdlouhavém zmírání, o dlouhých zimách a kratičkém podletí... Vše to je stajeno ve vodě čisté, v studánkách průzračných, dětské jak pohledy, v praméncích bez rmutu, tak jako vy jste – a přece váháte napit se na zvědy. V tom, než jste podlehly vábení zřídel, nežli jste mohly se napiti z dlaně – sténání, zvolání, šumění křídel, a již vás unáší poslaný Páně... 55